Vinohradský sbor ČCE

Vzpomínky na vinohradské faráře VI.

V seriálu vzpomínek na vinohradské faráře jsme opět sáhli do mimosborových zdrojů – Petr Sláma narazil na Internetu na zajímavý článek hudebního kritika Jiřího Černého, který se v době dospívání objevoval v našem sboru.

Jiří Černý: Moje zapírané a znovu těžce hledané protestantství

Drží jak helvítská víra, říkávalo se o něčem skálopevném. I proto jsem už jako dítě obdivoval helvíty, luterány a vůbec všechny protestanty. Nejvíc pak husity a „berany“ z Jiráskových románů. A pociťoval jsem klukovské štěstí, že díky rodičům už od křtu patřím k Českobratrské církvi evangelické.

Místo kostela basketbal

Vznikla krátce po vyhlášení Československé republiky, během Generálního sněmu českých evangelíků v pražském Obecním domě 17. – 19. prosince 1918. Zítra dopoledne k tomu bude v Husově domě tisková konference. Nejvíc by mě na ní zajímala první Česká synoptická bible: vedle sebe sloupce Kralického překladu a ekumenického. Takhle zvědavě jsem se do Jungmannovy 9 naposled hnal pro texty Boba Dylana. Toho ostatně bez bible taky pořádně nepřeložíte. Protože ale zítra už budu coby poslechový diskžokej na Valašsku, svěřím se teď, jak to bylo s helvítskou vírou u mě.

V dospívání krásné. Vikář vinohradského sboru Zdeněk Sklenář nejenže mi dovolil jít místo náboženství hrát basketbal. Ještě tam přivedl mé spolužáky, aby mi fandili. Ke konfirmaci mi v modlitebně na Korunní třídě voněly lilie a zněly verše evangelia o lásce a víře.

Sklenářův nástupce Jiří Tytl s námi šel do kina na Císařova pekaře. Další vikář Jan Šimsa byl synem Jaroslava, archiváře prezidenta Masaryka. Neřekl nám, že mu táta zemřel v koncentráku. O víkendech s námi i s mládeží z jiných sborů blbnul v přírodě. Tam jsem se během „evangelického rugby“ taky seznámil se začínajícím hercem Janem Třískou. I s plachým hochem, kterému dívky říkaly Ticháček; pár let nato založil Spirituál kvintet. Ze semináře v Jirchářích za námi občas chodívali mladí bohoslovci. Nejvíc mě zaujali nejednoduchý Jakub Trojan a uhrančivě krásný Petr Pokorný. (Trojan pak v lednu 1969 pohřbíval Jana Palacha a stal se děkanem Evangelické teologické fakulty, Petr Pokorný je ředitelem Centra biblických studií.)

A k tomu všemu přímivé chorály, bratr Kantorek za varhanami a nepřehlédnutelné evangeličky, i moje první láska. Kdo se mohl divit, že jsem českobratrství dal přednost před rudým pionýrským šátkem?

Divili se ti, co mě pak nepustili na gymnázium. Ale já se držel helvítské víry. Až do jednoho okamžiku na ministerstvu školství. Úředník, který se ze všech jediný zdál ochoten mě pustit na vysokou školu, si prohlížel moje kádrové materiály. „Ale ty tady máš, že chodíš do kostela.“ Ve vteřině mi projely hlavou úmorné roky na průmyslovce a předchozí měsíce marného obíhání po úřadech včetně prezidentské kanceláře.

„Nojo, ale to bylo už dávno“, zapřel jsem Krista i Šimsu.

Žurnalistiku jsem vystudoval snadno, ale k víře jsem se vracel zdlouhavě. Trochu i oklikou přes svou ženu Jitku a moravské katolíky. Samizdatový editor Zahradníčkova díla Radek Zejda mi pootevřel svět katolických básníků a Otmar Kaplan pokřtil naši Kateřinu.

Když se mi doneslo, jak se Jan Šimsa vzepřel estébákům, kteří při bytové prohlídce cloumali s jeho ženou, chtěl jsem mu po těch letech aspoň podat ruku. Dřív si mě ale našel jeho syn, na padesátinách Václava Havla.

Evangelické kruhy se znovu začaly protínat. Díky nim jsem taky zjistil, jak je to s ekumenismem: k bytovému semináři o Dylanovi si mě společně pozvali protestanti, katolíci a Židé. Začal i vzácný vztah s Milošem Rejchrtem. Jako mluvčího Charty jsem si ho vážil, jako textaře evangelické skupiny Berani jsem ho vysloveně žral. A to jsem ještě nevěděl, že umí být i bratrem, nejen Českým.

Děkujme Bohu a internetu

Sametovou revolucí se kolem mě mihnul přísný a věcný Jan Dus. Českým bratrům vytknul účast v Adamcově staronové vládě, lidovcům podezřelé způsoby ministra Sachra. V obojím měl pravdu.

Darem z nebe je pro evangelické písmáctví internet. Když čtu originální polemiky o Kříži a kalichu jako symbolu a znaku nebo o třetině Ivančického kancionálu („zjednodušený a na češtinu adaptovaný gregoriánský chorál“), které ze své fary v Bukovce vysílá do světa Martin Grombiřík, mám zas radost. Helvítská víra 2008 je pro mě i dylanovská „informovaná demokracie“, bezpředsudečný dialog s kýmkoli o čemkoli.

Hodně poznání, sestry a bratři!

Zdroj: hn.ihned.cz, 18.11.2008

Zveřejněno s laskavým svolením redakce IHNED.cz

číslo 144, únor 2014
předchozí   další

Obsah

Spojuje nás panování Ježíše Krista
Z přímluvných modliteb, které zazněly v našem sboru
Z hodiny náboženství předškolních dětí
Rozhovor s Martinou Lukešovou
Vzpomínky na vinohradské faráře VI.
Projekt Polévka pro bezdomovce a potravinová banka
Varhaníci v našem sboru III.
Pozvání
Evangelium podle Jana
Pozvání pro rodiny s dětmi na společnou dovolenou do Jiřetína
Rodinný tábor 2014
Oskar a růžová paní
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2024
ročník 2023
ročník 2022
ročník 2021
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redakce: Eliška Novotná. Tiskovou sazbu připravuje Jan Mach, internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).