A brány pekelné ji nepřemohou…

Kázání Matěje Chába 9. června 2019, Svatodušní neděle

Mt 16, 13 – 19

Milí přátelé v Kristu, říká se, že církev má dnes narozeniny. O letnicích – o svátcích každoročního počátku hojné a dobré sklizně. Tehdy v Jeruzalémě začala cesta několika málo dělníků, učedníků Kristových, aby srpem toho, co do jejich srdcí zasadil Ježíš z Nazaretu, počali velkou žeň na počátku nového věku. Věku víry, naděje a lásky.

Tehdy v Jeruzalémě se učedníci přestali bát a naplnění Duchem svatým vyšli na náměstí, které bylo plné lidí, a mluvili a mluvili. Každý jim rozuměl a radost a veselí jejich slov vedlo jedny k pochybnostem, zda z nich nemluví mladé sladké víno, a druhé k rozhodnutí připojit se k nim. A od těch dnů Pán denně přidává další k tomuto společenství radosti.

Společenství se stalo církví. A tady se na chvíli zastavme a zamysleme se nad tím, co bychom řekli na otázku „Co je to ta církev“ člověku, který o církvi slyšel v televizi, ale nemá s ní žádnou zkušenost.

Slova se časem opotřebovávají, ztrácejí svou sílu a výmluvnost.

Na samém počátku své poslední cesty do Jeruzaléma se Ježíš ptá svých učedníků, za koho ho pokládají. A když uslyší jejich odpověď, jejich vyznání, předloží jim vizi: mluví o své církvi – a na té skále vybuduji svou církev. Kdybychom tahle Ježíšova slova přiblížili tehdejšímu životu, mohli bychom je číst trochu jinak – na té skále vybuduji obec a její shromáždění bude spravovat mou věc na tomto světě. Ježíš mluví o instituci, kterou tehdy mělo každé větší město. O shromáždění plnoprávných občanů, které projednávalo a bránilo věci obce. O takovém shromáždění, které v Efezu bránilo věc Artemidina chrámu, a řemeslníků, kteří z téhle slávy žili před apoštolem Pavlem a jeho druhy …

Tahle shromáždění měla jeden společný znak – ti kdo je tvořili, měli odpovědnost za život obce, za její zájmy.

A právě k tomu Ježíš povolává Petra i ostatní učedníky u Cesareje Filipovy. K vybudování shromáždění lidí, důvěřujících Bohu v tom, že i když dělají věci, za které se stydí a které druhým lidem ubližují, i když se někdy snaží utéct od Slova, které mohou číst v Písmu, díky Boží milosti, Kristovu vítězství nad smrtí a díky působení Ducha svatého mají dveře do radosti otevřené. Tedy k vybudování shromáždění lidí, kteří důvěřují zvěsti o tom, že pro Království Boží mohou pracovat dnes, tady a teď i se svými slabostmi a nedověrou. Lidí, kteří vyslyšeli nabídku a rozhodli se připojit do řad občanů tvořících obec Kristovu a svoje rozhodnutí se rozhodli stvrdit přijetím křtu.

Doufám, že nikoho nepohorším, když tenhle proces rozhodnutí připodobním k udělení občanství. Těmi občany jsme my, křesťané. Na jednu stranu máme v kapse pas, ve kterém je vepsáno "držitel tohoto dokladu je pod ochranou Krista krále, a tak bychom se neměli bát. Nepohodlí, problémů, smrti. Na druhou stranu na sebe bereme velký díl odpovědnosti právě za tu práci na Božím království v místech, kde žijeme.

Vraťme se ještě k rozhovoru mezi Ježíšem a učedníky, ve kterém jim Ježíš předloží svůj plán na založení shromáždění učedníků Kristových.

Poprvé v evangelijním příběhu slyšíme z jejich úst vyznání: Ty jsi Mesiáš. Tak to Petr říká. Ty jsi ten, kdo přinese pokoj a mír. A Ježíš v odpověď odkrývá Petrovi jednu základní věc – takové poznání, důvěru v Krista, tu nemáš ze sebe. Ta se nedá naučit, k té se nedá dojít rozumem – tu dává sám Bůh, takhle se projevuje vanutí jeho Ducha.

A právě Petrovo vyznání, ve kterém se k Petrovi Bůh přiznává a kterým Petr na jeho volání odpovídá, je tím kamenem, na kterém chce Ježíš zbudovat svou církev, které ani brány pekel nepřemohou. Své shromáždění, které nenechá padnout do prázdnoty bez života.

Tohle zaslíbení patří všem, kteří Ježíši Kristu věří i přes to, že zná jejich slabosti, nedůvěru, nepochopení, strach. I přes to nám dává jistotu, že když se budeme umět vracet k vyznání, že Ježíš je Mesiáš, můžeme jít i do pekla a dobře to dopadne. Stejně jako tohle zaslíbení můžeme vztáhnout na sebe i další Ježíšova slova.

Petr nad to ještě dostává zaslíbení klíčů od království nebeského. Věřím, že tenhle verš vedl v průběhu času k mnohým nedorozuměním. Vzpomeňme jen lidovou představu Petra jako klíčníka u bran do ráje. Jako toho, kdo příchozího prolustruje a pak má právo rozhodnout, jestli smí vejít, anebo ne.

Klíče mohou mít ale různé užití. Proti představě Petra (nebo i církve), který stojí „uvnitř“ hradeb Božího království, a když někdo buší na bránu, vyjde a rozhodne se, jestli ho může pustit dovnitř nebo ne, můžeme postavit jinou představu.

Ježíš, poté co slyší vyznání z Petrových úst, říká: „už jsi blízko porozumění“. Porozumění tomu, kdo Ježíš je a co přinesl a přináší do života každého člověka, který v něm vidí zachránce, stejně jako Petr.

Ježíš dává Petrovi klíče od tajemství, které se těžko chápe. Klíče od dveří našich životů, na které buší Kristus – abychom je uměli v důvěře otevřít. A zároveň na něj vkládá odpovědnost za to, že těmi klíči otevře dveře do komnaty porozumění všem, kdo půjdou za ním.

Tohle je velká odpovědnost a my ji na sebe bereme, když se k církvi hlásíme. Musíme ji ale brát s pokorou a s vědomím, že svěření klíče od tajemství neznamená, že sami všechno známe a pochopíme. To opravdu ne – podívejme se jen na Petra – ten se pochopit snaží, ale často mu to nejde. Už o pár minut později, potom co Ježíše vyzná jako zachránce a poté co Ježíš všem učedníkům vysvětluje, že musí jít do Jeruzaléma a že tam bude popraven, mu Petr domlouvá a vyslouží si tak od Ježíše ostré napomenutí: Jdi mi z cesty Satane.

Stejně tak s pokorou bychom měli přistupovat k zaslíbení moci rozvazování a svazování, odpouštění a přijetí. Ta nestaví Petra ani nás do role soudců. Když se Petr Ježíše o dvě kapitoly dále ptá na to, kolikrát má odpouštět, dozví se, že má odpouštět stále.

Věřím, že tady Ježíš mluví stále ještě o tajemství, ke kterému máme klíče a jakés takés porozumění. Kdyby nás totiž popadla panská pýcha a začali bychom si myslet, že víme přesně, jak to Ježíš myslel, že víme přesně, co chce Hospodin, aby dělal ten nebo onen, můžeme pěkně zašmodrchat srdce i rozum a postavit mezi lidi tolik nenávisti, že si ji ponesou i cestou do Božího království. A tak tím, jak otevíráme dveře tajemství důvěry v Ježíše a ukazujeme ostatním poklady, které jsou za nimi, můžeme natropit hodně škody. Kdybychom je otevírali s pocitem soudců a těch vyvolených, kteří vědí, co Bůh chce, můžeme znesvářit na život a na smrt členy jedné rodiny, členy jednoho sboru. Zvláště o letnicích je potřeba si uvědomovat, že bez pokory, bez vědomí vlastní nedostatečnosti a bez důvěry v to, že Hospodin sám umí každého ponořit do větru své milosti a Kristovy lásky, bychom ty svěřené klíče raději neměli brát do ruky.

Už jsme tu mluvili o tom, že Petr, a vlastně i ostatní učedníci se sice zkouší přiblížit Kristovu jednání, ale nejde jim to. Petrova snaha chodit po vodě končí tím, že se topí, o pašijích tvrdí, že Krista nezná, a tady u Caesare Filipovy jej zanedlouho Ježíš nazve Satanášem.

V čem je tedy ta Petrova síla, pro kterou si jej Ježíš vybral? Ve dvou věcech. Nejprve v Petrově vnímání sama sebe. V jeho lítosti nad svými chybami, v důvěře v Ježíše, se kterou volá z vody: Pane zachraň mne. V pláči nad zapřením Krista a také v jeho touze po následování. A i když mu to někdy nejde a někdy ho musí Ježíš napomenout, aby našel cestu, a někdy vytáhnout z vody, aby se neutopil, má srdce otevřené Ježíšovým slovům a jedná, jak nejlépe umí.

A pak, a to hlavně v Ježíšově vztahu k Petrovi. Všechna slabost, všechno nepochopení a strach se rozplývá v důvěře, že ho Ježíš má rád. Naplno to slyšíme ve slovech, která zní nedělním ránem u prázdného hrobu:
Ale jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi: `Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.

Zvláště Petrovi – Petrovi, který plakal na nádvoří veleknězova paláce, když Ježíše potřetí zapřel, Petrovi, který u Caesareje Ježíšovi domlouval, že by se to mesiášství mohlo obejít bez vítězství nad smrtí. Tomu Petrovi vzkazuje Ježíš: Já jsem zvítězil. Neboj se, jsem s tebou a se všemi, kteří byli u toho, když jsi mne poprvé nazval Mesiášem, zachráncem. Pojď za mnou, chci se s tebou setkat.

A na takovém kameni zakládá Kristus svou církev. Církev, která na své cestě časem často zapomněla, co to znamená být bližním lidem a světu. Církev, která si mnohdy uklidila Písmo někam do zadní řady knihovny a jednou s obdivem hleděla na pohodlnou cestu vládnutí nad světem, jindy hledala cesty spolupráce s totalitou. A přesto tohle své shromáždění Kristus neodepsal. A znovu a znovu jej obnovuje svým Duchem, aby dál hledalo cestu světem k Božímu království podle Kristových slov a s pokorou ji ukazovalo všem, které ve světě potká.

Jsme to, milé sestry a milí bratří, my, kdo takhle selháváme. Ale právě v Kristově vítězství máme naději. Když budeme takoví jako Petr, když si budeme umět poslechnout napomenutí, když budeme umět litovat svých selhání a budeme se snažit znovu a znovu najít správnou cestu v důvěře v Boha, pak poznáme, že zaslíbení setkání s Kristem platí i pro nás.

A pak najdeme také sílu nést odpovědnost, kterou jako církev, jako shromáždění obce Kristovy, máme. Odpovědnost otevírat dveře a ukazovat tajemství i odpovědnost umět říci peklu NE. Doma, v práci i na náměstí, kde je spousta lidí. Tuhle sílu nenajdeme sami v sobě, nedostaneme se k ní nějakým speciálním duchovním cvičením, ta okolo nás vane z milosti Hospodinovy. Někdy zlehka, že to skoro ani necítíme, někdy jako vichřice.

Amen