Můj život IV. – Tatínkovo a maminčino onemocnění, moje konfirmace

Vzpomínky Věry Vaňátkové

Sestra Věra, která je pravidelnou návštěvnicí našich bohoslužeb, prožila v životě věci, na které by se nemělo zapomenout. Pamatuje si okupaci i nelehké období padesátých let. Její rodina byla perzekvována jak Němci, tak komunisty, ona sama si z té doby přinesla mnohé šrámy na duši. Důvěra v Pána Boha jí byla vždy pomocí a posilou. V této části budeme sledovat osudy rodiny Kozlových v letech 1953 a 1954.

Rok 1954 byl plný nečekaných událostí a zvratů, které nebyly dobré. Celé zimní období roku 1953–4 bylo velmi studené, mráz až –26 stupňů, sněhu po kolena. Byla jsem v té době celé dva měsíce na léčení v luhačovickém sanatoriu, šlo už o poslední pobyt tam. Moje astma se zlepšilo a věková hranice byla 14 let. Hned v prvních dnech jsem dostala od maminky dopis, ve kterém mi sděluje, že tatínek vážně onemocněl a následně ochrnul. Velmi mě to zasáhlo a jen těžce jsem s e s tím srovnávala. Posléze jsme se od maminky dozvěděla, že byl převezen do Brna na neurochirurgickou kliniku k operaci páteře. V podstatě „měl štěstí“, neboť jeho spoluvězeň byl bývalý primář neurologického oddělení a urgoval vězeňského lékaře, že nemoc je vážná. Tatínek silně prochladl, když jej posílali na samotku, kde nebylo nic než betonová podlaha bez jakéhokoliv přikrytí. Trvalo to dost dlouho, než toto vzali na vědomí a tatínka nechali na kliniku převézt. Přednosta kliniky docent Gottfried konstatoval velmi vzácnou diagnózu – Arachnoiditis spinalis s lokalizací v hrudní páteři (jde o zánět mozkomíšních plen). Uvedl, že tatínek je teprve třetím pacientem dvacátého století s touto diagnózou a první dva bohužel zemřeli. I tatínkův stav byl kritický, na samé hranici života a smrti. Pan docent nedával velkou naději. Naznačil mamince, aby požádala o individuální milost prezidenta republiky ze zdravotních důvodů a sám napsal zprávu o zdravotním stavu, která se měla k žádosti přiložit. Maminka byla už nervově vyčerpaná a příliš unavená, a tak jsem tuto žádost nakonec psala já v posledních dnech pobytu v sanatoriu. Paní primářka mi vyšla vstříc a dala mi k dispozici svou kancelář, abych měla klid na psaní. A tak jsem sebrala všechny svoje síly a napsala jsem žádost prezidentu A. Zápotockému.

Okamžitě po příjezdu domů jsem jela s maminkou a malou sestřičkou do Brna, abychom tatínka viděly. Byl už po operaci. Návštěva nám byla umožněna, protože tatínek měl statut umírajícího člověka. To, co jsem na klinice viděla, nemohu vymazat ze své paměti. Tatínek ležel na pokoji označeném jako „infekční“, aby tam nikdo nežádoucí nechodil, a dveře hlídala vězeňská služba – ozbrojená bachařka. Asi aby ten ochrnutý neutekl? Když jsme vešly, další šok. Ležel tam člověk vážící 36 kg (dříve 96), absolutně k nepoznání, ale duševně nezlomen. Věřil, že bude lépe. Nezapomněl na Pána Boha a v něho skládal svou naději. Těžko se mi o tom píše, ten obraz byl příliš tragický. Přijely jsme domů a na mamince byla vidět daleko větší únava a vyčerpání, To jsme ještě nevěděla, že i ona je vážně nemocná.

Konfirmace

Přišla i pozitivní událost. Nájemník přízemního bytu se odstěhoval, a tak se u nás mohla zřídit prozatímní fara s bratrem farářem J. Batlou. Modlitebna totiž ještě neměla žádné zázemí, vše se opravovalo svépomocí. Bylo to dobré řešení i pro nás. Když měl pan farář trochu času, povídali jsme si, půjčoval mi knihy a já se tímto velmi obohacovala a také jsme lépe snášela útrapy naší rodiny. Poctivě a důsledně nás pan farář připravoval ke konfirmaci, které se uskutečnila v květnu 1954. Byla slavnostní sluncem prozářená neděle, když jsem před naším sborem vydávala výsledky svého učení ve víře, poprvé přijímala svatou Večeři Páně a v upomínku dostala Kralickou bibli. Spolu se mnou byla konfirmována také moje spolužačka Alenka Baroňová, které se později stala maminkou člena staršovstva vinohradského sboru Jana Macha. Po konfirmaci nám dvěma pan farář řekl, že s námi počítá od září s výpomocí v nedělní škole. A tak se i stalo. Každá dostala skupinky malých dětí a ve 14 letech jsme se staly učitelkami nedělní školy.
Věra s kamarádkou Jarmilou

Péče o rodinu a škola

Další měsíc už nebyl tak dobrý. Maminka nastoupila do nemocnice na gynekologické oddělení a ve svých 38 letech byla operována pro zhoubný nádor. Pan primář byl náš soused a řekl mně i stařence všechno. Předčasně jsme dospěla a musela se postarat o maminku, sestřičku, která chodila do školky, a posléze i o tatínka. Tatínkův stav se díky Bohu stabilizoval, základní životní funkce neselhávaly, a tak bylo možné jej převézt do rehabilitačního ústavu v Chuchelné u Opavy. Pan docent nám vyjednal s ředitelem ústavu MUDr. Knapkem převoz, seznámil jej se vším, i s tím, že je tatínek stále vězněm. Pan ředitel otce přesto přijal. Bylo to statečné rozhodnutí, byl si vědom toho, že i on sám bude pod kontrolou. Tatínek trpěl velkými bolestmi páteře a dolních končetin, každý dotyk byl silně bolestivý. Přesto ale v rámci jeho možností s ním cvičili na lůžku. Byl tam báječný sanitář pan Max, nedobrovolně nedostudovaný teolog, který se o tatínka báječně staral. Byla jsem mu moc vděčná. Za tatínkem jsem jezdila každou sobotu, za maminkou každé odpoledne do nemocnice. Bylo to dost náročné. Ukončila jsem osmou třídu a hlásila se na gymnázium, Netušila jsem, že i tady budou problémy. Psaly se petice, abych šla do továrny (ve Vítkově byla Hedva), že nemám právo studovat atd. Někteří učitelé se proti tomu ohradili a nakonec zasáhl i předseda MNV, což byl otec mé spolužačky, který mě celá léta znal. To rozhodlo. 1 září jsem nastoupila do prvního ročníku a moje sestřička do 1. třídy základní školy.

Pokračování příště

Oprava z minulého čísla: Po měnové reformě zůstalo rodině 50 Kč na měsíc, nikoliv na den, jak bylo nedopatřením uvedeno. Za chybný údaj se omlouváme.

jaš