Obřežte svá srdce

Kázání Martina Hrubeše na Vinohradech na první neděli postní 2015

Čtení L 8,26–39

text: Jr 7,21–23 + Jr 4,4

Evangelisté jsou někdy ve vyjadřování hodně úsporní a vynechávají i to, co by následovníky Krista určitě zajímalo. Např.: L 5,3–4 … posadiv se, učil z lodi zástupy, a když přestal mluvit, řekl Šimonovi: … – nikdy se už nedozvíme, co Ježíš zástupům říkal. Mysl evangelistova je upřena k něčemu důležitějšímu: zázračnému lovu ryb (L 5,4–11), po němž se čtveřice nejvýznamnějších učedníků rozhodne všeho nechat a následovat Ježíše. To nás vede k přemýšlení, co chtěl každý evangelista mimo všechnu pochybnost sdělit a co nechal stranou. Svědectví a vyprávění z Ježíšova života měl každý z nich k dispozici jistě dost, víme, že pracovali s více prameny, měli z čeho vybírat – ale evangelium musí zachovat přehlednost a perspektivu, k níž se všechno sbíhá: Ten ukřižovaný Ježíš je Kristus, Boží Syn, Spasitel.

Rovnou zaostřeme na příběh, který jsme z osmé kapitoly Lukáše četli: Co v příběhu o uzdravení hrůzu vzbuzujícího podivína z Gadary (či Gerasy) ukazuje směrem k této ústřední pointě, čím byl pro církev druhé poloviny 1. a začátku 2. století významný? Proč Ježíš s učedníky podnikl nebezpečnou cestu přes jezero jen kvůli tomuto jedinému člověku? Víme, že Ježíš k lidem mluvil v podobenstvích. A co když i příhody Ježíše a učedníků, které evangelisté líčí, jsou kromě samotné události také podobenstvími? Nemusíme přesně rozumět tomu, jak tehdy lidé jednali, ale podobenství těch příběhů je nadčasové a oslovuje křesťany všech generací.

Předehrou dramatu v Gadaře je napínavá cesta tam. Plavba byla zvláštní (L 8,22–25), jako by jim nějací démoni (dnes říkáme přírodní síly) chtěli zabránit v dosažení druhého břehu. Když vystupovali z lodi, s úlevou si oddechli, že ten děs na rozbouřených vodách mají za sebou a stojí na pevné zemi. Možná se přesto cítili stísněně. Gerasa leží naproti Galileji; zatímco v Galileji je kázáno evangelium a přibývá tam učedníků, Gerasa je její hluchý protipól – tam evangelium nezní.

A tu se s nimi potkal ten muž. Vypuzený ze společnosti lidí, protože se odmítal obléknout. Myslím však, že lidé ho jako nesnesitelného vyplivli mezi hroby i z jiné příčiny. Klíčové slovo, v němž se skrývá tajemství příběhu je množství. Ať už je to celá legie démonů, nebo veliké množství vepřů, nebo i množství lidí z oblasti toho města. Třikrát množství.

S lidmi toho města není něco v pořádku. Klidně to mohlo být tak, že jejich zlostný křik vystoupal až k nebi a Hospodin se rozhodl sestoupit a pohledět na ně. Podobně jako na Sodomu nebo Ninive. Je divné, že těsně za hranicí Izraele se pase dvoutisícové stádo vepřů, zvířat, která Izraelci z náboženských důvodů nechovali. Jako by ta hrůzná fantaskní pastvina s vepři ryjícími mezi hroby byla zrcadlem města – kouzelným zrcadlem, které ukazuje pravdu bez závoje. A člověk obsazený legií démonů je podobenstvím téhož, je také obrazem města v zrcadle pravdy.

Lidé nechtějí mít před očima zlo, které vychází z nich. Ze srdce vycházejí zlá myšlení, … (Mt 15,19), a tak je sami před sebou ukrývají. Ale nelze trvale popírat něco, co je. Vyjde to najevo, nabude to jiné podoby. Mohou se tvářit, že nevědí, odkud se bere ten zápach vepřů smísený se zápachem rozkládajících se těl.

Ale našel se člověk, který nedokázal žít v tom pokrytectví, kdy jsou sobectví, pýcha, závist a násilí prohlašovány za nutný a normální předpoklad blahobytu. Měl upřímné srdce, svědomí nezkřivené. Jenže právě proto byl trnem v oku ostatním. Zbláznil se těch hrůz, jichž byl každodenním svědkem. Vyhnanství a nesmírné utrpení mu byly únikem i trestem.

Ježíš přišel vysvobodit tohoto člověka a zachránit tak město i celou oblast od přicházející pohromy. Jako Sodoma i Ninive – město dostalo v poslední chvíli šanci na odvrácení zkázy. Kdo, kromě Ježíše, rozpoznal plnost času? S jeho příchodem se naplnil čas, i sem do kraje zakletého legií démonů musel přinést vykoupení. Všechno to množství démonů zotročující duše lidí a působící ničivou bolest jedinému nepoddajnému zhyne ve vodách jezera – vracejí se do panství temnot, kam patří.

Množství ve všech třech podobách naráz mizí ze scény. Vepři tonou, člověk z hrobů je volný, klidný a při smyslech, lidé z města jsou jako probuzení z dlouhého snu a dezorientovaní. Ještě jim nedochází plný význam toho, co se stalo, a prosí Ježíše, ať jde pryč. Temno z jejich srdcí vychází najevo a ztrácí tak na síle, lidé však mají ještě strach. Proto tam osvobozený musí zůstat. Je jedním z nich a může jim pomoct.

On je apoštolem tohoto kraje, tak zvané Dekapole, Desítiměstí. Křesťané příštích generací v této oblasti si jej budou při čtení evangelia připomínat.

Proto Ježíšovi stálo za to podniknout za jedním člověkem dlouhou a riskantní cestu, proto také evangelisté nezamlčeli tento příběh. Pro všechny věky budiž známo, jak ke spasení přišla tato bohatá a lidnatá krajina.

My se však vraťme k množství, pozoruhodného, snově symbolického obrazu odcizení. Toto odcizení rozpoznal již sedm století před Kristem Jeremiáš. Odcizení Božího lidu Bohu. Naučili se plnit své náboženské povinnosti bez toho, aby to na ně mělo sebemenší dopad. Bůh však hledí k srdci. Jeremiáš předával Boží slovo, Hospodinův výrok, který šel daleko za hranici korektnosti, totiž že Judejci mají neobřezané srdce. Vykonávají jen tupou rutinu obětních rituálů. Své srdce podali knězi spolu s obětním zvířetem, aby si ho na oltáři, kde tekla krev obětovaných zvířat, nechali očistit, jako by se jich to ani netýkalo. Sotva obřad skončil, obraceli se zády k oltáři i k Bohu a dělali, co sami chtěli. Jednou za čas člověk podstoupí obřad smíření. Vyhrabe z harampádí své duše svědomí a podá jej knězi, ať dělá, k čemu je povolán, co umí. A pak člověk zase jde a stejně jako předtím utiskuje chudé vdovy a sirotky, libuje si v bezpráví a loupeži.

Hospodinovo slovo v ústech Jeremiáše je hodně radikální. Odvádí pozornost od vnějších rituálů k nitru člověka. V Izraeli našlo jen sporadickou odezvu a ještě v době Ježíšově zůstávalo vše více méně při starém: středem bohoslužby byl jeruzalémský chrám a oběti. Izrael byl stále odcizen Bohu a jeho srdce stále neobřezané. Ježíš vlastně přebírá Jeremiášovu prorockou štafetu, o lidském srdci mluví velmi často. Proměna srdce, myšlení je důležitější než dodržování předpisů.

K čemu je Židům obřízka, když se k Bohu staví pokrytecky? K čemu jsou všechny svátky a předpisy pro různé oběti za různé hříchy, když lidé odkládají srdce a své hříchy si vůbec neuvědomují, nepřipouštějí, nechtějí si je odříct?

Jeremiáš prohlašuje: Nemluvil jsem k vašim otcům a nepřikázal jsem jim zápaly a oběti, když vycházeli z Egypta! Přikázal jsem jim jediné: Poslouchejte mě a budu vám Bohem a vy budete mým lidem, choďte po všech cestách, jak jsem vám přikázal a povede se vám dobře.

A ještě zřetelněji: Obřežte se Hospodinu a odejměte předkožku srdce vašeho, muži Judští.

Fyzická obřízka nic není, ani o vaše oběti nestojím, ale vezměte svá srdce z oltářů, kde vaše hříchy formálně a neosobně odčiní někdo jiný, a nechte je bít ve své hrudi. Je to bolestné, budete zranitelní, ale je to očistné a je to jediná cesta k záchraně. K životu v lásce.

Křesťané se někdy spoléhají na svůj křest jako na něco, co je v kritické chvíli (smrti) zachrání. Křest je však tělesný úkon, v zásadě podobný rituálním úkonům starých Izraelců. Sám o sobě nebrání pěstovat si vskrytu různé nečisté démony a pást je na truchlivých místech. Ze svých nutkavých poklesků přitom rádi obviňujeme jiné a trápíme je tím. Neváháme dokonce obviňovat z hereze upřímně věřící lidi, kteří si chtějí prožít svůj křest a podstoupí jej podruhé, protože „křest je přece jen jeden!“. To je ovšem pustý formalizmus! Ano – jen jeden smývá viny, jméno jednoho při křtu vyznáváme, ale opakování ponoření do vody Boha neuráží. Boha uráží upjatá obřadnost pokrytců.

Někdy se zdá, že podřizujeme sebe i jiné církevnímu zřízení, jako by to byly věčné pravdy. Možná, že občas se spokojíme s rutinou, která nám dává pocit klidu a bezpečí. To je falešný dojem. Bůh nás vysílá na cestu, tam venku je nám ochranou a posilou. Sedíme-li zavření doma, zůstáváme sami. A proto stále potřebujeme slyšet: pokřtěte svá srdce! Odstraňme nepokřtěnost našich srdcí, jinak bude všechna voda vylitá na nás při křtu k ničemu. Naslouchejme živému Božímu slovu a nebojme se vyjít, třeba i přeplout závratnou hlubinu, i když na druhém břehu bude jen jeden chudák. Třeba zrovna tohle přeplutí bude znamenat spásu množství.