Dagmar a náš sbor

Ve Zdeňkově řeči z pohřebního shromáždění jsme se dozvěděli všechny podstatné věci o jejím životě i vztahu k našemu sboru v době, kdy byla ještě aktivní. Dagmar náš sbor milovala a nesmírně jí na něm záleželo, a to i když řadu posledních let nevycházela vůbec z domu a nechodila ani do kostela. V této době se její láska ke sboru projevovala hlavně modlitbami a neutuchajícím zájmem o to, co se ve sboru děje – zejména hodně jí záleželo na tom, aby náš sbor měl dobré kazatele a také dobré staršovstvo. Řada sester a možná i bratří ze sboru s ní byla v pravidelném kontaktu, později už spíše telefonickém, pravidelnou návštěvnicí a hlavně pomocnicí byla až do konce sborová sestra Jarmila Raisová, jejíž působení ve sboru Dagmar nadšeně oceňovala vždy, když jsme spolu mluvily.

Svůj pohled na sborové záležitosti sbírala v této době Dagmar ze střípků toho, co jí říkali jiní (byla vždy velmi dobře informována i o dění v celé církvi), a také z toho jak to ve sboru bývalo dřív. Její pohled byl často nekompromisní, byť stále láskyplný. Ne vždy jsme se ve všem shodly a ne vždy jsem dokázala přijmout její pohledy či rady s úplným souhlasem, což mezi nás někdy vneslo nelad. S vděčností ale vzpomínám na společné rozhovory i modlitby, vzpomínám také na její zájem o rodiny všech, s nimiž byla v kontaktu. Vzpomínám na to, když vyprávěla o svém životě, o Hrubé Vrbce, o maminkách z SOS vesniček a jejich dětech, o zajímavých osudech lidí, které jsem neznala, na její pevnou víru. S úsměvem si připomínám její termín „česká žena“, který jsem vlastně nepochopila nikdy docela, ale znamenalo to dozajista ženu upracovanou, uběhanou, ženu, která si stále stěžuje a na vše nadává, doma přetápí, běhá tryskem po schodech, zapomíná na radost ze života a také si často sama svůj život komplikuje. Dagmar v tomto smyslu českou ženou nebyla – když jí zdraví už nedovolilo být aktivní, prostě aktivní nebyla, nestěžovala si na to a našla si v životě nejen mnoho způsobů, jak pomáhat jiným, jak zůstat s lidmi v kontaktu, ale i jak být sama spokojená. A doma měla trochu zimu…

Jana Šarounová