Víra je jistota, že Bůh si svůj svět nedá vzít.

Slovo po volbách

Mat 22,15–22

Co je císařovo, císaři, co je Božího, Bohu. To je chytrá, šalamounská odpověď. Ale co z toho vyplývá pro nás? Jak se k sobě má křesťanství a politika? Víra a věci veřejné? Ježíš nedává jasné návody, nevypočítává, co je císařovo a co je Boží. Ale o to právě jde: Co je vlastně císařovo? A co je Boží? V Ježíšově době bylo aktuální božské uctívání císaře. To už není náš problém. Otázkou však zůstává i pro nás – a to otázkou hodně háklivou, palčivou, zda věříme, že i dnes nad námi a nad celým světem vládne Bůh. Věříš v Boží vládu tady a teď a také v budoucnu? Zařídil ses podle toho? A jak?

Ve slušné společnosti s takové otázky na tělo nekladou. Rozhodně ne nahlas. V církvi však jaksi samozřejmě počítáme, že všichni věří, že „tvé je království na věky věků“, ale také se neptáme, jak se v životě taková víra projevuje. Co znamená to, že věříš v Boží vládu – třeba vzhledem k volbám naší pozemské vlády? Ježíš klade otázky, které člověka zasahují, které se nás často až nepříjemně dotýkají. Je snadnější se jim vyhnout, třeba tím, že oddělíme život tady a život věčný, Boží vládu, která přijde někdy potom, ale zatím není.

Jenže Ježíš neříká, teď se zařiďte podle toho, co chce císař – a někdy v budoucnu se podřídíte Bohu. Dejte co je císařovo císaři a co je Božího, Bohu – tady a teď. A co tedy máme Bohu dát? Většinou mluvíme spíš o tom, co on dává nám. Máme také my něco dát jemu? Jsme mu něco dlužni? Potřebuje od nás Bůh něco?

Docela určitě čeká, že ho uznáme za svého Pána, Stvořitele, v Ježíši Kristu za Spasitele. Čeká, že uznáme jeho vládu a že s ní budeme počítat. Že se podle ní zařídíme. To je přece to hlavní, co Ježíš přišel vyřídit: Přiblížilo se Boží království! Bůh není někde daleko na nebesích, ale je ti, člověče, na dosah. Jde ti vstříc a čeká, co ty na to. Příběh Ježíšova života je právě o tomhle: Bůh si nedá svoje stvoření vzít. Nepřenechá vládu nad světem někomu jinému – ani žádnému císaři. Bůh stojí o svůj lid, o své stvoření, o tebe. Ježíš je toho živoucím – pak umučeným – a posléze vzkříšeným dokladem. Je mu dána veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28). Tak jsme to slyšeli při ustanovení křtu. Počítáme s tím? Věříme, že Ježíš skutečně vládne? Nebo je to jen teoretická poučka, kterou jsme se naučili a opakujeme ji, aniž bychom přemýšleli, jaké z toho plynou důsledky? Samozřejmě, že důsledky to má. Není jedno, kdo je u kormidla, kdo rozhoduje o tom, co je dobré a co je špatné. Komu patří budoucnost, ten je prostě ten nejdůležitější. A Ježíšova vláda není na jedno volební období, ale na věky! Když Ježíš mluví o tom, že přichází Boží kralování, jeho posluchači pochopili, že se podle toho musí zařídit. Už teď, dřív než to přijde, aby pak byli na té správné straně. Blíží se změna režimu, honem něco udělejme. Nejcitlivěji na takovou zprávu reagovali právě kolaboranti, celníci. Využili příležitost. Zní nám to trochu oportunisticky. Přizpůsobit se, změnit smýšlení, převléknout kabát. Zrovna ten kabát vyvolává představu, že za chvíli ho zase vyměníme. V případě Božího království je to však změna trvalá. Ale pokání JE právě tohle! Změnit smýšlení, přizpůsobit své dosavadní jednání novým normám.

Boží království tak může působit, i když ještě nenastalo. Jako když je armáda na hranicích, už je jasné, jak to dopadne a lidé se podle toho začnou zařizovat. Žijeme s tímhle výhledem? S tím vědomím, že vláda – a budoucnost patří Bohu a zařizujeme se podle toho?

Nejspíš se většině lidí zdá, že se ta armáda na hranicích nějak zdržela, zastavila, možná se něco pokazilo a dlouhé čekání vyvolává dojem, že se ta nová vláda vůbec neprosadí. Že k té změně vlastně asi nedojde. Vládne císař, vládli komunisti, teď budou nejspíš vládnout babišovci – a kde je ta Boží vláda? Jak se podle ní máme zařídit? Jaký kabát obléknout? S těmi komunisty i babišovci máme konkrétní zkušenosti, ovlivňují náš každodenní život v podobě daní, zákonů, zdravotní péče, školství. Ale co Bůh? Jak ovlivňuje náš všední život?

V poslední době se zdá, že to bude všechno o penězích. Nejen ve státě, i v církvích. Potřebujeme zvýšení obětavosti kvůli udržení samostatnosti sborů. Je dobře vědět, že Ježíš tady neřeší žádným zásadním způsobem vztah církve a státu. Těm, kdo se ho ptali, totiž vůbec nešlo o odpověď. Chtěli ho jen nachytat, nastražit mu léčku a formulovali otázku, která neměla řešení. Kdyby Ježíš řekl, že se daně platit nemají, ztratí příznivce mezi celníky a bude možné ho obvinit z buřičství proti římské vládě. Kdyby kývl na to, že daně se musí platit, pobouřil by ty nejzbožnější, kteří měli problém, jestli Boha nerozčilují, když se smířili s okupací Římanů a odvádějí jim daně. Ježíš však nehodlal řešit vztah člověka – byť věřícího – ke státu, ale vztah člověka k Bohu. A tak se ptám:
Nerozčilujeme Boha my dnes tím, že bereme vážněji svoje vlády než tu jeho?

Ježíš poznal, že jeho protivníci nechtějí znát pravdu. A otevřeně jim to řekl: Co mě pokoušíte, pokrytci? Ale dobře: Ukažte mi peníz daně. A tak ti přítomní museli sáhnout do peněženky a přiznat, že s tím problematickým platidlem všichni zacházejí. Že se jim zas tolik neprotiví, když jde o nákupy. A jako by byl hloupý, ptá se Ježíš: Čí je to obraz a nápis? Na to musí všichni přítomní odpovědět jasně: obraz i nápis je císařův.

Když má císař tu minci podepsanou, tak mu ji vraťte. To je odpověď, která musí uspokojit i kolaboranta, celníka i oficiální kruhy. Na své si přijde i radikál, který může mezi řádky číst: denár s císařskou hlavou hoďte císaři na hlavu. Bojkotujte římskou měnu a vůbec římské zboží. Anebo to Ježíš myslel jinak? Třeba takto: Všecko, co je ze světa, světu jednou vrátíte. To všechno pomíjí. A tak se podle toho zařiďte. Máte to mít, ale buďte od toho svobodní. Máte to užívat, ale nepřilnout k tomu. Jednou to budete muset pustit z rukou – všechny svoje úspory a nemovitosti, sbírky a knihy, fotografie a všechna osvědčení o způsobilosti. To všecko je jen na čas. Nelpěte na tom, co nemá věčnou hodnotu. Naučte se opouštět pomíjivé věci a držet se těch věčných.

Mince patří císaři, protože nese jeho obraz. Ale patří císaři vůbec něco jiného, než ten obraz na minci? Ježíš není servilní poddaný. Jeho slova otevřou posluchačům oči. Císaři tedy patří mince s jeho obrazem, a co patří Bohu? Bohu patří každý člověk, protože je Božím obrazem! Bohu patří dokonce i císař sám, i když to neví. Ježíš připomíná, že do Boží kompetence spadá všechno – i císař. Bůh si vlastně užívá i těch pozemských vládců – císaře Augusta, který nařídil soupis lidu a Josef s Marií se vydali z Nazareta do Betléma, kde se měl Mesiáš narodit. Užívá si pro své plány i Piláta i římského císaře Tiberia. Víra není jen věc názoru a vnitřního přesvědčení. Víra se projevuje právě v těch normálních životních situacích. A projevuje se jako svoboda vůči vnějším podmínkám. Víra je jistota, že Bůh si svůj svět nedá vzít. Ani císařem, ani ďáblem. Svět je jeho stvoření a díky Kristu jsme vykoupené, od zla osvobozené stvoření. Proto si na nás Bůh může dělat neomezený nárok. A ti, kteří k tomu přitakají, vstoupí na půdu svobody, na půdu nového života, kde všechny věcí získávají jinou závažnost, jinou hodnotu než dřív. Když použiju znovu příklad převlečeného kabátu – je to kabát lásky a služby druhým. Protože jsem takové jednání zažil sám, naučil jsem se, učím se jednat podobně. Protože mně bylo odpuštěno, učím se odpouštět a smiřovat se s druhými. Protože jsem zažil laskavé, shovívavé jednání, učím se to také. Protože jsem zjistil, že nejdůležitější je pravda, učím se pravdu říkat a za pravdou stát. To je cesta budoucnosti. Tak začíná to Boží kralování mezi námi. Pomaloučku, případ od případu, žádné velké akce, ale každodenní zápas o to, aby nad mým srdcem nevládl ten zlý, ale Kristus. Tak postupuje Boží kralování od jednoho ke druhému, od jednoho, který ho na sebe nechá působit, k těm dalším. Nejsou to změny, které by změnily mapu republiky. Ale lidé kolem nás určitě něco z toho zaznamenají, i když to nebudou definovat jako Boží obraz v nás.

Boha uctíváme tehdy, když ho jako Pána necháváme vládnout ve svém všedním životě. To je to, co od nás Bůh čeká. Co potřebuje, aby se mohlo jeho kralování šířit do celého světa. Máme žít jako svobodní lidé – svobodní nejen od strachu z vlastních chyb a od strachu z budoucnosti, ale svobodní vůči všemu, co námi dnes chce zmanipulovat, svobodní vůči nátlaku reklamy, životního stylu a všech nároků, které si na nás neprávem svět dělá. Všecko je pod Boží vládou. Také stát je pod Boží vládou. Ne pod vládou církve, ale pod vládou Boží. Proto má smysl se modlit, proto má smysl usilovat o pravdu a poctivost a nehroutit se, když ta světská vláda nevypadá podle našich představ. Co je císařovo, dejte císaři, co je Božího, Bohu. Amen

Ester Čašková