Naše cesta a návštěva „Naší cesty“ V neděli 9. listopadu odpoledne se vydala malá skupinka 14 vinohradských pod vedením sborové sestry Jarmily na návštěvu výstavy „Naše cesta“ na Výstavišti. Jelikož jsem o ní neměl podrobnější informace, byl jsem zpočátku trochu v obavách, kam nás to ta Jarmila vede, neboť všude byly stánky s pomůckami pro „pěstitele“, vůně trávy se nesla široko daleko a nějací lidé nám nabízeli neodolatelných „10 semen za akční cenu“. Naštěstí se ale ukázalo, že jde jen o Cannafest 2014, kterým jsme museli projít, abychom se dostali od „Jejich cesty“ ke Křižíkovu pavilonu, kde se již nacházel náš mravně nezávadný cíl. Výstavu „Naše cesta“ pořádá Nadace Sirius v rámci projektu ChodiciLide.cz. Pokud cestujete MHD, jistě jste před nějakou dobou nepřehlédli zvláštní letáky o létajících a chodících lidech s odkazem na výše uvedené stránky. Výstava je zdarma, je však třeba se registrovat, neboť účastníci jsou limitováni jak počtem, tak časem – na výstavě můžete strávit max. 2 hodiny, pak přichází další turnus. Co nás tedy v těch 2 hodinách čekalo? Nejprve jsme navštívili asi čtyři stanoviště, kde jsme se poučili, jak lze překonávat různé handicapy. Nevidomá paní nás třeba seznámila s chytrou krabičkou velikosti mobilu, která vám hlasově sdělí, jakou barvu má vaše oblečení a můžete tak chodit barevně sladění. Pán na vozíčku nás zase provedl koupelnou a speciálními pomůckami pro hygienu. Naučili jsme se také několik gest znakové řeči, a to včetně brněnského dialektu (hantec–gesta). Pak nás již čekala volná „zábava“, pokud to tak tedy lze s nadsázkou říci, protože pro lidi, kteří toto musí podstupovat každý den, to jistě žádná zábava není. Stanovišť bylo asi deset. Např. jsme se zkoušeli se slepeckou holí a páskou přes oči dostat na druhou stranu chodníku, který právě opravují (rozbitá dlažba, mobilní zábradlí, písek apod.), nebo nastoupit a vystoupit z autobusu. Velkou výzvou byla jízda na invalidním vozíku po vytyčené dráze (nájezdové plošiny, nájezd a výjezd z vagonu metra, jízda po drobném kamení a písku, přechod pro chodce). Také jsme, předem poučeni o různých očních vadách, prošli naprosto temným a odhlučněným tunelem, ani nevím, jak byl vlastně dlouhý. Šli jsme jen po hmatu podél stěn, kde byly připevněny různé materiály a předměty. Děti tomu přezdívaly zámek hrůzy, protože jedním z materiálů byly vlasy. Ještě bych podotkl, že jsme měli možnost si zahrát různé hry, jako např. piškvorky pro nevidomé, či zajímavý showdown (zhruba pingpongový stůl s mantinelem a dvěma košíky na každé straně, nevidomí soupeři odpalují chrastící míček k soupeři a doufají, že jej neodpálí zpátky, ale že spadne do jeho síťky). Výstava je opravdu zajímavá a vede člověka k zamyšlení, co vlastně všechno máme, už když „jenom“ vidíme, „jenom“ slyšíme a „jenom“ chodíme. A také, jak je naše prostředí stále příšerně bariérové (sám jsem si to uvědomil před časem, jsa odkázán zcela na francouzské hole). Po skončení výstavy jsme se již za tmy ještě prošli po nedalekém nově otevřeném Trojském mostě, který, pokud pomineme fakt, že téměř čtyřnásobně překročil plánovanou cenu a byl stavěn bez řádného schválení, je opravdu pěkný. Jiří Svoboda |
číslo 151, listopad 2014 Obsah Boží moc a uzdravováníProč oslavovat reformační výročí Z pamětí Jana Špačka O podobojí ve čtyřech obrazech Texty M. Jana Husa Naše cesta a návštěva Naší cesty Vánoční krabice od bot Kostel U sv. Martina ve zdi a víra v něm Sborové akce Archiv Výběr z Hroznůročník 2024 Ke stažení Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 (122 kB) Bohemská kuchařka (899 kB) Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině ( 387 kB) |