Vinohradský sbor ČCE

Boží moc a uzdravování

Kázání Olgy Navrátilové na Vinohradech 7.9.2014

Mk 7,31–37

Milé sestry, milí bratři,

náš dnešní příběh zapadá do obrazu Ježíše, jak nám ho představuje prvních několik kapitol Markova evangelia. Ježíš chodí po Galileji (jen výjimečně zabloudí do pohanských končin), učí v synagogách, káže ke svým učedníkům i zástupům, uzdravuje, vyhání démony a koná další mocné činy.

Kázání a učení, to by ještě šlo. To si umíme představit. Ale co ty zázraky? Víme si s nimi vlastně rady?

Této otázky se můžeme snadno zbavit, když si řekneme, že pro Boha není nic nemožné. Proč by tedy Ježíš, který v Boží moci jedná, nemohl otevírat uši hluchým či stavět na nohy chromé? Jenže, je toto skutečně naše zkušenost? Věříme přece, že vzkříšený Ježíš působí ve své církvi a jejím prostřednictvím ve světě. Kolik ochrnutých, kteří vzali své lože a chodili, jsme my sami v církvi viděli? Kolik slepých, kteří zázračně prohlédli? Kolik nemocných rakovinou, za které jsme se modlili, se uzdravilo?

Dočteme se, že v době, kdy vznikal Nový zákon, byla schopnost činit zázraky připisována více velkým mužům či ženám. Byl to prostředek jak vyjádřit, že se jedná o významné postavy, které nejednají pouze samy za sebe, ale jsou nadány božskou mocí. Dokonce způsob, jak jsou tyto zázraky v různých legendách líčeny, se o mnoho neliší od toho, jak se o nich vypráví v bibli. My, kteří žijeme v době po osvícenství, už nejsme schopni tento způsob vyjadřování pochopit a přijmout za svůj. Máme sklon chápat zázraky doslovně, jako popis skutečnosti, a pak je buď odmítáme jako něco, co neodpovídá naší zkušenosti, nebo naopak sveřepě trváme na tom, že se to „takto doopravdy stalo“. Od této doslovnosti je třeba se oprostit, abychom byli schopni se ptát po tom, co nám chce vypravování o zázraku říci.

To je dozajista důležité a ve vztahu k biblickému textu v lecčem osvobozující. Ale stačí toto vysvětlení? V čem potom spočívá Ježíšova moc, která doprovází jeho učení a nad níž zástupy žasnou? Vždyť on není jako jejich zákoníci. Nepatří snad k mesiášskému věku, který s Ježíšem přichází, také zaslíbení, podle něhož Bůh obnoví své dobré stvoření a plně uzdraví člověka?

Podívejme se nyní zblízka na příběh, který jsme četli:
Ježíš je na cestě zpět do Galileje z oblasti Týru, kde i přes svůj počáteční odpor uzdravil dceru pohanské ženy, Syrofeničanky. Tu k němu přivádějí hluchoněmého a prosí ho, aby na něj vložil ruce.

Všimněme si, že hluchoněmý sám je v celém příběhu zcela pasivní. Jsou to jiní, kdo za něho jednají, kdo ho přivádějí k Ježíši a prosí za něj. On sám tak ani učinit nemůže. Jeho postižení ho vylučuje. Neslyší, a tak ani nerozumí řeči, která tvoří základ lidské pospolitosti. Není proto schopen v lidském společenství jednat, sdílet se s druhými, mluvit, vystupovat sám za sebe. Nemůže chválit ani prosit Boha. Vlastně o něm těžko může vůbec vědět, když o něm nikdy nemohl slyšet. Zůstane vždy na okraji, pouhý nechápající divák, odkázaný na druhé. Jsou to proto právě tito druzí, jejichž víra jej k Ježíši přivádí a odevzdává jej do jeho rukou.

Ježíš se tohoto člověka ujímá. Hned ho ale odvádí pryč od zástupu. Ježíš odmítá divadlo. Nechce spektakulární zázraky, plné stadiony a televizní přenosy. Jde mu o nemocného samého, o jeho uzdravení. Zázrak tak probíhá ve skrytu, cudně, stranou zvědavých očí – a to nejen očí tehdejších diváků, ale i očí našich.

Ježíš se postiženého dotýká a uzdravuje jej mocí, kterou on sám dostává z nebes. Hluchoněmému se otevírají uši a rozvazuje jazyk. Ježíš jej vrací do společenství s Bohem i s lidmi. Obnovuje dobré Boží stvoření, nemocí porušené.

Nejenže se zázračné uzdravení samo odehrává ve skrytu, ale Ježíš také nyní – jako i jinde v Markově evangeliu – přikazuje těm, kdo mohou vidět účinky působení Boží moci, aby mlčeli. Jak ale poznamenává evangelista Marek, toto napomínání bylo zbytečné. Lidé se diví a žasnou, rozpoznávají v Ježíšově jednání jednání Boží. Chvějí se před mocí, která se Ježíšovým prostřednictvím ukazuje. Jak by mohli mlčet? Poznávají, že s Ježíšem přichází nová doba, o níž píše už Izajáš, kdy hluší budou slyšet, němí mluvit a chromí poskakovat jako jeleni. Kdy zmizí zlo a násilí a vše bude jako na počátku, kdy Bůh stvořil svět a člověka a viděl, že je to dobré.

V tom se žasnoucí zástupy nemýlí. Ta doba přichází. Její nástup však není triumfální, nýbrž skrytý. Začíná, stejně jako Ježíšovy zázraky u Marka, stranou zástupu, na Ježíšově kříži. Ježíšova moc není mocí divotvorce, který uchvátí a přesvědčí svým okázalým představením, ale je to moc, která se skrývá v bezmoci trpícího a umírajícího Krista.

Právě to je moc, kterou můžeme i my zakoušet ve svých životech, moc, která nás proměňuje. Ona uzdravuje naše oči, které byly slepé pro Boha, uši, které byly hluché pro jeho slovo, srdce, které bylo spoutáno démonem našeho sobectví a hříchu. Je to moc, která obnovuje společenství lidí s Bohem i lidí mezi sebou navzájem, která dává sílu odpouštět a přijímat. Ježíšovo učení a kázání by bylo dávno zapomenuto, kdyby nebylo doprovázeno touto mocí vzkříšeného Krista, který dál žije a působí ve své církvi. Tato moc uzdravuje každého, kdo se jí otevře a vystaví se jejímu působení.

Tento zázrak se děje opakovaně a stále znovu, na nás i na druhých. Ne jako velkolepá show před mnoha diváky, ale ve skrytu našeho nitra. Biblická vyprávění o zázračných uzdraveních slepých, hluchých, chromých a posedlých jsou znamením, poukazem na tuto všeobecnou uzdravující Boží moc.

Nezapomněli jsme však na ty fyzicky slepé, chromé, hluché a němé? Nezbavili jsme se příliš lehce otázky, jak se to má s Ježíšovou uzdravující mocí právě ve vztahu k nim?

I tato Ježíšova moc v církvi působí. Všude tam, kde se církev stará o potřebné a postižené, kde je začleňuje zpět do společenství s Bohem i lidmi. K jejímu poslání patří být očima těch, kdo nevidí, ušima těch, kdo neslyší, nohama těch, kdo nemohou chodit, a hlasem těch, kdo jsou umlčováni. Právě takto může Boží moc působit i naším prostřednictvím. I my se můžeme podílet na tomto Božím zázraku. Ten se odehrává ve skrytu, stranou od zástupu. Dojde-li však k němu, pověst o něm se šíří, takže zástupy mohou žasnout a chválit Boha, i když ho jinak třeba příliš neznají. Vidí, že Kristus, v jehož jménu to církev činí, učí vskutku jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci. Právě i k takovému působení je církev vyzvána a k němu jsme vyzváni také my, kdo jsme byli sami uzdraveni.

Stačí to však? Nejsme i my, není i církev přes to všechno bezradná tváří tvář utrpení, které může snad jen v některých případech zmírnit, ale ne vyléčit? Pak zbývá jediné: přinášet ty, s jejichž bolestí si nevíme rady, ve svých přímluvných modlitbách ke Kristu a prosit, aby na ně vložil ruce. Činit stejně jako ti, kdo k němu přivedli hluchoněmého či přinesli na nosítkách chromého. Vše ostatní již musíme nechat na Kristu samotném.

číslo 151, listopad 2014
předchozí   další

Obsah

Boží moc a uzdravování
Proč oslavovat reformační výročí
Z pamětí Jana Špačka
O podobojí ve čtyřech obrazech
Texty M. Jana Husa
Naše cesta a návštěva Naší cesty
Vánoční krabice od bot
Kostel U sv. Martina ve zdi a víra v něm
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2024
ročník 2023
ročník 2022
ročník 2021
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redakce: Eliška Novotná. Tiskovou sazbu připravuje Jan Mach, internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).