Angličtina s dámou v kloboučku

O sestře Bružové jsem poprvé slyšela jako dítě v souvislosti se sdružením SOS dětských vesniček. Během našeho pobytu na Vinohradech (80 –93) jsme se s ní setkávali při každých bohoslužbách. S dámou, která sedávala pár lavic před námi, přes uličku vlevo, jež mohla plynně konverzovat s anglicky mluvícími návštěvami, čehož jsem já, byť s vysvědčením o státní zkoušce z jazykové školy, nebyla schopna. S dámou v tmavě modrém kabátě a slušivém kloboučku, která při bohoslužbách pravidelně sloužila při sbírce s košíčkem.

Někdy v roce 1988, když jsem byla doma s dvěma mladšími dětmi a nejstarší dítě zrovna odjelo na školku v přírodě, jsem si uvědomila, že bych měla začít něco dělat se svojí zasutou pasivní školní angličtinou. Vypravila jsem se na návštěvu za sestrou Bružovou do jejího bytu v Chodské 2 a požádala ji o možnost konverzace. Velmi ochotně mi vyhověla. Chodívala jsem pak za ni pravidelně, dala mi číst knížku, kterou si přivezla z návštěvu evangelikálního sboru v Kalifornii, odkud tehdy přivezla i kazetu s dnes dobře známou písni Hosanna, kterou předala Michalovi Otřísalovi, jenž se o její šíření už postaral.

Nepamatuji si již přesně, jak často a jak dlouho jsem k sestře Bružové chodívala konverzovat, vím, že v té době probíhal Palachův týden a Sametová revoluce, my měli tři malé děti a žili z jednoho skromného příjmu, a ona mě přijímala v podstatě na návštěvu a na čaj, někdy samotnou, nešlo-li to jinak, i s dětmi.

V lednu 1990 oznámil ministr školství, že ve školách bude umožněno dětem učit se angličtinu, a protože nebyl dostatek učitelů, budou přijímat i neučitele se státnicí z angličtiny. A tak i díky sestře Bružové pro mne bylo mnohem snazší nabídnout se v sousední základní škole jako (ne)učitelka angličtiny, a nastartovat tak svou profesionální dráhu.

Vděčně Jana Buzková