Rozloučení s Janou Tomkovou

Kázání Ester Čaškové při pohřebním shromáždění

Text: 1. Tes 4,13–14 a 17b

Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději. Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu.

A pak už navždy budeme s Pánem. Těmito slovy se vzájemně potěšujte.

Milá zarmoucená rodino, vážení přátelé, bratři a sestry,

jsme tu, abychom se společně rozloučili s ženou, která pro mnohé z vás znamenala světlý bod života. Jsme tu proto, abychom na ni společně vzpomínali a vzájemně se utěšovali. A jsme právě tady, v kostele, také proto, abychom slyšeli o naději, že když končí všecko, co známe, nekončí Boží možnosti. Jsme zarmouceni, ale nejsme bez naděje.

Myslím, že tak by to vyjádřila i Jana sama. Byla nezdolná optimistka. Zastávala názor, že neexistují neřešitelné situace. S takovým přístupem byla samozřejmě žádanou advokátkou, ale nejen to. Mnoho lidí se jí svěřovalo i se svými osobními starostmi. Takový otevřený a důvěryhodný člověk je pro druhé dar.

A Jana měla navíc ráda společnost a humor a sama zdatně přispívala k tomu, aby veselo bylo, aby se lidé smáli a byli spolu rádi. I tuhle její povahu jsme vnímali jako dar.

Zákeřná nemoc ji před 5 lety zaskočila. Vždyť žila zdravě, sportovala, byla otužilá, její turistickou zdatnost by jí kdekdo z nás mohl závidět. Nemáme odpověď na to, proč se v organismu něco zvrtne. Lékaři ani nepřišli na to, kde je počátek Janiny nemoci. Jana o ní mnoho nemluvila, nesla ji statečně a s odhodláním, že se nedá. A odolávala pět dlouhých let, i když nám před očima postupně chřadla, přicházely nové operace a nové potíže. Ale ona bojovala. Až do letošního léta. Po dvou chemoterapiích, které zůstaly bez účinku, už bylo zřejmé, že nemoc vítězí a Jana se začala smiřovat s tím, že se blíží konec.

Umřít v 67 letech to je brzy. Vždyť se dnes lidé běžně dožívají devadesátky! Ale přestože život Jany Tomkové nebyl tak dlouhý, jak běžně čekáme, byl to život bohatý a plný. Jana byla aktivní žena sportovně i společensky. Posbírala spoustu zážitků při cestování po celém světě. S mnohými z vás strávila dovolenou na kolech nebo na lyžích. Ještě letos v květnu se zúčastnila výletu do krkonošských Herlíkovic při sborovém zájezdu. Vedla život, který stojí za to žít. A jakoby tomu přitakávala i všechna zeleň na zahradě a květiny doma v květináčích. Pod jejíma rukama se všemu živému dařilo.

Janu jsme ovšem ve sboru znali také jako věřícího člověka. Byla jedním z presbyterů, kteří spolu s farářem nesou zodpovědnost za to, jak jako křesťané v tomhle světě fungujeme. A z jejích modliteb bylo vidět, že umí různé bolesti a trápení předkládat Pánu Bohu. Jsem přesvědčená, že její optimismus měl kořeny právě v důvěře, že tenhle svět a život nám byl od Boha dán proto, abychom ho žili s radostí a užívali dobrých věcí. Jak to píše moudrý Kazatel: Tak tomu je s každým člověkem. To, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží.

Všecko, co máme, je dar. Život sám a především láska, která životu dává smysl. Lásku si nemůžete koupit ani zasloužit. Učíme se milovat, proto, že jsme milováni. Do lásky vrůstáme, tak jako Jana vrostla do široké rodiny svých sourozenců. Byli stmeleni pronásledováním komunistického režimu. Tatínek – diplomat byl v roce 1953 vyhozen z ministerstva a jezdil po montážích jako elektrikář. Janina sestra Renée odjela v 60. letech do Francie a 20 let se nesměla domů vrátit. Ale jejich blízký vztah to spíš utužilo. Po revoluci se mohly vídat tady v Praze i ve Francii a s radostí tyto možnosti využívaly, aby se široká rodina mohla setkávat. Ti nejbližší tak mohli být u Jany i v jejích posledních chvílích.

Zpráva o smrti Jany Tomkové nás minulou středu nepřekvapila, ale přesto zasáhla. Bude nám chybět její nadhled, rázný přístup, její ochota způsobit veselí kdykoli a kdekoli.

Ale i když nás svírá zármutek, přece máme jako věřící lidé i v tuto chvíli naději. Smrt je mocný pán, ale není nejmocnější. To bylo vidět, když lidé ukřižovali Ježíše a mysleli si, že s ním skoncovali nadobro. Vítězství smrti však bylo jen dočasné. Třetího dne po pohřbu Bůh Ježíše vzkřísil. Nenechal smrt platit natrvalo. Její moc a její vláda je omezená. Tak to dosvědčují evangelia.

A proto smíme mít i nad rakví Jany Tomkové naději. Protože ten, kdo nechá Boha vstoupit do svého života, zažije jeho moc jako životodárnou, život obnovující a život naplňující. Bohu totiž není lhostejné, jak se nám žije – a umírá. Plánuje pro nás dobrou budoucnost. Proto poslal do světa svého Syna, abychom poznali, že mu na nás záleží.

A abychom se nemuseli ani smrti bát, Ježíše jako prvního z lidí vzkřísil. Daroval mu nový život – bez omezení hříchem, strachem a bolestí, život nepomíjející, nepodléhající pomíjivosti. Říkáme mu všelijak – vzkříšení, věčný život nebo nebe.

Nevíme, jak to bude vypadat. Všechno, co čteme v bibli, jsou jen obrazy téhle důvěry, že Bůh na člověka nezapomene. Že se Pánu Bohu neztratíme ani v hrobě ani někde v podsvětí. Když se k Bohu modlíme jako ke svému Otci, věříme, že se o své děti postará. O Janu Tomkovou i o nás. A pak už navždy budeme s ním.

Ten výhled ke konci tak není samota hrobu, ale společnost mnoha dalších s Bohem uprostřed, kdy on sám bude Pánem nade vším a nade všemi. Takový výhled ke konci jako k hostině a je zaslíben ve Zjevení Janově takto: A on, jejich Bůh bude s nimi a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku, ani bolesti už nebude. Neboť co bylo, to pominulo. Zj 21,3–4

O Boží přítomnost prosíme už tady a teď. Když Bohu dovolíme, aby nám vstoupil do života, dá mu smysl. A ve chvíli umírání a smrti nám dává naději. A také víme, komu můžeme děkovat, za to, co bylo – za tak báječnou ženskou, jakou byla Jana Tomková. Ano, Bože, děkujeme ti za ni. Amen