Chatrč

V neděli 30. 3. 2014 navštívilo několik členů našeho sboru ve vršovickém divadle Mana dramatizaci románového bestselleru „Chatrč“ od P. Younga. Toto představení tam uvádí Divadelní společnost Kairos II. Byl to mimořádný zážitek. K jeho plnému pochopení je však nutné vrátit se k románové předloze. Divadelní představení i jeho předloha jsou výjimečné jak svou formou, tak i obsahem.

Na internetu jsem se dočetl, že se jedná o bestseller deníku New York Times, kterého se prodalo kolem 12 miliónů výtisků. Dalším zajímavým faktem je, že autor není známým spisovatelem, tedy nejedná se o další knihu úspěšných autorů typu S.C. Lewise, F. F. Tolkiena nebo Joanne Rowlingové, která se prodává už kvůli jejich jménu. Navíc autor vůbec nezamýšlel svoje myšlenky publikovat. Původně byla tato kniha napsána pro úzký okruh jeho přátel. Dnes je přeložena do 35 jazyků. Zřejmě je jen málo křesťanských knih, které v současnosti mají takovouto odezvu.

Děj knihy i její dramatizace je zhruba následující. Otec (jménem Mack) spolu se svými dětmi vyrazí na dovolenou do kempu. Když je rodina téměř na odjezdu z dovolené, ztratí se nejmladší dcerka. Po usilovném hledání, do kterého je zapojena policie a mnoho dobrovolníků, se zjistí, že dívenka se stala obětí jakéhosi devianta, a to nikoliv první. Nakonec policie vypátrá, že děvče bylo zataženo do jakési chatrče a tam zřejmě zavražděno. Podobně jako u ostatních zavražděných obětí se nenajde její tělo, jen stopy krve. Autor popisuje obrovskou bolest celé rodiny a hlavně otce, který si hluboce vyčítá, že na dívenku nedával pozor a tím umožnil, aby byla unesena. Popsanou tragédií utrpí i Mackova víra, jeho vztah k Bohu je stále odcizenější. Pochopitelně přicházejí mučivé otázky, ptající se po Boží dobrotě. Nakonec si Mack vytvoří určitou stoickou víru, zcela odtrženou od jeho emocí. Víru sice neztrácí, ale s Bohem se vnitřně rozchází a nejen to – je vůči němu plný hněvu.

Do popisovaných událostí najednou vstoupí podivná věc. Mack najde ve své poštovní schránce zvláštní vzkaz s pozváním do chatrče, ve které byla zřejmě zavražděna jeho dcera. Pod pozváním je podepsán jakýsi „taťka“ – v dramatizaci knihy „táta“. Otázkou je, o koho se jedná – zda o fintu vraha, který chce vylákat otce rodiny, nebo snad o… Boha? I když se to Mackovi zdá iracionální – stejně jako by se to zdálo iracionální nám, něco mu říká, že vzkaz skutečně může být od Boha. Nakonec si od svého kamaráda vypůjčí auto a vyráží na bolestnou cestu, aby se setkal a autorem dopisu. Když dorazí do chatrče, setká se v ní s černoškou (v dramatizaci cikánkou), která reprezentuje Boha, s mladou dívkou Saraiy, která představuje Ducha svatého a s mladým mužem, který reprezentuje Ježíše Krista. Mack se setkává s vřelým přijetím a láskou i tehdy, když Boha a vlastně celou trojici zahrnuje v jeho situaci logickými otázkami a výčitkami. Bůh Mackovi trpělivě naslouchá, občas vysvětluje, nicméně ne způsobem „zde je x logických důvodů, proč Bůh dopouští zlo“. Řekl bych, že linie vysvětlování jde spíše po rovině „i utrpení má smysl, kterému ale ne vždy lze porozumět“. Rozhovor ale nejde jen po otázkách utrpení. Bůh i ostatní neustále zdůrazňují, že v lidském životě jde především o vztah s milujícím Bohem. Stejně tak i v církvi, kde vztahy jsou důležitější než jakákoli instituce. Vše další je druhotné. Bůh několikrát Mackovi ukazuje, že dlouho ve svém křesťanství kladl důraz na výkon a že Boha vnímal jako přísného policajta, ne jako Otce. Zároveň kniha a pochopitelně i její dramatizace skrze různé dialogy ukazují, že pokud chce člověk Boha poznat, musí se vzdát svých představ o Něm a nepřistupovat k Bohu jako soudce. Stejně tak i k Ježíši, který Mackovi stále opakuje to, co je nejpodstatnějším prvkem v jeho učení i v Novém Zákoně – láska. Osobní zkušenost s Bohem a Ježíšem Kristem a jejich láskou nakonec Macka dovede k posunu od despektu ve vztahu k Bohu k nové dimenzi poznání Boha. Tento posun však není dán tím, že Mack od nich dostane logické argumenty, ale protože je osobně pozná. To, co popisuji, není nic nového, přesto si ale některé tyto staré pravdy člověk nově uvědomí. Když již vypadá, že se děj blíží do konce, dostane Mack od Boha úkol nejtěžší – odpustit vrahovi své dcery. Jak to dopadne, si přečtěte v knize sami, nebo se na to podívejte v její dramatizaci. Nicméně až poté se příběh definitivně láme. Celkově je závěr tohoto příběhu hodně otevřený.

Kniha pochopitelně vyvolává mnoho polemik a názorů – od vyloženě negativních po pozitivní. Mnohým kritikům připadá jako nepřijatelné, že Bůh je zde ukazován velmi naturalisticky. S podobnými přístupy se ostatně setkáváme i u jiných autorů. Nemyslím si, že by tyto obrazy byly něčím rouhavým či Boha degradujícím. Domnívám se, že i mnoho současných lidí slyší na nadpřirozené příběhy. Proto má takovou odezvu H. Potter, Pán Prstenů, knihy S.C. Lewise atd. Je jen dobře, že této realitě vyšel vstříc i autor Chatrče. Pochopitelně ne všichni lidé na tento literární styl „slyší“, mnozí ale ano.

Některé čtenáře pobuřuje, že je v knize Bůh vykreslen jako žena a ještě k tomu černoška, v dramatizaci v našem prostředí jako Romka. Jedním z důvodů je jistě snaha o to, abychom se zbavili zažitých pohledů na Boha. Když přemýšlíme nad tím, jak prezentujeme Boha, je tento pohled někdy zkreslen tím, kdo o Bohu hovoří. V Americe i v Evropě je evangelium kázáno především bílými muži. Toto může pohled na Boha zkreslovat. Bůh je v naší teologii prezentován jako bytost s mužským charakterem, poskytující racionální odpovědi téměř na všechno, hodnotící nás především podle výkonu. Kniha Chatrč, a o to více konkrétněji i její dramatizace – i díky vykreslení Boha jako černošky, resp. cikánky, Romky, ukazuje jiný, dle mého obohacující úhel pohledu.

Jedním z paradoxů víry je, že stojí na prožitku, který se těžce předává. Pochopitelně víra není jen prožitek, zároveň bez prožitku je jalová. Chatrč se pokouší svým osobitým způsobem popsat prožitek ze setkání s Bohem, s bolestí, se zármutkem a dalšími oblastmi. Toto je vždy riskantní. Zároveň si ale všimněme, že mnohokrát ve svých rozhovorech s nevěřícími používáme slova „jako“. Tedy určité abstraktní oblasti víry se snažíme slovem „jako“ konkretizovat. Je sice pravda, že někteří teologové by nám řekli, že „víra je tajemství“ – a mají pravdu. Jenže tajemství nutně neznamená, že o něm nevíme vůbec nic. Myslím, že je lepší pokorně přiznat, že Bůh a víra je tajemství, zároveň ale, že alespoň něco o Božím charakteru vypovědět můžeme. A o to se pokouší kniha Chatrč. A stejně tak i divadelní společnost Kairos II. a její režisér a scénárista Vladimír Vácha, kteří její dramatizaci připravili a uvádějí ji ve vršovickém divadle Mana.

Faktem je, že jak kniha, tak i její dramatizace nejsou určeny pouze pro ty, kteří jsou obeznámeni s historií křesťanství apod. Ne, jsou pro všechny. Začínají od úplných základů, takže se v nich nikdo neztratí (když bude sledovat text a přemýšlet). Mají i jistou jiskru a švih a velký sled systematicky řazených událostí. Přesvědčit se o tom můžete sami – knížku Chatrč si můžete vypůjčit ve sborové knihovně, na představení se můžete jít podívat třeba již 6. června 2014, kdy je od 19:00 hod. opět na programu divadla Mana.

Petr Kubánek (s využitím diskusí a myšlenek v recenzích na Internetu).