Oskar a růžová paní

Útlá knížečka francouzsky píšícího autora Erica–Emmanuela Schmitta mě rozbrečela už dvakrát. Takový pocit dojetí z něčeho tak krásného a zároveň smutného je zvláštně rozrušující i pokojný zároveň. Abych vysvětlila, proč dvakrát. Knížku jsem četla již před několika měsíci, moc se mne dotkla. Pak jsem ale byla požádána, abych o ní něco napsala, a zjistila jsem, že si dokážu velmi dobře vybavit pocit, který jsem při její četbě prožívala, ale vlastně už jsem si nepamatovala (tedy až na úplně základní dějovou linií – příběh desetiletého chlapce, který umírá na leukémii), o čem to vlastně bylo. Knížka je naštěstí pro mou situaci kratičká a není tudíž problém si ji večer přečíst znova. A tak jsem brečela včera podruhé a myslím, že ne naposledy. Podobně to mám s knížkou Tracyho tygr Williama Saroyana, která se dá také přečíst jen tak před spaním, když člověk zatouží po něčem, co by ho pohladilo po duši.

Zmaření mladého lidského života je převelmi smutná věc, ale zde to není to hlavní. To, co vás u této knížky dojme, je hluboká lidskost, uhrančivá síla důvěry a víry a ta možnost změnit svůj osud v okamžiku, kdy připustíme jiný pohled na věci, které už nemůžeme změnit. Ta možnost, na kterou občas zapomínáme a která má moc proměnit náš život navzdory vnějším okolnostem. Možnost přijmout Boží pozvání.

Oskar se dozví, že umírá. On to vlastně již ví. Je v nemocnici a čeká. Všichni kolem jsou smutní a nedostává se jim slov, jsou bezmocní a chovají se k němu, jako by byl špatný pacient. Už nemá naději. V tomto trpkém okamžiku mu přijde dělat společnost růžová paní, jakási pečovatelka, kterou Oskar důvěrně oslovuje babi Růženka. Vypráví mu o svých zápasnických zkušenostech z doby, kdy byla přebornicí ve volném stylu, a dodává Oskarovi odvahu. Je to nyní asi jediný člověk, který s Oskarem mluví normálně, bez lítosti. A je to právě ona, která utrápenému Oskarovi navrhne, aby psal Bohu každý den dopis o tom, co ho trápí, a ujistí ho, že v každém dopise může Boha o něco požádat. Oskar tak začne každý den psát dopisy o svém životě, který na radu babi Růženky prožívá tak, jako by každý den trval deset let. A tak jsme na pár stránkách svědky celého Oskarova života. Od narození, přes pubertu, první lásku a manželství, manželskou krizi a ztrátu celoživotního partnera až do jeho smrti, kdy ve svých sto letech umírá, klidně a pokojně, smířený s rodiči i s Bohem, vděčný a odevzdaný.

Je to příběh živé, žité víry. Víry, která stojíc před tváří smrti je čirou, prostou důvěrou Bohu a v Boha, nic dalšího není třeba.

Michaela Valentová–Kopecká