O džihádu srdcem

Kázání Petra Slámy na Vinohradech 4.8.2019

Úvodní modlitba:

Pane Bože, Tvá je spravedlnost, tvoje je láska k svému stvoření, tvoje je svatost a velebnost, kterou nikdy nepochopíme. Pane Bože, smiluj se nad námi hříšnými, pro Ježíše Krista a jeho dílo spásy. Učiň z nás dnes svědky Kristova vzkříšení. Ty ses Ježíše zastal, když ho semlela zloba světa vyprovokovaná Tvým královstvím. Vzkřísil jsi ho z mrtvých jako prvního ze všeho stvoření. Dej nám prosíme toto ráno, abychom svoje životy nechali strhnout tvým pohybem, obnov v nás živé vědomí, že patříme Tvému království, že jsme Kristovi.

Přišli jsme všelijací: každý s vozíkem nesplněných úkolů a zkamenělých byst toho, jak to ve světě vždycky chodilo a chodí, přišli jsme se srdci kamennými. A někdo možná krvácejícím. Prosíme tě, Pane Bože, zastav nás, oslov nás, otoč nás směrem, kam nás chceš poslat, a postrč. S hlavou pozvednutou od sebe samotných, spatřujeme krásu tvého stvoření: léto, stromy, louky, vodu, volavky, moře, hory… Děkujeme ti za tohle tvé stvoření, děkujeme ti za životy své i svých milých. S hlavou otočenu jen od sebe samotných, spatřujeme také bolest země i lidí. Před tváří lidí stižených válkou, bídou nebo nespravedlností, před tváří horké a vysychající země se scházíme k naději, kterou ty slibuješ. Hospodine, Pane Bože, buď v Duchu svatém přítomen a připoj nás v tuto chvíli ke své církvi, která tě na věčnosti i všelijak provizorně zde na zemi chválí a vyhlíží. Amen.

1. čtení: Joz 1,1–9

Text: Lk 2,21–40

„Buď silný a udatný“, ozvalo se třikrát na začátku knihy Jozue (Joz 1,6.7.9). Také o osmidenním Ježíšovi, kterého rodiče přinesli k židovské obřízce, se nakonec dočítáme, že „Chlapec pak rostl a sílil, naplňován moudrostí, a Boží milost byla s ním“ (Lk 2,40; B21). Na prahu dvou příběhů – příběhu starozákonního Jozuy a novozákonního jmenovce Jozuova Ježíše – na začátku dvou příběhů se zastavíme u toho zvláštního přikázání „buď silný a udatný,“ které se v této dvojici ve SZ ozve asi 18x. Jozuovo (a Ježíšovo) jméno znamená „Hospodin zachraňuje“. Abyste někoho zachránili nebo mu prostě jen pomohli, potřebujete sílu: někomu pomoci s kočárkem do autobusu, odnést člověka ze zlomeninou do patra nemocnice, neřkuli někoho ochránit před partou výrostků, k tomu potřebujete sílu. Jozue je ve SZ vzorem bojovníka. Brzy poté, co Izraelci vyšli z egyptského otroctví, vedl svou první bitvu. Izraelci tehdy v Refidím (Ex 17,8–15) bojovali s Amálekovci a vedením boje Mojžíš pověřil Jozua. Sám stál na hoře a vzpaženýma rukama, které mu nakonec museli podpírat Aron a Chur, působil vítězství Izraele. Jozue vedl výzvědnou výpravu do zaslíbené země a Jozua máme spojeného – v knize, která je po něm nazvaná – s dobytím a obsazením zaslíbené země. „Jozue, ten co porazil Jericho…“

Když dnes slyšíme „Buď silný a udatný“, máme si tedy v prvé řadě připomenout všechny biblické i pobiblické bojovníky, kteří se nebáli, ale pro dobrou věc, pro Boží království, riskovali, napínali svaly, zápasili, umírali – ale někdy také vítězili, osvobozovali. Všichni se dnes stydíme za křižáky, někteří dnes po změně osnov dějepisu už i za husity. Ale je také odvaha, která je dobrá. Povolání na cestu víry je nezasloužený dar. Ale na té cestě máme často osvědčit „sílu a udatnost“ – a za tu máme prosit, ale také se v ní cvičit, pěstovat ji. Není to tak, že by křesťan měl být za každých okolností ten, kdo vyklízí pole, kdo dává přednost jiným názorům. Existuje něco, čemu se v jedné písni říká „rytěřování“ („dokudž zde chodím v těle, mám rytěřovati…“, 209 Ó slunce spravednosti), a když slyšíme slova „buď silný a udatný“, pak nás zvou přesně k tomuto.

Jenomže to křesťanské rytěřování se také v dějinách nejednou zvrhlo, převládly v něm destrukce a zmar. Už zmíněné křižácké války, které měly za cíl osvobodit svatou zemi od muslimů, se mohly dovolávat příkladu bojujícího Jozue. A ve svém důsledku stály desítky tisíc lidských životů. Příkaz „buď silný a udatný“ připomíná právě i některé formy islámského džihádu ( džihád znamená „snahu, píli, úsilí“, ten, kdo se mu oddává, je mudžáhid, vzpomeňme na hnutí Snaha v naší církvi), jak o něm dnes čteme v novinách, tedy ozbrojený boj muslimských radikálů proti všemu západnímu. Je to hodně zúžený obrázek, v muslimském pojetí má džihád mnoho jiných podob (džihád srdcem = boj s pokušením; džihád jazykem = islámská misie; džihád rukou = dobročinnost). Ozbrojený džihád (džihád mečem) je jenom jednou, krajní formou této „snahy“. I když se nám to nelíbí, představuje právě biblické vyprávění o dobývání Izraele a příkazy zničit jako klaté všechny místní obyvatele předobraz vyhlazovacích válek i náboženského fanatismu. Někteří lidé v moderním Státu Izrael považují knihu Jozue za přímý návod, jak se vypořádat s arabskými Palestinci, kteří ve svaté zemi bydlí. Žel právě náboženští radikálové na obou stranách izraelsko–palestinského, už několik desetiletí trvajícího konfliktu, jsou dnes největší brzdou nějakého usmíření. Všichni potřebujeme slyšet na svou vlastní adresu, že džihád mečem není jedinou formou zbožnosti, že je zde také cesta srdce, cesta slova – a cesta rukou.

V prvním biblickém čtení, v té úvodní promluvě, kterou má Pán Bůh k Jozuovi, jsme slyšeli kus biblického zeměpisu. „Vaše pomezí povede od stepi a tohoto Libanonu až k veliké řece, řece Eufratu, podél celé země Chetejců až k Velikému moři.“ To tu ale Pán Bůh ukládá Jozuovi pěkný oříšek. Kdybychom se na ta místa podívali na mapě, viděli bychom, že nejde zdaleka jen o území Izraele. Řeka Eufrat ani náhodou neomývá svatou zemi – nýbrž Babylon. Že by zde Pán Bůh zasliboval Izraeli tak veliké území? Někteří tak Bibli čtou a vidí pak naplnění tohoto zaslíbení v době Šalomounovy vlády (2Pa 9,26). Ale když se řekne Eufrat, kdy se řekne Babylon, napadne nás také král Nebukadnesar a porážka Jeruzaléma, zbořený chrám a odvlečení Židů do zajetí. Jestli někdy Židé ve velkém poznali řeku Eufrat na vlastní kůži, pak to bylo právě v této době, jako deportovaní zajatci. Zbaveni své státní samostatnosti, zbavení viditelné záruky Boží blízkosti v podobě chrámu a slavných bohoslužeb, dostávají se až ke břehům Eufratu.

„Buď silný a udatný“ – co tato slova znamenají pro ty, kdo si je opakuji s babylonskými dozorci v zádech na břehu Eufratu? Co znamenají slova o síle a udatnosti pro ty, kdo mají za sebou otřes, zklamání, prohru? Myslím, že ta slova můžeme brát jako úvodní lekci, kterou dává Hospodin Jozuovi na počátku jeho knihy, je lekcí hlubšího, symbolického čtení Písma. Nejprve totiž slyší „Buď silný a udatný… přejdi Jordán … dobuď zemi a dej ji Izraeli za dědictví.“ Z těch slov zní řinčení zbraní. Pak se ta výzva ale opakuje (ve verši 7: „Jen buď rozhodný a velmi udatný“), a my najednou překvapeně vidíme, že už prvořadě nejde o bojové umění a sílu svalů, ale o rozhodnost a udatnost ve věrnosti Mojžíšovu učení. Doslova se tam v 7. verši říká: „Jen buď velmi silný a udatný a dodržuj a jednej podle celého toho učení, které ti přikázal Mojžíš, můj služebník, a neodchyluj se od něj napravo ani nalevo, abys uspěl ve všem, kam půjdeš.“ To je změna, kterou Židé prodělali v babylonském zajetí, které pro sebe zpracovali jako lekci pokory. Příklad bojovníka Jozua přetavili do výzvy věrnosti Mojžíšovu zákonu. To je ta síla, kterou mají zajatí Židé osvědčit i na nepřátelském území. To je ta síla, která jim zajistí zdar, takže skutečně bude platit – ale jinak než jak to zprvu chápal samotný Jozue – že „dal jsem vám každé místo, na které vaše noha šlápne.“ (Joz 1,3)

Tímhle směrem, ale dál, pak ukazuje také příběh, který se udál při Ježíšově obřízce. Především ten detail, že se to stalo při obřízce. Ježíšovi rodiče patří k těm, kdo bedlivě dodržují Mojžíšovo učení. A pak ta dvě zvláštní setkání se dvěma starými lidmi, kteří v Jeruzalémě žili ve zvlášť úzkém obecenství s Bohem, se Simeonem a Annou (Šimonem a Hanou). Simeon měl od Pána Boha zaslíbení, že „nespatří smrt, dokud nespatří Hospodinova pomazaného.“ Pak vidí osmidenního novorozence, miminko, jaké se asi tak dnes pouští s maminkou z porodnice – a vyznává: „mé oči viděly spasení, které jsi připravil přede všemi národy, světlo, jež bude zjeveno pohanům, slávu pro svůj lid Izrael.“ (Lk 2,30–32)

Nepřehání Simeon? Ježíšův život mohli lidé tehdy i lidé dnes jistě vidět i jinak než jako světlo pohanům a slávu pro Izrael. Měl tehdy před sebou léta skrytého dětství a mládí v Nazaretu i krátké období kázání a veřejného působení. Tento novozákonní Jozue měl tehdy ještě před sebou zápas na kříži, svou smrt. Měl před sebou zmrtvýchvstání. Pán Bůh Ježíše neponechal v hrobě, přiznal se k němu, vyrazil mu na pomoc do boje s hříchem a smrtí. Vzkřísil ho z mrtvých. To je to nejdůležitější vítězství, které se v dějinách už vybojovalo, vítězství, kterého už bylo dosaženo. Je to k nevíře – a přesně to je základ naší křesťanské víry a naděje, ale také naší síly a udatnosti. Zdá se nám někdy – a naše doba je v tom obzvlášť přesvědčivá, že svět běží podle svých pravidel a v jejich rámci vůbec není místa pro evangelium, pro Boží příběh. Jako Marie s Josefem, kteří tehdy měli v náručí osmidenního kojenečka, ale ušima slyší o „světlu pro pohany a slávě pro Izrael“, tak také my máme sevřít v náručí svoji malou víru, silně a udatně, a spolehnout se, že Bůh si v tomto světě svoje dílo koná – a my při tom smíme být. Amen