Lima byla

Na počátku roku 2015 skončily pravidelné ekumenické bohoslužby dvou sousedních vinohradských sborů, husitského a evangelického. Bezmála dvacet let se konaly buď ve sborovém sále u nás na Korunní, nebo ve Farského sále na Dykově ulici. V poslední době také u Martina ve zdi. S vinohradským husitským farářem Danem Majerem jsem se potkal na jezuitských exerciciích v Českém Těšíně v roce 1996. Jenomže na exerciciích se musí mlčet. Nápad začít něco společně dělat padl až poté, kdy se v roce 1997 Majerovi přistěhovali ze západočeských Kralovic na Vinohrady. Svým osobnostním ustrojením i teologickým profilem patří Dan Majer k liturgickému, na katolické a pravoslavné tradice navazujícímu křídlu CČSH. Odtud nápad společných pravidelných bohoslužeb, vždy první čtvrtek v měsíci. Mně samotnému připomínaly táborák, který tu na rozhraní dvou sborů společně udržujeme. Jednou za měsíc se u něj uprostřed týdne sejde několik poutníků, společně přiloží polínko přímluv – a jde si po svých. Proto jsme se snažili, aby hořel i přes léto. Bohoslužby se konaly podle Limské liturgie. To je pořad, navržený původně k jednorázovému použití jako jakési liturgické esperanto při ekumenické konferenci, konané v roce 1982 v peruánské Limě (účastnil se jí tehdy i náš profesor Josef Smolík). Někdy jsme používali také tzv. skotskou liturgii, jednodušší pořad z pera skotských reformovaných. Limská i skotská liturgie mají dvouohniskovou strukturu křesťanských bohoslužeb – kázání a Večeři Páně. Obsahují klasické odpovídací modlitby. Zpočátku jsme v tom všichni dost plachtili, očima připoutaní k nakopírovaným sešitkům. Postupně, bez velkého učení, jen díky opakování, se nám věty těchto modliteb dostaly pod kůži a začaly působit. Aniž bychom dovedli říci, kdy přesně, začala nás liturgie přenášet k mohutné řece, ba možná spíše k vodopádu dějin spásy. Teprve při recitaci „napůl zpaměti“ jsem zažil, jak se liturgií napojujeme na něco, co tady už dávno je a pulsuje si svým vlastním životem. Nevytváříme něco nového, jen se k tomu ze svých roztěkaností připojujeme. V tomto rámci pak má kázání mnohem skromnější úlohu. Je spíše osobním svědectvím kazatele o platnosti jednoho aspektu daného textu, bez nároku na úplnost. Někdy se nás sešlo, co by na prstech jedné ruky napočítal. Více než dvacet nás nebylo snad nikdy. Děti se účastnily celkem rády. „Častokrát a rozličnými způsoby“ k nám Pán Bůh mluvívá a stejně rozličné jsou i způsoby naší odpovědi. Jsem vděčný za léta vinohradských „Lim“.

Petr Sláma