|
|
|
Rozhovor s Martinou Lukešovou Nejde jen o to, co člověk čeká od života, ale i co život čeká od člověka Martina Lukešová byla zvolena konventem Pražského seniorátu za seniorátní farářku pro mládež. V tomto úřadě vystřídala Mikuláše Vymětala, který se stal farářem v Berouně. Sestra Lukešová má v našem domě kancelář a zatím tady i bydlí, v našem sboru již také kázala a občas ji vídáme na bohoslužbách.
Vím, že nepocházíte z evangelické rodiny a k víře jste se dostala později. Jaká byla vaše cesta? Nejsem z křesťanské rodiny, moje rodina neměla s vírou, ba ani s kulturním křesťanstvím vůbec nic společného. U nás se farářům říkalo černoprdelníci, nikdy jsem nebyla v kostele, zdálo se mi, že kostely divně páchnou a že se tam děje něco strašného. Když jsem byla malá, vrcholem naší dětské stezky odvahy bylo, že jsme se odvážili překročit práh kostela a pak zase utekli. Ke změně došlo po revoluci – do Čech začali jezdit různí zahraniční misionáři a moje sestra se účastnila jedné křesťanské konference. Přijela nadšená, ale já jsem byla skeptická a říkala jsem si, že žádný Bůh neexistuje a že lidé potřebují víru jen proto, že se bojí žít i umřít. Sestra přinesla bibli, pamatuji si, že mě velmi zaujalo Zjevení 13 (ne zrovna snadný text o bestii), líbilo se mi to a četla jsem to opakovaně, jinak mě tam ale nic moc neoslovilo. Na další evangelizaci už jsem ale jela se sestrou, nechtěla jsem ji nechat napospas těm divným lidem. Chtěla jsem jim vysvětlit, jaký nesmysl to všechno je, ale nakonec mě to posunulo trochu jiným směrem, než jsem čekala. Dostala jsem bibli, začala jsem si v ní číst, ale dneska už nedokážu přesně popsat, co se tenkrát vlastně se mnou stalo. Ti misionáři se nakonec chovali dost divně, a když jsem trochu pronikla do zákulisí, hodně věcí mě odradilo, takže jsem brzo tyto kruhy opustila. Musím ovšem říci, že i když jsem se tam setkala s divnými a nehezkými věcmi, nemohu těm lidem upřít to, že mi představili zvěst o Ježíši Kristu.
Do charismatického společenství jste tedy nechodila, vyhledala jste potom jiný křesťanský sbor? Našla jsem si sbor ČCE ve Varnsdorfu, kde jsem se dala pokřtít. Začala jsem tam také chodit do mládeže. V jejím vedení se střídal bratr Härtel, starší pán, středoškolský profesor, s mladším Evženem Schmidtem. Oba to pojímali trochu jinak a oba mě ovlivnili. S Evženem to bylo fajn, zpívali jsme, byla legrace. Bratr Härtel nám dělal spíše přednášky, mě a moji sestru to moc zajímalo, protože to bylo něco úplně nového. On vlastně jenom vyprávěl, nic zvláštního jsme nepodnikali, žádná extrémní legrace se neděla, ale my jsme se na to hrozně těšily. To bylo pro mě zásadní.
Jak jste se dostala ke studiu teologie? Já jsem tenkrát studovala obchodní akademii, šla mi celkem matematika, a tak jsem původně chtěla jít na ekonomku. Pak jsem uvažovala i o jazycích, ale jeden student teologie, kterého jsem znala z těch charismatických akcí, mě přesvědčil, abych šla studovat teologii. Trochu to bylo asi i natruc rodičům, ale zajímalo mě to, bylo pro mě lákavé dozvědět se něco o hranicích myšlení a také o tom, co je za tou hranicí, za kterou už nejde myslet.
Vím, že jste strávila poměrně dlouhou dobu v Německu, a to nejen studiem. Jak k tomu došlo? Při studiu teologie bylo zvykem jezdit do zahraničí na stipendium, já jsem moc vyjet nechtěla, neuměla jsem dobře jazyk. Nakonec jsem už byla poslední, kdo nebyl v zahraničí, takže jsem se nakonec přihlásila a dostala jsem se do Mainzu. Pořádně jsem neuměla německy a nerozuměla dobře přednáškám, ale pak jsem začala chodit do kostela a zjistila, že ten farář mluví asi dost zajímavě a že bych se měla snažit, abych mu rozuměla, a tak jsem se začala němčinu víc učit. Měla jsem stipendium na rok, ale v Německu se mi tak zalíbilo, že jsem se rozhodla tam zůstat. Přátelé ze sboru mi pomáhali najít bydlení a přes jednoho faráře jsem našla práci v chráněném bydlení pro dospělé lidi s postižením, dělala jsem noční služby a přes den jsem chodila na univerzitu. Měla jsem pak problémy se zády, a tak jsem se šla vyučit na asistentku u zubaře a hygieničku. Přátelé mě i v té době hodně podporovali. Chodila jsem tři roky do školy a do ordinace, naučila jsem se všechno, co bych jako asistentka zubaře potřebovala, složila jsem zkoušky, ale pak jsem se rozhodla, že je čas jít do Čech. Pracovala jsem jako mzdová účetní, což mi moc nevyhovovalo, a tak jsem se zase vrátila zpět a začala pracovat opět s postiženými lidmi. Dělala jsem prázdninové pobyty, postupně s dospělými i dětmi, pak jsem pracovala jako asistentka u holčičky integrované v běžné škole. Postupně jsem dokončovala teologii, musela jsem si vždycky brát dovolenou, abych udělala v Čechách zkoušky nebo absolvovala praxi, pak i na státnice. Bylo to náročné období. Skoro současně jsem dělala také zkoušky na zubní asistentku, takže nejdříve jsem se učila ve dne v noci na státnice a hned potom dělala zkoušky pro zubní asistentku. Fakultu jsem vlastně dokončovala v době, kdy jsem měla na mysli jiné věci.
Takže do Čech jste se potom vrátila už s tím, že budete dělat farářku? Ano, jedině proto, ale kvůli nedokončené praxi jsem musela čekat ještě rok a pak teprve jsem mohla nastoupit na vikariát. Moc se mi vlastně nechtělo, ale měla jsem takové zvláštní puzení. To se mi trochu děje celý život: chtěla jsem bojovat proti víře, ale uvěřila jsem, nechtěla jsem na teologii, ale šla jsem tam, nechtěla jsem do Německa, a jela jsem tam. Pak jsem nechtěla zpátky do Čech, ale přišlo mi to smysluplné, měla jsem vnitřní pocit, že je to tak správně. V Německu jsem přitom byla moc spokojená, krásně jsem bydlela, lidi na mě byli hodní.
Dělat farářku v Německu jste nechtěla? Hodně jsem o tom uvažovala, ale moje farářka mi tehdy řekla, že v Čechách budu potřebná víc. Já si jí tak vážím, že i přes svou počáteční nevoli jsem se tou myšlenkou začala zabývat. Cítila jsem, že jsem si víru nezasloužila a že bych měla sdělovat dál to, co jsem poznala a prožila, a že bych to měla sdělovat právě v Čechách a v této církvi. Měla jsem pocit, že to Bůh po mně chce, cítila jsem určité vnitřní pnutí. A také moje farářka to tak viděla – nechtěla jsem jít proti ní.
Ale ona snad nemohla rozhodovat za vás – co když se mýlila? Takové rozhodování je přece hodně osobní. Říkáte, že jste tam byla šťastná, všechno fungovalo, život v Německu jste si opravdu užívala – má člověk odejít jen na něčí slovo? To je pravda, ale Ježíš také mluvil se svými učedníky o tom, že od této chvíle je „opáše a povede někdo jiný.“ Od chvíle setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem už nás má vést Bůh, možná alespoň nás faráře. Tím neříkám, že moje farářka je Bůh, ale ten vtíravý pocit, že mám odejít do Čech, jsem měla taky, jenom jsem to nechtěla řešit. Ona to vyslovila. Bylo to spíše takové potvrzení – aha, ještě někdo ti to říká. A setkání s Bohem se nedá říct NE, je to věc povolání. Měla jsem pocit, že by mě to stejně dohnalo, jako Jonáše – a to je asi lepší poslechnout dřív. Bojím se jít jenom vlastní cestou, od toho tady přece nejsem.
Jen uvažuji, zda Pán Bůh pokaždé chce po člověku to, co se mu nechce dělat. Určitě někdy ano, ale je to životní postoj, pravidlo, že po nás chce vždycky právě toto? Asi je možné obojí, a šťastné povahy, u kterých se sejde to, co dělat mají, s tím, co dělat chtějí. Není to ale úplně tak, že bych čekala na to, co nechci, a právě to šla dělat. Uvažuji trochu jinak: často se ozývá otázka, co člověk čeká od života, ale je tady přece i otázka, co čeká život ode mě. Nejde jenom o to, aby mě život uspokojoval, aby mě lidé uspokojovali.
Na co chcete dávat důraz při práci s mládeží? Já jsem tady vlastně nikoho pořádně neznala a nevěděla jsem, co mám čekat. Byla jsem ale pozitivně překvapená. Mládežníci jsou často živí, radostní, nebo zase introvertní, ale hlubocí. Jejich výhodou je, že pravdu ještě hledají, o něco jim jde, ještě nejsou unavení. Přála bych si, aby se mi podařilo vytvořit pro ně takový prostor důvěry, v němž by víru v Boha mohli také sdílet, nejen ji prožívat sami. Zdá se mi, že nám někdy tak trochu chybí, když se nebavíme o tom, co prožíváme, a pak máme pocit, že Bůh mlčí nebo je daleko. Zároveň lidé i mají zkušenosti, že Bůh k nim mluví, ale připadají si divní, protože o tom není zvykem mluvit, a tak raději mlčí taky. Přitom bible je plná toho, že Bůh k člověku mluví, měla by to být normální situace, za kterou není třeba se stydět. Sama jsem prožila osobní setkání s Bohem až v době, kdy už jsem studovala teologii. Nějak jsem samozřejmě už věřila, byla jsem v ČCE, ale byla jsem hodně liberální a žila jsem si podle svého. To setkání mě změnilo. Takže to je moje přání, mít společenství s Bohem. To není malý cíl.
Je pravda, že v naší církvi se o tomhle moc nemluví, lidé jsou v tom cudní a až plaší. A jak se vám vůbec ve vaší práci navazuje na Mikulášovo fungování v úřadu faráře pro mládež? Na Mikuláše navázat neumím, jsem úplně jiná, on to nakonec sám ví, mluvil o tom i na mé instalaci. Ale je moc dobře, že tam je nějaká základna, kterou Mikuláš zformoval, mládežníci jsou hodně samostatní a schopní. Mikuláš s nimi začal dělat různé akce a oni je teď organizují tak nějak samozřejmě dál, takže já nastupuji do rozjetého vozu, nemusím nic roztlačovat. Sešli jsme se a bavili se o tom, pro koho tu jsme, jak a pro koho to chceme dělat, plánovali jsme a bylo příjemné vidět, že jim o něco jde. Potřebuji ale nejdříve dobře poznat, co potřebují a chtějí.
A v jakém sboru byste v Praze chtěla zakotvit, máte již k nějakému blízko? Hodně to záleží na tom, kde budu nakonec bydlet. Neumím si představit, že bych někde bydlela, a někam jinam jezdila. V tom sboru bych také ráda něco dělala, a to i v té privátní oblasti, protože něco jiného je vést sbor jako farářka a něco jiného podílet se na jeho životě jako normální člen. Nicméně já stále mám sbor, a to v Mainzu, oni mě hodně podporují, jezdí za mnou, pozvali mě, abych tam kázala, jsme si pořád hodně blízko. Jinak členkou sboru jsem od svého křtu stále ve Varnsdorfu. Takže sice v Praze hledám sbor, nikde nejsem zatím členem ani pravidelným návštěvníkem, ale nevisím úplně ve vzduchu.Ptala se Jana Šarounová |
číslo 144, únor 2014 Obsah Spojuje nás panování Ježíše KristaZ přímluvných modliteb, které zazněly v našem sboru Z hodiny náboženství předškolních dětí Rozhovor s Martinou Lukešovou Vzpomínky na vinohradské faráře VI. Projekt Polévka pro bezdomovce a potravinová banka Varhaníci v našem sboru III. Pozvání Evangelium podle Jana Pozvání pro rodiny s dětmi na společnou dovolenou do Jiřetína Rodinný tábor 2014 Oskar a růžová paní Sborové akce Archiv Výběr z Hroznůročník 2024 Ke stažení
Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010
Bohemská kuchařka
Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině
( |
1543
kBHrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redakce: Eliška Novotná. Tiskovou sazbu připravuje Jan Mach, internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).