Nenavrátí se ke mně s prázdnou

Kázání Hany Ducho 4.3.2018 na Vinohradech

Iz 55, 10–11
Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal."

Milí přátelé v Kristu,

Boží slovo je jako déšť. Déšť je důležitý pro přírodu. Přináší vláhu. A je důležitý i pro nás, pro lidi, pro zemědělství a potravu. Někdo má déšť rád. Rád pozoruje déšť za oknem. Někdo má rád procházky v dešti. Déšť je pro nás důležitý, protože přináší vláhu, vodu. A voda znamená život.

Boží slovo je jako déšť, vzkazuje Bůh skrze proroka Izajáše. A vzkazuje to ve chvíli, kdy jsou Izraelci vyprahlí. Jsou v babylonském zajetí, které trvá už desítky let. Někteří se už vrátili do země zpátky. Ale spousta z nich je ještě v exilu. Doufali v konečnou záchranu. Ale pořád to nebere konce. A teď pochybují. Skutečně se vrátíme? Má nás Hospodin ještě vůbec rád? Platí jeho slovo? Pochybnost přerostla v rezignaci.

Co je to rezignace? Je to stav, kdy člověk přestane doufat v dobrý cíl svého života. Přestane věřit, že se něco opravdu může změnit k dobrému. Že jeho život má nějaký smysl. Už se mu ani nechce modlit, prosit Pána Boha, protože to už stejně nemá cenu… A tak se jen tak plahočí, nemá motivaci k plnému životu. Nemá sílu sám od sebe něco dobrého dělat. Rezignace je jakási celková únava. Je to duševní i duchovní vyprahlost. Vyprahlost víry, naděje a lásky.

Zažili jste to někdy? Dovedly vás pochybnosti až do stavu takovéto rezignace? Myslím, že k tomu nemusíme být nutně odvedeni do zajetí, abychom se v takovém rozpoložení ocitli.

Stačí dlouhodobé problémy v práci, v manželství, stačí dlouhodobá nespokojenost se společenskými událostmi. Stačí špatná diagnóza u lékaře nás nebo někoho, koho máme rádi…. Když se naše situace dlouho nelepší, pochybujeme: Má mě Pán Bůh ještě rád? Ví o mně? Cítíme se ztraceni, opuštěni a na tyto otázky si odpovíme smutným vlažným „ne“. Už nic nemá cenu! – Toto mi přijde jako těžký duševní a duchovní stav.

Jak z toho ven?

Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrátí se zpátky… Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou…

Představme si, že se do vyprahlosti spustí lijavec. Najednou začne pršet. Zem začne v takovou chvíli jinak vonět, jakoby se zaradovala a znovu se nadechla. Když do naší vyprahlosti přijde vláha, naše srdce se zaraduje, pookřeje, ožije.
Lidé s Bohem prožili mnohokrát, že dal vláhu jejich vyprahlosti. A nyní je přes Izajáše ujišťuje: když dám vláhu, neberu ji zpět.

A tak je tomu i s Božím slovem.

Do vyprahlosti, do rezignace Izraelců, ale také do těch našich vyprahlostí a rezignací, padá Boží slovo jako déšť. Tak jako se nevrací déšť zpátky do nebe, ale vsakuje se do země a činí ji úrodnou, tak se nevrací Boží slovo zpátky k Bohu, ale něco zde na zemi vykoná. Boží slovo platí! Bůh slíbil, že se Izraelci vrátí, že je zachrání a že znovu obnoví slávu Jeruzaléma. A to platí.

Boží slovo vlévá Život. A to tehdy, kdy to třeba už vůbec nečekáme, kdy už jsme všechno vzdali. Naše rezignace a jakákoli vyprahlost není Boží vyprahlostí. Tam, kde končí moje možnosti a představy o dobrém životě, tam začíná jednat sám Bůh.

Déšť zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí… moje slovo se ke mně nenavrátí s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.

Déšť umožňuje zemi být plodnou. Vláha umožní rostlinám vydat jejich plody a ovoce. Tak působí Boží slovo na nás. Jeho vláha v nás probouzí život, abychom mohli vydat ovoce. Aby náš život byl opravdu žitý a plodný… Boží slovo nejí jen slovem. Je činem, událostí, skutečným děním. Díky Božímu slovu žijeme život v jeho plnosti.

Jak se Boží slovo může projevit ve všedním životě?

Třeba tehdy, když čteme něco v bibli a najednou víme, že ten příběh je o nás. Když nám je zrcadlem, kritickým ale pravdivým. A díky tomu začneme něco měnit ve svém životě. Nebo zakusíme, že nás Bůh miluje i přesto, že nejsme perfektní. Že je s námi i v bolestech, problémech, pochybnostech.

Nebo když dobré věci ve svém životě nevnímáme jako náhody a samozřejmosti. Ale jako Boží dary a umíme za ně Pánu Bohu poděkovat.

Boží slovo se děje tehdy, když si vzájemně odpustíme s někým, s kým jsme si ublížili.

Anebo tehdy, když jsem na dně a někdo blízký je se mnou, drží mě za ruku. Nebo naopak, když já jsem s ním. Když se zkrátka my sami snažíme být vláhou, deštěm pro druhé lidi v jejich nouzi.

Boží slovo je jako déšť. A každý z nás jsme půdou, zeminou, do které déšť padá.

V prvním čtení jsme slyšeli podobenství o  rozsévači. Ježíš zde navazuje na Hospodinův výrok z Izajáše. Nepřirovnává Boží slovo k dešti, ale k zrnu. A soustředí se na půdu. Její kvalitu. Tedy naši schopnost a připravenost Boží slovo přijmout. Boží slovo přichází. To nikdo nemůže změnit ani ovlivnit. Ale jak se na zemi „uchytí“, jak se zúročí, to záleží na každém člověku, jestli Boží slovo zaslechne a přijme. Tohle dodává Ježíš k Izajášovi.

Rozsévač rozsévá zrno. Při rozsévání padne většina zrn do dobré půdy. Ale některá padnou do půdy podél cesty, jiná na skalnatou půdu a jiná mezi trní, bodláčí.

Půdou má Ježíš na mysli nás, naše srdce. Srdce může být stejně jako udusaná půda tvrdé, zavřené. Lidé s tímto srdcem jsou nedotknutelní.

Skála s tenkou vrstvou půdy charakterizuje lidské srdce sice otevřené, ale taky nestálé. To je, když člověku chybí pevné zakořenění, když není nohama na zemi.

Lidské srdce může být prorostlé trním, bodláčím. Tedy starostmi, stresem, zraněními a křivdami. Když člověk žije jenom starostmi, dusí ho to, nemá vnitřní sílu pro život z Božího slova.

A pak je tu i dobrá půda, do které zrno padne a vydá úrodu. Některé sto, šedesát nebo třicet zrn. Dobrá půda je symbolem pro srdce otevřené, přijímající. Pro člověka ochotného se také o své srdce, nitro starat. Ztišením, modlitbou, meditací. Vláhou Božího slova.

Každý si smíme položit otázku? Jakou jsem půdou? Udusanou a neprodyšnou; skalnatou bez pevného zakotvení; jsem půdou plnou bodláčí, starostí a starých křivd anebo tou dobrou?

Možná od každé trochu. Možná někdy takovou, jindy zase jinou… Smíme být k sobě sama upřímní, smíme sobě i Pánu Bohu svůj stav přiznat. A smíme toužit po tom být dobrou půdou. Věřím, že v srdci každého z nás kus nebo aspoň kousek té dobré půdy je. Přeju Vám i sobě, abychom jí uměli věnovat pozornost. A abychom s vděčností a radostí přijímali vláhu Božího slova.

Pane, toužíme po tvém slovu jako žíznivý člověk po dešti. Děkujeme, že nám svůj déšť slibuješ a dáváš. Jsi s námi ve svém slově, které nás oživuje. Díky, že nás oživuješ ve chvílích, kdy to nejvíc potřebujeme. Ve chvílích rezignace a únavy. Toužíme po tvém slovu. Toužíme být dobrou půdou. Věříme, že k nám najdeš cestu, i přes naši tvrdost, nestálost i starosti. Amen.