Hle, moje matka a moji bratři

Kázání Tomáše Molnára na neděli Quinquagesimae 2. března 2014, Janské Lázně, Trutnov

Čtení: Iz 58, 1–12

Text: Bible Kralická: Matouš 12:46: A když on ještě mluvil k zástupům, aj, matka a bratří jeho stáli vně, žádajíce s ním promluviti. ⁴⁷I řekl jemu jeden: Aj, matka tvá i bratří tvoji stojí vně, chtíce s tebou mluviti. ⁴⁸On pak odpovídaje, řekl tomu, kterýž k němu byl promluvil: Kdo jest matka má? A kdo jsou bratří moji? ⁴⁹A vztáhna ruku svou na učedlníky své, i řekl: Aj, matka má i bratří moji. ⁵⁰Nebo kdož by činil vůli Otce mého nebeského, tenť jest bratr můj, i sestra má, i matka má.

ČEP Matouš 12:46: Ještě když mluvil k zástupům, hle, jeho matka a bratři stáli venku a chtěli s ním mluvit. ⁴⁷Někdo mu řekl: „Hle, tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit.“ ⁴⁸On však odpověděl tomu, kdo mu to řekl: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“ ⁴⁹Ukázal na své učedníky a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři. ⁵⁰Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.“

Na začátek: velmi si vážím rodiny jako instituce, jsem vděčný za její vztahy, za děti, ženu. Je to všechno moc dobré a chápu i společenský přínos rodiny. Ale zde bude řeč o něčem jiném.

Kdybyste hledali paralelní příběh k tomuto vyprávění v Markově evangeliu, zjistili byste, že tam je Ježíšova reakce vysvětlitelná. Marie s bratry Ježíšovými přichází proto, že mají za to, že se pomátl na rozumu. Proto ho chtějí odvést domů a tam asi zavřít a hlídat. Ježíšova reakce tam má důvod víc než zjevný. Matouš tenhle motiv ve svém vyprávění vynechal a je tak Ježíšova odmítavá reakce jakoby v luftu – Ježíš popře funkci rodiny a jakoby ji odmítl.

Text je součástí kontroverze s farizei a s jejich výkonností, v přímé návaznosti na řeč o návratu nečistého ducha, kterou jsme měli nedávno před sebou. A ještě když právě tohle říká, objeví se jeho matka a jeho bratři, jako by oni byli těmi duchy horšími, co ho chtějí uchopit a někam navrátit, zvrátit to, co říká, zpátky do jakéhosi slušného, nepřečuhujícího průměru.

Je tu zvláštní disproporce i mezi tím, k čemu se církev a třeba křesťanské strany hlásí ve svých programech a mezi tímhle postojem Kristovým. Církev a křesťanské strany jsou zastánci tradičních hodnot, mezi které patří rodina. Je to jistě velmi římskokatolické – pěstování rodiny, ale nakonec obecně křesťanské – rodina jako základní stavební prvek církve. Zastánci tohoto pojetí budou jistě argumentovat praotci a jejich rody, rodokmeny, které se s železnou pravidelností opakují ve Starém Zákoně a vejdou v Ježíšových rodokmenech i do Zákona Nového. A jistě by se dalo mluvit i o mnohých Ježíšových slovech, která rodině a jejím vztahům přejí – o nerozlučitelnosti manželství v tomto evangeliu, v Janově evangeliu Ježíšova péče o matku ještě z kříže, kdy ji svěří Janovi jako synu a jí svěří Jana jako syna. Ohled na rodinu a vědomí důstojnosti rodiny najdeme i v Zásadách Českobratrské církve evangelické z roku 1968, kde stojí, že „církev se opírá o rodiny jako o své pilíře“.

Teď ještě zacituji z kontroverzní řeči Miloše Rejchrta na posledním farářském kurzu v Praze a vytrhuji z dalších souvislostí, protože tam dále třeba mluví Rejchrt o sexualitě – tu vynechávám. „V Zásadách ČCE z r.1968 stojí:, “církev se opírá o rodiny jako o své pilíře„.“ Co s tím o půl století později, kdy se téměř zouplna naplnilo přání Bedřicha Engelse, aby monogamní rodina přestala být hospodářskou jednotkou společnosti.„?“ Monogamní rodina přestala být pilířem církve. … Jsme na tom jako naši současníci obecně, snad jen tu a tam s mírným zpožděním. Zkrátka rodina, ani ta farářská, dnes pilířem církve není. Nu a bez pilířů stavba stát nebude. Takže buď řekněme, že ta metafora s rodinami jako pilíři církve se našim otcům moc nepovedla, anebo řekněme, že je výstižná a že se ČCE vskutku hroutí. Však i učedníci Ježíšovi dokázali hlasitě zvolat Pane, zachraň, hyneme„ a dobře, že tak zavolali.“ Snad bych ještě dodal, že z výkazů třeba našeho seniorátu je zřejmé, jak církev nepečuje o rodiny jako celky, ale spíše o jejich torza. Jde nám práce s dětmi, pak je velká díra, protože mladé mezi 16 – 30 roky spíše nemáme. Pak se mnozí vrací a ptají se. Ale ona celkovost rodinného sepjetí už zde není. Když se podívám na náš sbor, vidím spíše jednotlivce, nikoli celé rodiny.

A tak tedy „Pane, zachraň nás!“ Prosme s tímhle textem.

Čtu v něm, a to i vzhledem k souvislostem, že víra je vždycky rozhodnutím jednotlivce. Není rozhodnutím rodiny, tradic, dokonce ani takové pospolitosti, která si říká církev. Když přijde matka a bratři Ježíšovi, stojí podle ČEPu venku, doslova ovšem, a tak překládají třeba kraličtí, „stojí vně“. Když bychom hledali to nejvlastnější, vně čeho stojí, pak dojdeme k údajům „tehdy“ a v „ten čas“ a zjistíme, že je to čas vlamování se království nebes, přítomnosti Spasitele, okamžiku, který se rovná věčnosti. A matka Ježíšova, biologická matka Ježíšova a jeho biologičtí bratři stojí vně. To není jen údaj prostorový, ale předně údaj smyslu – oni nejsou součástí děje a nejsou posluchači Ježíšových řečí a nejsou ani jeho učedníci. Je zde jen jejich biologický nárok.

U něho se zastavím. Marie i bratři jsou součástí širšího společenství Izraele, židovského, který jakýmsi způsobem, daleko později dokonce více než jiná společenství, byl postaven na rodové posloupnosti. Jsou součástí čehosi, čemu bychom mohli také říkat církev, totiž církev v jejích lidských předpokladech a ustrojeních, církve stojící na rodinách co pilířích. A přesto stojí vně toho, oč Kristu a příběhu evangelia jde. Když jsem zmínil rodokmeny na počátku evangelií, je tam rodová linie, pravda, ale ta je nakonec u Ježíše vždycky přetržená podivným vyprávěním o narození z panny. Ona tam vlastně už není. Nadto vězte, přátelé, že nám v létě bratr Kunke vyprávěl o tom, jak každý jedinec je sice dítětem svých rodičů, ale už v těle matky se tvoří něco zcela nového a vlastního, takže člověk je dítětem svých rodičů – jinak to ani nejde a je to tak dobře – ale je také jedinečným a samostatným člověkem. I v něm je rodovost přetržena, což, buďme upřímní, je nakonec nadějí každého člověka.

Kdosi Ježíšovi řekne: Hle, tvá matka a tvoji bratři stojí vně a chtějí s tebou mluvit. Stojí opět vně a mají nárok. Zde nutno opět říct, že vcházejí do onoho okamžiku věčnosti, do svrchovaného času a něco chtějí. A na to Ježíš odpoví velmi tvrdě a odmítavě: Kdo je má matka a moji bratři? Tihle to nejsou. A ukáže na učedníky, na následovníky, na ty, kteří nestojí vně, a řekne: Hle, moje matka a moji bratři. Jsou to ti, kteří jsou rozhodnuti, ačkoli co se biologie týče, nemají s Ježíšem z Nazaréta společného nic.

Ale to je ještě příliš málo. V té odpovědi Ježíšově je toho víc. Nejde totiž o lidskou vůli a lidské rozhodnutí, nebo jinak, lidská vůle, jakkoli i ona zde má své místo, a lidské rozhodnutí, bez nějž by věc nešla, jsou jen cestou. Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka. Ústřední věcí je vůle Boží, Bůh sám, a člověk sám o sobě, člověk jakožto syn a dcera rodičů a sourozenec, ba dokonce i jako onen samostatný a svrchovaný jedinec, je upozaděn, vystředěn. Člověk do situace království nebes vstupuje jako k hotovosti, kterou bere do ruky, stává se jeho vlastní a činí ji – ale ona je už připravená.

Sumou, církev tvoří takto rozhodnutí a přijatí jednotlivci. Jinak to nejde. To nevylučuje výchovu dětí v církvi, práci s mládeží, ale nakonec vždy bude muset jít o jednotlivé lidi, kteří Boha položí za střed svého života. A odtud pak budou bratry a sestrami a matkami.

Ještě jednou: to není nic proti rodině a jejím vztahům, ale jistě na tom nepostavíme církev a to, co církev být má – počátek nového věku. Na rodině, na krvi a půdě se stavěly zcela jiné systémy a o těch jsme snad poučeni, že byly, slabě řečeno, nakonec velmi škodlivé. V tomhle punktu nemusíme nad církví, která je tvořena spíše jednotlivci a nikoli rodinami, lámat hůl. Jde o to, aby to byli jednotlivci, kteří činí vůli Otce v nebesích.

Amen

Modlitba

Bože, ty jsi vzkřísil svého Syna, kterého jsme my lidé zavrhli a zabili. Tobě patří čest a sláva za to, že ses od nás neodvrátil, že dílo tvé lásky pokračuje.

Pane Ježíši Kriste, tys přišel, aby se i tomu nejposlednějšímu dostalo slitování. V tom je naše naděje, za kterou ti dobrořečíme.

Duchu svatý, pomoz nám, abychom Božímu dílu správně rozuměli a Kristovo smilování všem přáli.

Bože, vyslyš nás, když tě prosíme za všechny, kterým v jejich utrpení nedovedeme pomoci. Dnes se přimlouváme zvláště za slepé a němé a hluché. Dej jim trpělivost, ale i přátele, kteří by jim pomáhali nést jejich úděl. Obracíme se k tobě v jistotě, že ty můžeš a chceš pomoci. Ukazuj nám, kde můžeme pomáhat my. Dej, ať rádi činíme, co učinit lze.

Modlíme se za náš sbor, za naši církev a za všechny, kdo v našem národě a v celém světě vzývají Kristovo jméno. Otevři svému evangeliu cestu ke všem hledajícím a bloudícím.

Vyslyš, Pane, tiché prosby, které ti nyní každý z nás předkládá. Následuje tichá modlitba.

Bože, toto jsou naše prosby. Vyjdi nám vstříc a dej nám spatřit svou slávu. O to tě prosíme ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen.