Boží slovo

V neděli 4.3.2018 nám ve Vinohradském sboru CČE posloužila působivým kázáním mladá sympatická farářka Hana Ducho, t. č. na mateřské dovolené, dříve působící v šumperském sboru ČCE. Při svém kázání se také zmínila o „Božím slovu“. Říkala něco v tom smyslu, že Boží slovo není „jen“ slovem. Je činem, událostí, skutečným děním.

Po bohoslužbách jsme se jako obvykle sešli nahoře v prvním patře na kus řeči a na kávičku. Sestra farářka Ducho si přisedla k nám ke stolu a trochu jsme si povídali. Po chvíli k ní přistoupil Filip Krupička s dotazem, který byl zřejmě inspirován jejím kázáním. Ptal se jí, jak člověk pozná, že slyšel Boží slovo.

V tu chvíli jsem si vzpomněl na svou zkušenost, která se mi přihodila někdy v roce 1985–6. Dovolte, abych se o ni s vámi podělil.

Práce v televizi

V těch letech jsem pracoval v České televizi ve funkci vedoucího výroby. Práce se mi líbila a měl jsem ji rád. Vedoucího výroby jsem dělal v Hlavní redakci hudebního vysílání, a jak název redakce napovídá, předmětem naší výroby a tvorby byla hudba – převážně tzv. „vážná hudba“. To mělo v těch nelehkých dobách velkou výhodu – hudba je, až na drobné nuance, pořád stejná. Dobrá, nebo špatná. Nepodléhá ideologickým změnám ani žádnému politickému diktátu.

Přesto se „strana“, v té době samozřejmě komunistická, vehementně snažila zasahovat do našeho života i činnosti. Každá redakce v televizi měla tři základní složky pracovníků. Jednak „dramaturgii“, jejíž činností bylo naplňování základní strategie Ideově tematického plánu, což prakticky znamenalo přípravu scénářů a témat k realizaci. Potom to byla složka „realizace“, ve které byli sdruženi režiséři a kameramani a všichni jejich asistenti a pomocníci. A třetí složkou byla „produkce“, která to vše dávala dohromady po stránce praktického zajišťování výroby a celkové organizace práce. Každá redakce měla v té době „vedení“, které vedl po stránce ideové šéfredaktor a byli v něm i jednotliví vedoucí pracovníci. Po stránce organizační a výrobní redakci vedl vedoucí výroby.

V těch letech to v naší redakci vypadalo tak, že většina členů, především těch hlavních v dramaturgii a realizaci, byli lidé, kteří ve většině případů nebyli komunisté z přesvědčení, ale byli, jak jsme říkali „u komunistů“. To se projevilo později v roce 1989, kdy naprostá většina z nich z KSČ velmi rychle vystoupila. Nebyla to lehká doba a stranická příslušnost těchto pracovníků byla de facto nepsanou podmínkou jejich zaměstnání.

Nechtěně tolerovanou výjimkou byla produkce – z jejích pracovníků nebyl ve straně nikdo, ani jeden, včetně mě, jako vedoucího. To bylo komunistům samozřejmě stálým trnem v oku.

V době normalizace byl činěn nátlak, především na vedoucí pracovníky, aby byli členy strany. A nebylo snadné se takového nátlaku nějak čestně zbavit. V té době nebylo možné říct na rovinu, že být členem KSČ být nechci. To by mohlo takového člověka existenčně ohrozit. A pokud měl rodinu, která byla na něm existenčně závislá, bylo to o to těžší.

Pohovor

Asi od roku 1981–2 jsem se do hledáčku komunistů dostal i já. Měl jsem v té době již tři děti, a tak nebylo snadné před nabídkami členství pomocí nejrůznějších výmluv unikat. Nebyl jsem v té době v tomto směru žádný velký hrdina, přesto se mi podařilo snad tři roky těmto nabídkám odolávat. Nakonec jsem ale podlehl a stal jsem se kandidátem na členství ve straně. Tato fáze byla, obvykle po roční lhůtě, završena tím, že se kandidát stal skutečným členem KSČ. Tak tomu mělo být i u mě. Na závěrečný pohovor jsem byl pozván na stranický sekretariát v Praze 4. Součástí přihlášky bylo i napsání životopisu. V návodu, jak životopis napsat, bylo uvedeno i to, že se má uchazeč výslovně vyjádřit k otázce případného náboženského přesvědčení.

Po neustále protahované lhůtě jsem životopis k tomuto účelu napsal i já. Ovšem k otázce náboženského přesvědčení, případně víry, jsem se nijak nevyjádřil, přešel jsem to mlčením. To ovšem neuniklo starší soudružce, která komisi při pohovoru vedla. Je možné, že ji někdo předem upozornil, to nevím a vědět jsem ani nechtěl. Výsledkem ale bylo, že se mě po chvíli zeptala přímo: „Soudruhu, ty jsi v tom svém životopisu nenapsal nic o tom, jaký je tvůj vztah k náboženství a podobným otázkám.“ Slyším to dnes stejně tak, jako by to bylo včera.

V tu ránu jsem uslyšel i jiný hlas. Jako by stál někdo přímo za mnou a řekl mi: „Petře, než kohout zakokrhá, třikrát mě zradíš.“ Vím, že biblický citát tak, jak je uveden v Bibli Kralické, nepoužívá slovo „zradíš“, ale „zapřeš“. A v ten okamžik se ve mně všechno vzbouřilo. Nezachovám se přece stejně, jako se v kritické situaci, když Ježíše soudili, zachoval apoštol Petr! To nikdy ne!

Bez ohledu na možné následky jsem té soudružce tedy odpověděl: „Víte, byl jsem tak vychován a stále jsem věřící.“

Soudružka v té chvíli zalapala po dechu, zaklapla desky, které měla před sebou rozložené a řekla: „To stačí, můžeš odejít.“ Rychle jsem z místnosti odešel a za okamžik mi sdělili, že se moje přihláška zamítá. V tu chvíli mi doslova spadl kámen ze srdce. Styděl bych se dodnes, kdybych se tehdy zachoval jinak.

Zástupce šéfredaktora, který tam byl se mnou jako doprovod, se pak na zpáteční cestě netajil svými obavami, jak tohle všechno dopadne.

A následky?

Druhý den o mém pohovoru již věděla celá televize. Jak jsem se dozvěděl, probírali to na všech možných stranických schůzích. Ale kupodivu nijak nahlas. Myslím, že jsem v té době členy strany, zcela nepřipravené na takovou situaci, naprosto zaskočil. Všechno šlo nakonec nějak do ztracena – v té době jsem také externě působil jako učitel ve Střední škole filmové a televizní, která ale stejně svou činnost končila, a přednášel jsem na FAMU – speciál, která vychovávala zahraniční studenty. Mé působení tam po „vydařeném“ pohovoru s koncem školního roku zaniklo, ale po pracovní stránce se mé postavení v ČST nijak nezměnilo. Naopak, měl jsem dojem, že v různých jednáních a situacích jsou moje názory brány s větší pozorností, než tomu bylo dříve. Na dokreslení situace – po jedné poradě, která se konala pár dní po této příhodě u ředitele výroby pražského studia, vyzval předsedající ředitel, starší než já, všechny přítomné: „Můžete odejít, ale zůstane tu soudruh (to bylo v té době obvyklé i pro nestraníky) Kubánek.“ Když všichni odešli, zůstali jsme sami dva a on mě vyzval, abych přisedl blíž. A pak mě požádal, abych mu celou příhodu popsal i já sám. Řekl jsem mu vše zcela na rovinu. A on to zakončil slovy: „No jo, evangelíci, to jsou tvrdé palice“. Od těch dob se mi s ním jednalo vždy velmi dobře a řekl bych, že se z nás stali v jistém slova smyslu i přátelé.

Zpětně jsem si pak uvědomil, že jsem v té chvíli asi zaslechl něco jako hlas Boží. A děkuji Bohu za to dodnes, nemusím se nijak stydět a ani nic zapírat nebo to mlčky tajit.

Petr Kubánek