Paměť dobrou, víru živou, dej při smrti míti

Z rozloučení se sestrou Dagmar Bružovou

Narodila se 8. dubna 1922. Vyrůstala v láskyplném rodinném prostředí. Tatínek pocházel ze staré evangelické rodiny a také rodina její maminky, pocházející z jižních Čech, byla pevně zakotvena ve víře. Jak píše ve svých pamětech, teprve v dospělosti doopravdy porozuměla, jak hluboce její rodiče přispěli k formování jejích názorů, jejího vztahu k okolí, k pocitu bezpečí a láskyplné sounáležitosti.

Do obecné školy chodila v Italské a později v Kladské ulici. Poté absolvovala čtyři ročníky reformního gymnázia, ale na přání svého tatínka začala po kvartě studovat obchodní akademii v Resslově ulici. Po maturitě na sklonku druhé světové války nastoupila do firmy Julius Meinl. Koncem května 1945 pomáhala jako stenografka na prvním poválečném „retreatu“ Akademické Ymky v Obříství u Mělníka. Pracovala pak v jejím studentském výboru a v roce 1946 byla vyslána na Mezinárodní studentskou konferenci do Basileje. Tři poválečné roky strávila na univerzitě a zároveň pracovala ve firmě svého otce.

V roce 1947 byla vyslána na konferenci do Anglie, kde navázala mnohá celoživotní přátelství. V roce 1948 přijala nabídku práce v ústředí ČCE, kde připravovala společně s Miroslavem Heryánem a Martou Kačerovou biblické příručky pro sdružení mládeže. Bylo to období velkých politických změn, a jak Dagmar později vyznává, „v těch nejhorších situacích politických, ekonomických i etických nalézala ochranu a útočiště v církvi. Ve světě, ale bezpečně v Boží ruce…“

V roce 1950 Dagmar jako manželka faráře přišla na svůj první sbor, do Děčína. O dva roky později se stěhovali do Hrubé Vrbky – do sboru, který si Dagmar zamilovala už při první návštěvě a který patřil k jejím celoživotním láskám. Po devíti letech působení v Hrubé Vrbce byla v červnu 1961 požádána o pomoc s organizací Všekřesťanské mírové konference v Praze, shromáždění evropských křesťanů napříč politickými hranicemi. Spolupracovala potom s J.L.Hromádkou v Křesťanské mírové konferenci až do roku 1966, kdy na vlastní žádost odešla, když viděla, jak státní orgány její činnost ovlivňují.

V roce 1969 stála Dagmar u zrodu dětských SOS vesniček, ke kterým ji přizval Dr. Matějček, a pracovala pro ně až do roku 1975, kdy si převzetí jejich správy vynutil komunistický stát. Období práce pro SOS vesničky bylo jednou z nejšťastnějších kapitol jejího života. Pomáhala vyhledávat maminky, organizovat kurzy i návštěvy maminek v již fungujících vesničkách, stavěla se první SOS vesnička v celé sféře tehdejšího Sovětského Svazu. Ani tato práce ale nebyla pro ni a pro ostatní členy sdružení obětí, přijímali ji jako příležitost k naplněnému životu.

Na konci sedmdesátých let odešla z práce, aby se starala o svojí 91 letou maminku a po její smrti nastoupila do důchodu. Tím ale její aktivita neskončila. Díky zotavným pobytům v diakonickém domě v Schenebecku a kázáním Davida Watsona se seznámila s charismatickým hnutím. V roce 1986 potom absolvovala čtyřměsíční cestu do USA a Kanady a přivezla odtud a překládala mnoho materiálů pro Křesťanské společenství v Praze. O rok později se účastnila letniční konference ve Frankfurtu nad Mohanem a po návratu přeložila do češtiny knížku jejího hlavního řečníka Johna Wimbera, který velmi ovlivnil její duchovní život. Knížky pak přepisovala a šířila v samizdatech.

Po sametové revoluci se Dagmar v prosinci 1989 znovu ujímá práce v obnoveném hnutí SOS vesniček (šest měsíců přitom byl hlavní kanceláří její vlastní byt). V roce 1990 pak dostává společně s českými maminkami SOS vesniček Zlatý prsten Hermanna Gmeinera.

V roce 1992 se splnil Dagmar její velký sen a podnikla cestu do Izraele. Byla to její poslední velká cesta, protože cítila, že byla vyvrcholením jejích zkušeností vnějších i vnitřních.

Ještě na přelomu tisíciletí však byla v 80 letech členkou vinohradského staršovstva. A přejně pak sledovala instalaci obrazů Miroslava Rady, s jehož rodinou se úzce spřátelila, do našeho kostela. Já jsem ji poznal až v posledním roce, kdy byla prakticky upoutaná na lůžko ve svém bytě v Chodské ulici, který milovala. Ale neslyšel jsem žádné stýskání. Vděčně a hrdě mluvila o společenství přátel, kterými je obklopena a s kterými je stále ve styku po telefonu. Byla vděčná i za všechny faráře, s kterými se setkala. Dokonce i za mě. Věděla o mně a mé rodině dřív, než jsem k ní přišel. Stále se zajímala a žila přítomností. A ve svých názorech byla pořád svá. Zemřela minulý týden v domově Diakonie V Krabčicích. Často prý citovala prosbu z písničky, kterou jsme zpívali: „Při skonání budiž s námi, když budeme mříti, paměť dobrou, víru živou, dej při smrti míti.“ Věřím, že i v tom ji Pán Bůh vyslyšel.

Zdeněk Šorm

(S využitím vzpomínek D.Bružové „Dopis Sharon a Lori“ a článku J.Šarounové a B.Uličné)

Povstaňme nyní a poděkujme za její život:

Pane Bože, ty jsi věrný, tvoje slovo je spolehlivé a tvoje zaslíbení se naplňují. Děkujeme ti, že tomu tak bylo i v životě sestry Dagmar, že mohla prožívat sílu i svobodu víry, že se jí potvrzovalo, že kdo dává, má dost sám, a kdo svůj život žije ve prospěch druhých, ten netratí, ale stokrát víc získává. Děkujeme ti za všechna dobrá setkání a vztahy, které z toho vzešli, a ve kterých mohla přijímat ona a skrze ni i ostatní. Děkujeme ti za svědectví jejího života i za její pokojnou smrt. Dej ať nás vděčnost za její život vede k důvěře a k životu stejně sdílnému, vstřícnému a činorodému. A jestli jsme jí kdy něčím ublížili, nebo v nás zůstala nějaká hořkost, prosíme tě o milost odpuštění, z kterého všichni žijeme.

Tobě svěřujeme sestru Dagmar i svoje příští dny. Zdaleka nerozumíme všemu a život i smrt pro nás zůstávají tajemstvím. Svou důvěru ale opíráme o tvou věrnost, jak jsme ji poznali v příběhu Ježíše Krista a jak se potvrzuje v životech těch, kdo se na tebe spolehli. Proto doufáme, že nás i nad naše pochopení vedeš k dobrému cíli a společně se k tobě obracíme jako děti k Otci:
Otče náš, jenž jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.