Otevřená nebesa i zápas víry

Kázání Olgy Navrátilové na Vinohradech 11.8.2019

Gn 32,23–32

Milé sestry, milí bratři,

začnu trochu od lesa. Ale nebojte se, k Jákobovi u Jaboku se dostanu:
„Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde,“ (Mk 10,15) nabádá nás Ježíš v evangeliích. Dává naší víře za příklad důvěru a prostotu dítěte, které se ještě k rodičům i ke světu nenaučilo vztahovat v kategoriích „má dáti – dal“. Kritizuje ty, kdo si příliš zakládají sami na sobě, na své zbožnosti, na svém výkonu, na svém postavení. Ježíšova slova však mohou současně vést k nedorozumění, a to tehdy, když se po dospělých žádá, aby ustrnuli v dětském světě. Podezřele se jeví všechno, co by mohlo do víry vnést pochybnost, co by mohlo narušit ten jednoduchý svět jasných autorit, jasných pravidel, jasného rozlišení dobra a zla – svět, v němž se tak pohodlně žije. Hlavní ctností je taková poslušnost, která se neptá, která se ochotně vzdává svobody přemýšlet, hledat a jednat za sebe sama.

„Křesťané jsou lidé, kteří nikdy nedospěli,“ zní častá výtka, kterou kritici opakují už od dob osvícenství a která z této záměny vychází. „Víra je pro křesťany berlička, o niž se opírají, protože se neodvažují chodit sami. Svoji infantilní potřebu ochrany si projektují na nebesa, tomuto svému výplodu se dobrovolně podřizují a vzdávají se svobody, která jediná je přiměřená dospělému člověku.“ Ostatně i označení věřících jako „oveček“, které má zajisté biblický základ, dostává v sekulárním prostředí spíše dehonestující význam. Křesťané jsou tupé ovce, které potřebují pana faráře, aby je vedl – a toho pana faráře si lidé představují zpravidla tak, jak ho znázorňují některé laciné komedie.

Myslím, že každý z nás výtku o víře jako berličce pro nedospělé a nesvobodné slyšel a každý z nás se jí i bránil. Víme, že není pravdivá – nebo přinejmenším ne vždy. Máme přece zkušenost s tím, že na dospělé i nedospělé narážíme jak mezi věřícími, tak mezi těmi, kteří se k žádné víře nehlásí. Nezakrní-li víra ve víře dětinské, vede zajisté k dospělosti, k převzetí vlastní odpovědnosti, ke svobodě. Bůh jako každý dobrý rodič má své dcery a syny k tomu, aby dozráli, aby se postavili na vlastní nohy, aby sami uchopili svůj život.

A právě takový příběh zrání víry i zrání člověka nám nabízí starozákonní vyprávění o Jákobovi. V našem dnešním čtení jeho příběh svým způsobem vrcholí.

Celý Jákobův život je určen zápasem o požehnání. Jákob ví, že požehnání je něco, za co má cenu se bít, co mu nespadne samo do klína. Pere se o něj už v lůně své matky, podvodem si jej vynucuje na svém bratru i otci, lstí jej získává i u svého strýce Lábana. Ale i Jákob sám je Lábanem oklamán, když mu namísto vytoužené Ráchel dá jako ženu nejprve Leu. Jákob jako by kolem sebe šířil ovzduší boje. Zápas se přenáší i na jeho ženy, které mezi sebou soupeří o Jákobovo semeno i srdce.

Svůj nejtěžší zápas, zápas s Bohem i se sebou samým, pak Jákob svádí při potoku Jabok. Dochází k němu ve chvíli, kdy se Jákob po mnoha letech vrací na příkaz Hospodinův do země, kterou Bůh zaslíbil jeho dědovi Abrahámovi, jeho otci Izákovi i jemu samému. Ze svého rodiště utekl kvůli hněvu svého oklamaného bratra Ezaua, nyní se vrací s početnou rodinou i velkým bohatstvím. Jenže Ezau na staré křivdy nezapomněl. O jeho hněvu svědčí čtyři sta mužů, kteří s ním táhnou Jákobovi vstříc. Jákob se svým bratrem nechce bojovat, přímé konfrontace se bojí, volí raději pokus o smíření. Úpěnlivě volá k Hospodinu o pomoc. Současně ho však neopouští ani jeho chytrost, se kterou přesně dávkuje dary, které má Ezau postupně potkávat a jimiž má být udobřen.

Zápas, o němž jsme četli, Jákob svádí noc před očekávaným setkáním se svým bratrem. Je to zvláštní souboj. Kdo je ten neznámý, s kterým Jákob bojuje? Snad s démonem, snad s Božím andělem, snad s Bohem samým? Neznámý Jákobův protivník si uchovává i po konci zápasu svoji tajemnou svrchovanost, nechce sdělit své jméno a naopak sám jméno udílí. Jákob však, když se ráno ohlíží zpět, s úžasem vidí, že jeho noční boj byl okamžikem, kdy se mu zjevila Boží tvář. A neznámý mu sám potvrzuje, že ve svém životě zápasil nejen s lidmi, ale i s Bohem.

Pokud to tedy byl Bůh, kdo s Jákobem bojoval, proč jej přepadá takto anonymně, ze zálohy, proč se mu vůbec staví do cesty jako soupeř? Snad je to kvůli tomu, aby Jákoba donutil vyhrát boj v první řadě nad jeho vlastním já. Vždyť Jákobovi, který své boje dosud vyhrával lstí, není v tomto podivném zápase dovoleno uhnout. Právě proto, že svému protivníkovi nevidí do tváře, je nucen postavit se mu tváří v tvář. Neskryje se už za svoji chytrost, za své lsti, ale musí se otočit vůči tomu, co jej ohrožuje, čelem, a tak přemoci i sám sebe. Je donucen bojovat, ne utíkat. Zápas s Neznámým u Jaboku je tak zápasem, kterým Jákob dozrává, kterým se staví na vlastní nohy. I když si z něj odnáší šrámy, vydobyl si v něm na Bohu i sám na sobě své požehnání. Noc pominula, Jákobovi vzchází světlo. Teď je připraven jít vstříc tomu, komu ukřivdil, teprve teď dozrál k tomu, aby mohl svému bratru pohlédnout do tváře, aby ho mohl požádat o odpuštění.

Jako potvrzení této proměny Jákob dostává po boji u Jaboku nové jméno: Namísto Jákob, „úskočný“, má být nadále nazýván Izrael, „zápasí Bůh“. Toto jméno pak ponesou Jákobovi potomci dodnes. Je to trochu zvláštní, vždyť zápasící Bůh vystupuje v příběhu jako Jákobův soupeř. Má tak jméno Izrael připomínat Jákobovým potomkům, že Bůh se jejich dávnému praotci postavil do cesty jako protivník – a že i oni sami na něj takto na své cestě naráží? Nečekali bychom spíše, že toto jméno má ujišťovat lid Izraele, že Bůh stojí v zápasech na jejich straně? – Snad platí obojí. Můžeme totiž říci, že Bůh v nočním zápase bojoval nejen proti Jákobovi, ale také spolu s ním. Stál na obou stranách. Donutil Jákoba, aby čelil sobě samému, svému uhýbavému „já“, aby dospěl. Byl tak s ním, i když byl proti němu. Zápasil s ním, ale jen proto, aby se Jákob naučil bojovat sám se sebou, se svým strachem, s démony své minulosti.

Když se podíváme na celek vyprávění o Jákobovi, vidíme, že jeho cestu do ciziny a zpět do zaslíbené země lemují dvě zásadní setkání s Bohem – s Boží blízkostí, která potěšuje, i s Boží blízkostí, která ohrožuje. Při kvapném útěku z domova Jákob spatřuje v temnotě snu otevřená nebesa, anděly vystupující i sestupující, žebřík spojující nebe se zemí, a nad ním tvář Boha, který Jákoba ujišťuje svou přítomností a žehná mu – a skrze něj také jeho potomstvo i všem národům země. Cestou zpět Jákob u potoka Jabok Boha potkává znovu, ale ten mu tentokrát ukazuje svoji odvrácenou tvář. I v ní však Jákob svého Boha rozpoznává a klaní se jeho přítomnosti.

Otevřená nebesa a zápas s Bohem, přivrácená i odvrácená tvář Boží, tyto dvě zkušenosti představují milníky Jákobovy cesty víry, Jákobova dozrávání ve víře. A nejen Jákobova. Obě podoby Boží přítomnosti, jistota Boží blízkosti i zkušenost Boží skrytosti, patří k životu křesťana, k našemu životu. Boží blízkost nás naplňuje radostí a učí nás vztahovat se v dětské důvěře k Bohu jako zdroji vší naší síly. Boží skrytost či Boží odpor nás učí čerpat sílu z nás samých, dospět, respektovat Boží svobodu a současně uchopovat svobodu svoji. Obě zkušenosti k sobě patří. Pokud by byla cesta víry pouze zápas, byla by k nevydržení. I ve chvílích nočních bojů potřebujeme vzpomínat na okamžiky, kdy se nám Bůh zdál být blízko, a pevně doufat, že znovu přijdou – jak o tom ostatně svědčí i leckteré žalmy.

Náš zápas s Bohem může mít různou podobu. Pro někoho může být takovým zápasem nemoc, jej samého či jeho blízkých, pro dalšího pohled na lidské utrpení, nespravedlnost či neuvěřitelnou krutost, které jsou lidé schopni. Modlí se k Bohu, úpěnlivě k němu volá, s důvěrou se na něj obrací, žádá o pomoc, o zastání – a Bůh, ten dobrý Otec, mlčí. Nebesa jsou hluchá. Pro jiného to mohou být pochybnosti o Bohu, o smyslu víry. Snad znáte ty chvíle prázdnoty – modlíte se, ale jen ze zvyku, čtete bibli, ale jen ze zvyku, chodíte do kostela, ale jen ze zvyku. Slova, která k vám dříve mluvila, mlčí. Argumenty, které proti víře staví její kritici, se zdají být pádnější a pádnější. Proč Bůh nepromluví? Proč nás neujistí o své existenci a o své dobrotě?

Nevíme. Snadná odpověď není a naše zápasy nemají dopředu určeného vítěze. Pokud však tato noc pomine a my v ní vydržíme stát, můžeme snad tak jako Jákob rozpoznat, že i v jejích temnotách a jejích bojích se nám ukazoval Bůh. Naše víra po ní bude zralejší, méně jednoznačná, poskytující více prostoru pro Boží svobodu i pro svobodu naši. Nebude hrozit nebezpečí, že si do Boha budeme projektovat svoje slabosti, svoji potřebu ochrany a svoje strachy – že si na jeho místo dosadíme iluzi, které se budeme sveřepě a někdy i fanaticky držet, protože se budeme bát dospět a opustit klamnou jistotu, kterou nám nabízí.

Otevřená nebesa i zápas víry, obě tyto polohy k víře patří, představují však dva její extrémní póly. Nezakoušíme je každý den, to bychom snad ani neunesli. I v Jákobově příběhu jde o chvíle velmi výjimečné. Přesto tyto okamžiky formují naši všední, každodenní víru, víru jinak nesenou do značné míry zvykem (na kterém není zajisté nic špatného). Každý tyto okamžiky prožívá jinak. Někdo svou víru žije klidně a dozrává postupně, bez vší vypjatosti prochází chvílemi radostnými i těžkými, někdo její výšiny i hlubiny zakouší ve vší intenzitě. Bez těchto chvil, ať jakkoli prožívaných, by však naše víra byla prázdná a mechanická.

Jákobův zápas u Jaboku nás může upomenout na jiný zápas. Zápas, který sváděl s Bohem i sám se sebou, se svou úzkostí, strachem a pochybnostmi Ježíš v Getsemane. Právě skrze něj pak bylo, jak věříme, naplněno dávné požehnání dané Jákobovi a v jeho potomcích i celému světu. V zápase v Getsemane noc před svým ukřižováním Ježíš Kristus, potomek Jákobův, syn Izraele, vymohl na Bohu požehnání ne pro sebe, ale pro všechny národy, pro vás i pro mě. Právě díky tomuto zápasu nejsou naše zápasy s Bohem beznadějné. Na příběhu Ježíšova kříže a zmrtvýchvstání jsme totiž poznali, že i v hluchých nebesích se dává Bůh, že také temnota a prázdnota je plná jeho přítomnosti, že i ve chvíli, kdy skrývá svoji tvář, ji zároveň zjevuje – a že i v našich zápasech s Bohem Bůh stojí vždy také na naší straně.