Pamatuj na den odpočinku

Kázání Ester Čaškové na Vinohradech

Mk 2,23–28 ²³Jednou v sobotu procházel obilím a jeho učedníci začali cestou mnout zrní z klasů. ²⁴Farizeové mu řekli: „Jak to, že dělají v sobotu, co se nesmí!“ ²⁵Odpověděl jim: „Nikdy jste nečetli, co udělal David, když měl hlad a neměl co jíst, on i ti, kdo byli s ním? ²⁶Jak za velekněze Abiatara vešel do domu Božího a jedl posvátné chleby, které nesmí jíst nikdo kromě kněží, a dal i těm, kdo ho provázeli?“ ²⁷A řekl jim: „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu. ²⁸Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou.“

Hezké počasí láká ven do přírody a mě napadá: proč my jsme vůbec tady? Pán Bůh neděli stanovil jako den odpočinku – ale víme, jak si nejlíp odpočinout?

Bůh sedmý den dokončil své dílo stvoření. Přestal činit, od činů si odpočinul. Neděle je den odpočinutí. A Bůh viděl, že všechno udělal moc pěkně a že je tedy na místě se z toho radovat, kochat se a slavit. Podařilo se nádherné dílo, krásný svět a vrchol stvoření – člověk. A protože člověk je stvořen k Božímu obrazu, je přizván k tomu společnému slavení. Přece se Bůh nebude radovat sám! To není ono. Slavit se musí společně. A ten sedmý den jako den společného slavení zůstává v platnosti, i když se člověk svým hříchem z Boží společnosti vyloučil. Každý sedmý den je pořád dnem setkávání Stvořitele a jeho stvoření. Bůh na nás má vyhrazený čas a čeká. Je to přece jeho den, Den Páně.

A pro nás je to možnost na chvíli se vrátit do ráje. Ano, do toho nenarušeného společenství Hospodina Stvořitele a jeho stvoření. Do té pohody a vzájemné blízkosti, která obě strany naplňuje tím pocitem: To je ono! Takhle to má být. Kéž by to trvalo věčně! Občas takové chvíle zažíváme i ve svých lidských vztazích, ale nikdy věčně netrvají. Ona vlastně i každá neděle zatím končí pondělím. Ale můžeme ji prožívat jako připomínku toho, co se v Boží přítomnosti dá zažít – a na co se můžeme těšit. Vždyť neděle je jen ochutnávka, návnada na cestě k cíli, k dokonalému, věčnému společenství s Bohem.

Izraelský lid dostal Desatero na cestě z Egypta do země zaslíbené. Na cestě z otroctví do svobody. Na té cestě, která je dlouhá a plná nástrah a pokušení. A proto Hospodin svému lidu přikazuje: Pamatuj na den odpočinku. Přestávka je nutná, abyste došli. Nemůžete se v jednom kuse hnát dopředu, musíte spočinout, jinak to nezvládnete. Nejde přitom jen o fyzický odpočinek, ale každý sedmý den musíte znovu zkontrolovat svůj směr: odkud jdete a kam směřujete. Neuhnuli jsme z cesty? Neztratili jsme se? Nezapomněli jsme, komu patříme, kdo nás vyvedl, na koho se máme dívat a podle koho se orientovat?

Sedmý den je tedy den svobody a radosti. Vděčného připomínání toho, co jsme už dostali, a vyhlížení toho, co je pro nás připraveno. Jsme na tom jako ti Izraelci na poušti: za zády všelijaké strachy a nejistoty, ze kterých jsme byli vysvobozeni Božím zásahem, a před sebou zaslíbenou zemi, věčnost, nebe. Obávám se však, že nám oba tyhle důležité body – odkud a kam – hodně vybledly. Když se tu v neděli potkáváme, mnohdy už nám chybí ta jásavá radost svobodného putování. Svoboda nám zevšedněla. Svoboda víry i svoboda politická. Je přece normální žít ve svobodě, jinak to snad ani být nemůže.

Ale o svobodu člověk snadno může přijít, pokud o ni nepečuje. Pokud se o ni nestará a nehlídá si ji. Jsou tu pořád ti, kteří se snaží druhé ovládnout, využívat je, namluvit jim, že se nemusí starat. A to nemluvím jen o politice, ale také o všelijakých silách v nás. Snadno zabředneme, necháme se ovládnout svými potřebami, touhami – a také ztratíme z očí cíl. Kamže to vlastně jdeme? K čemu to naše putování životem je? Sedmý den máme na to, abychom si uvědomili, jak svůj život vedu. Co je důležité? Na co nezapomenout a na co si dát pozor? Evropská kultura si přivlastnila židovsko–křesťanské dědictví sedmého dne odpočinku jako jedno z mála hesel, která dodržuje. Převzala neděli, ale její obsah se vyprázdnil. Bez jeho duchovního smyslu zůstalo opravdu jen to – nedělej. Den pracovního volna. A tápeme v tom, čím to volno zaplnit, abychom si opravdu „odpočali“. Nabízejí se nejrůznější zážitky sportovní, kulturní, společenské. Už nejen neděle – ale celý víkend je od toho, abychom si něco užili. Udoláni městem vyvážíme tělo do přírody, ale duše často strádá. A člověk se při tom musí divit, že dokážeme i takový úžasný Boží dar odpočinku zneužít a zničit. Ale netýká se to jen současného životního stylu. Už farizeové v Ježíšově době ze soboty udělali den nemilosrdné povinnosti: tohle musíš a tohle nesmíš. Kumránská sekta to vyhrotila až tak, že v sobotu se neposkytne žádná pomoc ani ženě při porodu, ani dobytku, který spadl do studny… „Nesmí se mu pomáhat žebříkem, ani ho vyšťárat lanem nebo jiným nástrojem… “ Je strhující vidět, s jakou vynalézavostí se pokušení vloudí do lidského myšlení. A ze svobody, kterou nám Bůh dal, upadáme stále znovu do otroctví „ty musíš a nesmíš“! Úsilí o dokonalou zbožnost vede paradoxně k nelidskému chování.

A tak jsou středem kritiky Ježíšovi učedníci, když dělají to, co se v sobotu dělat nesmí. Mnou zrní z klasů, aby zahnali hlad. To je přece práce! A o pár veršů dál budeme číst, že Ježíš v sobotu i uzdravuje. To se také nesmí! Ti zbožní věřící na něj číhali, protože jeho svoboda je dráždí. Nejspíš tuší, že by bylo krásné žít takhle svobodně, ale nemají k tomu odvahu. A tak vlastně závidí a Ježíšova svoboda v nich vzbuzuje hněv.

A odkaz na krále Davida je provokuje ještě víc. David si v nouzové situaci vzal k jídlu posvátné chleby. Jenže copak se Ježíš může připodobňovat králi Davidovi? Tady už nejde jen o svěcení soboty. Nepřímo je položena otázka, kdo je Ježíš, že si tohle dovoluje? Je snad nový král David? Dělá si nárok na to, že je ten zaslíbený Mesiáš?

Ano, přesně to měl Ježíš na mysli. Skrze něj Bůh dokonává své dílo. S ním a v něm začíná nový věk – věk spásy. Nový vztah mezi Bohem a lidmi. Je překonáno prokletí zákona i vyhnání z ráje. Tam, kde je Ježíš, je čas slavit a radovat se, protože Bůh je zase mezi svými lidmi! A proto je dovoleno, ba je to vyloženě na místě, jíst z darů určených Bohu. Bůh se s námi chce sdílet! Dává nám všecko, co je jeho – svého Syna a s ním i všechno ostatní.

A když to domyslíme dál: slavení neděle jako dne vzkříšení je vlastně vyznáním, že nám Pán Bůh z lásky dává všecko, co potřebujeme i k životu věčnému. Když slavíme neděli, vyznáváme, že žijeme jenom z Boží milosti, v tomto životě i v tom příštím.

Bohoslužby jsou tedy pozváním k radosti nad tím, že nám Pán Bůh skrze Kristovu oběť odpouští, že s námi začíná zase znovu, a proto nás chce mít u sebe. Ve své blízkosti. Slavení neděle je předjímkou ráje a vzkříšení. K tomu jsme pozváni – každý sedmý den! Dostáváme zálohu, abychom vydrželi a vyhlíželi to, co bude dokonale naplněno při Kristově druhém příchodu. Slavit neděli tedy znamená radovat se ze společenství s Bohem, vychutnávat původní i poslední smysl stvoření!

Naším problémem je to, že chceme mít neděli SAMI PRO SEBE. A nedojde nám, že se nám tady ďábelské pokoušení k sobectví vloudilo i do tohoto nejkrásnějšího Božího daru. Máme sice čas, ale nechceme se o něj dělit s Bohem. On chce být s námi. A my? Také chceme být s ním? Nebo je nám lépe bez něj a bez společenství církve někde na výletě?

Dali jsme si namluvit, že dobré je to, co mi slouží a co mě baví! Já, já, já. Však se podívejte na ty víkendové nabídky: festivaly, ochutnávky, sportovní zážitky. To nás baví, to nám chutná. A tak se zdá, jako by se Boží čest a lidské blaho v naší neděli rozcházelo.

Ježíš však ukazuje, že Bohu nejde o nic jiného, než právě o to nejlepší pro člověka. Nic mu neleží na srdci víc než blaho těch, kteří vypadli z ráje. Kteří se mu na cestě světem a životem ztratili. A dobře vidí, jak jsme unavení a zavalení vším možným – i strachem z toho, abychom něco v životě neprošvihli – a chce nám dát vydechnout. Znovu nás vysvobodit ze sevření toho „musíš“, které už zní jinak než Desatero, ale stejně naléhavě: Musíš si užít, musíš využít všech možností, protože život je krátký! Vlastně jsi pořád něčím ohrožen, třeba i tím, že život nevyužiješ… A znovu je tu strach.

Ale Ježíš říká nejen, že sobota je učiněna pro člověka, ale také, že Syn člověka je pánem i nad sobotou. A my přece víme, KDO je ten Syn člověka. Ten, který odpouští hříšníkům a svou smrtí přemáhá naši smrt.

Neděle je totiž také dnem odpočinutí i od našich zlých skutků. Od toho, co se nám nepovedlo, v čem jsme selhali, co jsme promarnili. Je to osvobození od toho, z čeho máme strach.

A když nám to dojde, možná si uvědomíme, že slavení neděle je vlastně vyznáním. Viditelným, měřitelným, jasným svědectvím: přiznávám se k Bohu a k Ježíši Kristu, který mi odpouští. V jeho společnosti je mé duši dobře, z gruntu si odpočine a nabere síly, protože ví, odkud a kam jde. Amen