Z pamětí Jana Špačka Vážení čtenáři Hroznu, ráda bych Vám vyprávěla o svém strýci JANU ŠPAČKOVI. Jeho manželka Márinka byla sestřenicí mé maminky. Žil v letech 1872 – 1960, nejdéle v Praze na Královských Vinohradech v Nitranské ulici, kde měl zámečnickou dílnu. Byl věrným členem vinohradského sboru a po 30 let i jeho presbyterem. Narodil se v malé vesničce Ledce v severovýchodních Čechách a pokřtěn byl v evangelickém reformovaném sboru v nedalekém Klášteře nad Dědinou, kam chodil i do evangelické školy. Působením a příkladem svých učitelů byl již tam veden k víře a poslušnosti Božího Slova. Vyrostl ve vzácného písmáka a psal i básně s křesťanskou tématikou. Zapisoval si důležité události svého života a ve stáří je nadiktoval své nejstarší dceři (dnes již zesnulé) a nazval své paměti „V síle Neviditelného“. Jeho mladší dcera (dnes 91 letá), Věra Šimková, členka vinohradského sboru, mi tyto paměti předala a svolila, abych z nich čerpala pro články do Hroznu. Jarmila Strádalová DĚTSTVÍ JANA ŠPAČKA Několik vzpomínek. Jednou si jako malé dítě hrál venku pod starou hruškou, která se náhle zlomila, a on zůstal ležet pod spadlou korunou hrušky. Ve svých pamětech na to takto vzpomíná: „S hrůzou ve zracích přiskočili rodiče k zelenému vězení, z něhož vysvobodili svého prvorozeného, kterého po odstranění zlomené hrušky odnášeli domů s vděčností Bohu za to, že se tak nad slabým lidským tvorem rozestřela, že ani vlas z jeho hlavy nespadl. Mysleli si: Tak mlád a již tak blízko smrti. V duchu viděli Smrt, jak přiletěla na křídlech větru, aby zahubila jejich synka, ale uslyšeli též slova jejího Pána: Ne, Smrti, ještě není čas, ještě má poutník dalekou cestu před sebou. Nevěděli a nemohli tušit, že poutníček půjde dalekými cestami, přes které se přeženou dvě válečné vichřice, na kterých pozná nesmírnou velikost Božího milosrdenství, o kterém napíše knihu“. O své mamince píše, jak dlouho ve svých snech vídal „její usměvavý obličej, rozpálený namáhavou polních prací, čistě blankytné oči zářící dobrotou, nad nimiž se skvěly krůpěje potu“. Vzpomíná i na to, jak mu večer po práci maminka říkala: „A teď půjdeš spát. Klekni na lavici a říkej za mnou“ – a následoval. Otče náš; Věřím v Boha; a Desatero Božích přikázání. Rodiče Jana Špačka byli drobní zemědělci a museli těžce pracovat, aby uživili sebe a svých šest dětí. Jejich nejstaršímu synu však zůstalo v paměti, že „ v neděli rodiče nešli na pole, pěkně se ustrojili a připojili se k zástupům mladých i starých jdoucích do kostela“. Jako malý chlapec býval často v nedaleké Jílovici u dědečka a babičky z matčiny strany. Vzpomíná, jak „ dědeček po denní práci klekl před oknem, před nímž planulo hvězdné moře a tiše se modlil“. Příště se s žákem Janem podíváme do evangelické školy v Klášteře nad Dědinou. |
číslo 151, listopad 2014 Obsah Boží moc a uzdravováníProč oslavovat reformační výročí Z pamětí Jana Špačka O podobojí ve čtyřech obrazech Texty M. Jana Husa Naše cesta a návštěva Naší cesty Vánoční krabice od bot Kostel U sv. Martina ve zdi a víra v něm Sborové akce Archiv Výběr z Hroznůročník 2024 Ke stažení Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 (122 kB) Bohemská kuchařka (899 kB) Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině ( 387 kB) |