Nesprávný tvar

Nesprávný tvar – název této Chestertonovy povídky mi bleskl hlavou, hned jak jsem ten kostel uviděl. Ve Francii jsou různě nedodělané chrámy Páně, srážky snů a plánů s ekonomickou nebo politickou realitou je porůznu ozvláštnily, ale tohle vypadalo jinak. Kostel svatého Štěpána, sloužící jako katedrála, byl (vlastně je) postavený šejdrem.

Jako součást pestrobarevné skupinky sebrané od Asie přes obě Ameriky až po Evropu jsem si krátil čas před odjezdem na letiště, vlekl se po centru Toulouse za místní paní průvodkyní na procházce ke katedrále. Když se ve Francii dozvíte, že se půjdete podívat na katedrálu, znamená to, že kochání nemusí být zaměřeno jenom na harmonickou gotickou fasádu.

Katedrální kostely jsou tam rozličné, od románských střižených mírně byzantinským vlivem, jako mají třeba v Périgueux, až po úplně moderní, na kterých zvenku ani nepoznáte, že jde o kostel. Takový mají u Paříže, v Evry. Ale žádný z nich není nakřivo jako ten toulouský. Za nesprávným tvarem, říkala paní průvodkyně, stojí touha ukázat jižanům, jak se ve francouzském království staví k poctě Hospodinově, která narazila, jak jinak, na potíže s financováním. Výsledkem je trochu šišatý západní portál, s rozetou jak vystřiženou z pařížské Notre Dame, kterým vstoupíte do chrámové lodi. Ale abyste došli z lodi do chóru, musíte doleva a pak zase doprava. Celé je to prostě dost nezvyklé.

Paní průvodkyně nám povídala o tom, jak francouzská církev chtěla mít v Toulouse po skončení katarských válek místo, kam by mohla shromáždit hodně lidí, aby jim rozmlouvala jejich katarství. Kdyby byla přestavba dokončená, stáli bychom před kostelem velkým jako ten, ve kterém probíhaly korunovace francouzských králů v Remeši. Při výkladu se začala naše skupinka shlukovat konfesně, až nakonec vykrystalizovala neabrahamovská družina dvou Japonců a tří Číňanek, velmi římsko–katolická družina Argentinek a reformovaná směska dvou Němců, jednoho Holanďana, jednoho Američana a jednoho Čecha.

A jak tak paní průvodkyně povídala, začali jsme souhlasně kývat, nesouhlasně se mračit, až to bylo legrační. První byli kolegové z Asie. Když slyšeli o tom, že kataři věřili, že máme co dělat se dvěma bohy – dobrým a zlým, mumlali, rozzářeně přikyvovali a ptali se, jestli to je jako jing a jang, zatímco my zbylí křesťané, jati silnými ekumenickými pocity, jsme se tvářili kolektivně zhnuseně. Karta se obrátila hned za chvíli při výkladu o tom, jak s katary byly do války zapletení i valdenští, kteří hledali pravdu v Písmu spíše než v tradici a o Hospodinu si chtěli povídat ve francouzštině spíše nežli v latině. To se reformovaní souhlasně rozvlnili, zatímco římské křídlo společnosti se tvářilo nesouhlasně a zamračeně káravě. A při závěru řeči, když bylo jasné, že to kataři a jim podobní prohráli a křesťanstvo bylo novým pořádkům vyučováno v nakřivo postaveném kostele, si protestanti s římskými prohodili role a jejich souhlas i nesouhlas byl zarámován čirou čínsko–japonskou nechápavostí. Od kostela jsme odcházeli rozděleni a moc spolu nemluvili.

Vlastně ani není důležité, že to s těmi heretiky ani s tím stavěním kostela asi nebylo přesně tak, jak to paní průvodkyně vyprávěla. Spíš jsem si říkal, jak snadno si v sobě necháváme rozdmýchávat pocity v pravdě nedobré. Byli jsme tehdy v tomhle složení pospolu pár dnů, bavili se, spokojeně odfukovali pod dary pyrenejské pohostinnosti a ani jednou se na sebe nemračili. Až u toho kostela. Křesťané, kteří následují Krista každý po trochu jiné cestě, ale kteří nejsou proti sobě, na sebe mírně nevražili. Pro co? Pro krev prolitou tak dávno, že už se nedobereme toho, zda tekla pro víru nebo pro slávu králů? (Mimochodem na té „katarské“ straně tehdy padlo Jeho katolické Veličenstvo aragonský král Pedro II., které mělo k milým Argentinkám po všech stranách blíže nežli Filip August, král Francie, představovaný v této při co ochránce pravé víry). A tak tu vedle kostela stál vztah dvou skupinek lidí, jimž z kapsy kouká pas nebeského království, kteří ale tady na Zemi patří každý trochu jinam. A ten vztah měl o poznání nesprávnější tvar nežli kostel samotný. Občas si tohle jarní dopoledne vybavím, když mne trochu popíchává vlastní pýcha a ptá se, co zas ti jiní křesťané blbnou a jestli není potřeba se na ně mračit. A zkouším si dávat pozor, abych se na ně nedíval brýlemi tak šišatě sestrojenými, jako je našišato postavený toulouský kostel svatého Štěpána.

Matěj Cháb