Proč oslavovat reformační výročí

Zamyšlení k 600. výročí obnovy přijímání pod obojí

V neděli 12. října 2014 proběhla v centru Prahy ekumenická oslava výročí obnovy přijímání pod obojí způsobou. Ale proč toto výročí i ostatní výročí české reformace dnes připomínat? Chceme snad v dnešních křesťanech vyvolávat deprimující domnění, že všechno důležité se odehrálo již v minulosti a že dnes zápasíme jen o nedůležité drobnosti? Či naopak chceme křísit prázdnou pýchu, že my jsme ti potomci husitských hrdinů, a tudíž jsme automaticky něco víc než ostatní? To rozhodně ne. Ale bereme vážně varování klasika, že kdo nezná svoji minulost, bude ji nucen opakovat v přítomnosti. Když tedy pochopíme svou reformační minulost, budeme schopni v přítomnosti ukázat, co je tím rodinným stříbrem, které nabízí ekumeně právě reformační křesťanství. Budeme moci vymezit svou protestantskou identitu pozitivně, programovými cíli, nikoli plytkým „nejsme jako oni“, které jsme, bohužel, rádi opakovali ve staletích prohlubování rozkolu mezi protestantismem a katolicismem a kterým jsme si šetřili práci na kladném programu.

Iniciátorem obnovy vysluhování pod obojí laikům byl podle kronikáře Vavřince z Březové M. Jakoubek ze Stříbra. Podporovali jej někteří univerzitní kolegové a kněží, ale ne všichni Husovi stoupenci. Vyzvali M. Jana Husa, aby se k tomuto záměru vyslovil, ale on zaujal opatrný postoj. Napsal svému příteli: „Nespěš s tím, Kubo“. Považuje se za pravděpodobné, že bohoslužby s vysluhováním podobojí začaly na podzim r. 1414, po Husově odjezdu na Kostnický koncil. Ani Vavřinec neuvádí, kdy přesně to bylo. Uvádí však kostely, kde se první bohoslužby s vysluhováním pod obojí konaly: u sv. Vojtěcha na Novém Městě Pražském, u sv. Martina ve zdi, u sv. Michala (dnes zrušený kostel v Michalské ulici) a v Betlémské kapli. Nebyl to žádný triumfální nástup. Jen u sv. Michala, v působišti M. Křišťana z Prachatic, se bohoslužby podle (staro)nového řádu konaly se souhlasem místní autority, jinde nikoli. Není tedy jisté, zda na dalších místech byly napoprvé veřejné. U sv. Martina ve zdi, kde se obnova přijímání pod obojí později oslavovala vystavováním tehdy užitého náčiní, to byla vyloženě partyzánská akce. Místní farář M. Jan z Hradce totiž právě odjel do Kostnice, aby podpořil odpůrce laického kalicha, i když dříve sympatizoval s Husem. Zbylí Martinští služebníci však přesto půjčili kostel pro experiment kališníků. M. Jakoubek a jeho druhové nemuseli ani mnoho improvizovat. Získat odpovídající mešní knihy nebylo tak těžké. Vysluhování pod jednou bylo uzákoněno teprve v r. 1215 na IV. lateránském koncilu, a tak asi našli misály sloužící předkoncilní praxi v leckteré sakristii a knihovně. V klenotnici katedrály prý dokonce uchovali velekalich, užívaný před r. 1215. Nosívali jej 2 jáhni a vysluhovalo se z něho laikům na biskupské bohoslužbě o velkých svátcích. Ten si ovšem Jakoubek a spol. nevypůjčili. Proč ale právě tento akademický experiment došel takového ohlasu, že se kalich stal korouhví husitství, požadavkem, z něhož husité nebyli ochotni slevit a který hájili proti celému Západu s nasazením hrdel i statků? Na to najdeme odpověď připomenutím dobových souvislostí. Na přelomu 14. a 15. století si mnozí lidé mysleli, že řád už nemůže být rozvrácenější, že i na místě svatém je dokonalé spuštění a že příchod Páně je tudíž také velmi blízko. Není divu. Místo sjednocující autority církve papežské schizma, které rozdělovalo celou Západní Evropu nejen duchovně, ale i politicky a vojensky. Místo řádných pastýřů kupci prebend, kteří svůj kostel neviděli zevnitř celý rok a výkon služby nechali na střídnících, jimž ale platili bídně. Místo geniálního a zbožného krále a císaře Karla IV. jeho syn Václav IV., kterého politika nebavila a který se svým povinnostem věnoval až tehdy, když mu okolnosti přerůstaly přes hlavu. Místo loajálních manů odbojní páni, kteří Václava IV. bez respektu odstavili a urvali veškerou moc v zemi. „Bratrská pomoc“ ostatních Lucemburků sice zachránila českou korunu pro dynastii, ale zplundrovala zemi a vyprázdnila státní kasu. Ani počasí už nebylo jako dřív – v Evropě došlo k ochlazení, díky němuž tehdy běžné odrůdy zemědělských plodin mrzly. Potravin byl nedostatek a byly drahé. Války a neúroda podvazovaly i obchod. Města chudla, rytíři a zemané také. Často se stávali lapky. Středověcí lidé, s potřebou autority mnohem větší než my a s představou Boha zasahujícího do dějů v přírodě, vyvodili z krize veškerých světských i církevních autorit i z podnebních změn závěr, že nastal konec dějin a dojde na Boží soud. Zbožní se ptali: „Jak obstojím před soudcem Ježíšem Kristem?“ A pochopitelně se nespokojili s odpovědí: „Poslouchej příkazy církve a jejích služebníků.“ Odvětili: „Kterých? A kde mám jistotu, že mne nenavádí ke zlému?“ Přemýšliví křesťané tehdy objevili odpověď: „Posuzuj je podle příkladu Pána a Jeho apoštolů, jak o něm svědčí Písmo, a sám se ho také drž. Dospěj a převezmi odpovědnost za svou cestu. Všecky lidské autority jsou předposlední a mají jen hlas poradní.“ Tak to kázal i psal též M. Jan Hus. Zbožní se ptali dál: „Všichni přece chybujeme i při nejlepším snažení. Jak mne, klopýtajícího, Kristus na soudu pozná jako své vlastnictví?“ A na to jim odpověděl sám Pán v evangeliu podle Jana: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně zůstává a já v něm.“ Pro husity tedy možnost hodovat s Kristem přesně tak, jak On to přikázal, nebyla už zanedbatelný detail, ale otázka života, a ne jen časného, ale věčného. A bouřili se proti pýše kleriků, kteří jim odpírali plnou účast na sv. Večeři Páně: „My nejsme póvl, který je nutno držet od svatých věcí radši dál, všichni jsme byli pokřtěni, jsme bratry a sestrami Kristovými, stejně jako vy. Nechceme být vodou politými pohany, ale Kristovými učedníky, poslušnými Jeho Zákona. Jsme smluvní partneři Boží v Nové Smlouvě a nikdo, ani koncil, nemá právo nám bránit, abychom, kdykoli máme příležitost, přijali kalich smlouvy, pili Kristovu krev, jež ji pečetí, a měli věčný život.“ Zní vám to jako nezdravý svátostný mysticismus? Ale to je tím, že v myšlení rozkolu jsme se naučili podceňovat svátosti, když na nich ti modlářští papeženci tak bazírovali. I evangelista Jan psal veden Duchem sv. a říká pravdu. Smířená rodina spolu nejen mluví, ale i stoluje. A kde jinde můžeme veřejně vyznat, že nestavíme na sobě, ale na Kristově milosti? Kde jinde si můžeme osobně přisvojit ovoce Jeho oběti a obnovovat smlouvu křtu? Kde jinde můžeme osobně přijmout poslání Kristových vyslanců, sílu k němu, jakož i pozvání k hostině svatby Beránkovy? Myslím, že by prospělo jak osobnímu vztahu každého z nás ke Kristu, tak kultuře vztahů s lidmi, kdybychom své husitské předchůdce napodobili i v jejich lásce a úctě ke stolování s Pánem a slavili sv. Večeři zase každou neděli.

Co tedy lze s úctou vyzvedávat při tomto výročí? Předně odvahu víry, s níž se hrstka mistrů a kněží odvážila dělat něco, co celá západní církev opustila, a s níž jejich následovníci byli s to hájit darované poznání pravdy proti všem. Dále to, že Pravda je sám živý Kristus, že Pravdu nevlastníme, ale hledáme, a že každá lidská autorita je jen předposlední a pomocná. Dále důstojnost všech pokřtěných, kterým reformace vrátila postavení dospělých účastníků Boží smlouvy, kteří se smí svobodně rozhodovat a jsou před Otcem i Pánem Ježíšem Kristem sami odpovědni za svůj život. Dále to, že každou pravou církev zdobí nejen úcta a láska k Písmu, nejen ochota napodobovat Krista v životě, ale i úcta a láska ke křtu a sv. Večeři Páně. Ta nám pomůže využít celé jejich bohatství k tomu, aby náš se vztah k Pánu Ježíši upevňoval až do dne, kdy On nás uvede do nového nebe a nové země, v nichž přebývá spravedlnost.

Dagmar Ondříčková

(Článek ke zveřejnění nám poskytl za Pražský seniorát Roman Mazur)