Hle, on je dán k pádu i k povstání mnohých

Kázání v neděli 29. 12. 2019 (Zdeněk Šorm)

Čtení: 1.Petr 2,1 – 10 + 1. Kor 4,3 – 5

Text: Lukáš 2,25 – 35

Bratři a sestry,

když se dřív stavěl dům, bylo prý třeba, než se začalo, najít na stavební parcele mimo půdorys domu kus skály, nebo se do země pevně zasadil kámen. A ten kámen měl jméno úhelný. Musel stát naprosto pevně a nepohnutelně v zemi. Od něj se totiž začalo vyměřovat.

Ten kámen stál mimo stavbu a byl výchozím bodem, ke kterému bylo možné se vždycky vrátit. Od něj šlo vždy vést přímku a zkontrolovat každý úhel, každou vzdálenost a míru. Byl zárukou stability domu. Na něm závisel úspěch stavby. Nebyl její součástí, ale neobešla se bez něj. Stavitel, který by jej ignoroval, musel počítat s pádem. Buď skutečným – stavba se mu zhroutí, rozpadne, nevydrží; nebo osobním – vzhledem k tomu kameni vyjde najevo každý švindl, každá křivost. Ukáže se, že ten, kdo si myslel, jak mu všechno sedí jako podle pravítka, jak už to má ve „voku“, má ve skutečnosti „oko z Kašparovy krávy“. Zkrátka krach.

Obraz nad jiné srozumitelný, bratři a sestry, obraz života.

My lidé chodíme po světě, žijeme, snažíme se, budujeme všechno možné a každý především stavbu vlastního života. Jsme vlastním dílem. Jinak to ani být nemůže, to je naše odpovědnost. Jsme staviteli i stavbami zároveň.

Naše díla se ale liší. Jeden je duchovní a staví chrám, jiný je zemitý a staví dům a stodolu, jiný má rád společnost a staví hospodu, hloubal staví studovnu a obchodník svůj krám. Ale to není ten podstatný rozdíl. Z toho se ještě nic o kvalitě stavby a stavitele nepozná. To, na čem skutečně záleží, je mnohem základnější. To netkví v díle samotném. O tom rozhoduje kámen úhelný, kámen, který je mimo stavbu, vztah celé stavby k tomu bodu, který dává všemu míru, který odhalí pravost nebo křivost úhlů a poměrů.

Než se ale dostaneme k tomu, co už asi předvídáte, totiž kdože je tím kamenem úhelným, chtěl bych z toho obrazu vyzdvihnout ještě trochu obecnější souvislosti:

1/ Osud stavby i stavitele záleží na vztahu k něčemu, co je mimo ně. Tedy ten, kdo si při své stavbě vystačí sám, kdo staví jen podle svého, ten „spláče nad vejdělkem“, i kdyby postavil bůhvíco, i kdyby budoval nejsvětější chrám. Zatímco stavitel pouhého kurníku nebo hospody, který bere ohled ještě na něco jiného než na sebe, má šanci. I zbožnost, ve které je člověk suverén a sám si vystačí, čeká pád. Život v sobě uzavřený, žitý bez vztahu, budovaný bez ohledu na cokoli kromě sebe, i kdyby se vyznačoval bůhvíjakou dokonalostí, nemůže podle toho obrazu obstát. Bez respektu, bez otevřenosti, bez hledání, bez toho vztahu k něčemu mimo nás, to zkrátka nejde. To je základ.

2/ Je-li tomu tak, je-li ta rozhodující míra mimo nás a mimo naše dílo, pak je veškeré bilancování, založené jenom na něm, pramálo důležité. Je to iluze, pokud chceme od svého díla odečítat ospravedlnění vlastního života nebo zadostiučinění. Ať už bychom při tom vycházeli ze soudů druhých nebo z vlastního sebehodnocení. „Vždyť ani já nejsem soudcem sám nad sebou; ničeho si sice nejsem vědom, tím však ještě nejsem ospravedlněn, neboť mým soudcem je Pán.“, napíše apoštol. Každé naše přítomné hodnocení je předčasné a žít pro ně a zakládat si na něm a stavět na něm je omyl. Samozřejmě, že je to někdy těžké, že člověk nemá, na čem by tu jistotu o sobě založil, ale je v tom také obrovská svoboda a naděje. A jejím nádherným příkladem je právě Simeon, o němž jsme četli. Ani na konci života zbožného a spravedlivého si se svojí zbožností a spravedlností nevystačil. Nevzpomínal na staré zlaté časy, nedával sám sebe za příklad, ale stále ještě něco vyhlížel a očekával. A tak okolo sebe neviděl jenom samou špatnost a úpadek, naopak – zahlédl spásu i v tom, v čem ji ostatní neviděli. A to není vůbec samozřejmé.

Kdo by se divil starému člověku, který se celý život o něco snažil, kdyby na té své službě nyní ulpěl a pro nic jiného by už oči neměl? Kdyby ji prohlásil za nepostradatelnou? I my mladší přece tolik lpíme na tom, co dokážeme. Ale Simeon je od toho svobodný. Dokáže říct: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka…“ Moje role skončila. Co jsem dělal, je u konce. Bylo to jen předběžné. Teď je tu to pravé a já můžu odejít a radovat se z toho, co Bůh připravil, i když to znamená můj odchod ze scény.

Jak je tohle vzácné, bratři a sestry? A jak je to těžké? Pokud člověk nezakotvil svůj život mimo sebe, není toho schopen. Potřebuje se ujistit o hodnotě svého úsilí a pokoj nalezne jen v tom, co mu dá za pravdu, jen v sebepotvrzení. A tak se připraví o pokoj, který není sobecký, který není jenom odměnou pro zasloužilé, ale je spásou pro všechny, i pro pohany, kteří na žádné potěšení Izraele jako on nečekali. Pro něj se otvírají oči asi právě jen tomu, kdo nevychází ze sebe, ale nechá se vést Duchem. V něm je ta svoboda. Někoho vede do chlíva, někoho do kostela – jako v tom biblickém vánočním příběhu. Předem nikdy přesně nevíme, kam nás dovede. Cestu přece neurčujeme sami. A proto na ní také můžeme přijmout víc, než jsme si přáli, a víc, než bychom čekali.

To je, bratři a sestry, jak ukazuje Simeonův příběh, základ té veliké radosti pro všechen lid, kterou jsme teď o Vánocích slavili. Jestli se s ní nechceme minout, pak vězme, že to není radost ze splnění našich přání, ale radost z toho, že už svým přáním nemusíme otročit. A to ani teď na konci roku, kdy máme tendenci bilancovat a hodnotit. Náš soud a naše hlediska nejsou rozhodující. Je tu ještě jiná míra našich životů a jejich úspěšnosti. Lze o ní zakopnout, ale lze díky ní i povstat. A možná obojí najednou. Pád může být povstáním. Jako když ve vánici zakopnete o patník. Možná si natlučete, možná zjistíte, že vaše dosavadní jistota, že jdete správně, byla jen klam, ale objevíte přitom skutečnou cestu a znovu vám svitne naděje.

Tak je tomu s tím dítětem v plénkách, které drží Simeon na rukou, tak je tomu s Kristem. „Hle, on je dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat… aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“

Všimněte si, že tady už je řeč pouze o Izraeli, o božím lidu, tedy o nás. Snad právě proto, že my jsme v největším pokušení udělat z Boží lásky zase odměnu, protože se snažíme žít zbožně a spravedlivě. Máme tendenci i v ní hledat hlavně svoje zadostiučinění. Ježíš, jako znamení dobré Boží vůle se všemi, tuhle možnost boří. Je nasnadě se tomu vzpírat a stavět na výsledcích svého úsilí v uplynulém roce. Kdo se však odváží k tomu úhelnému kameni přijít, ten se nemusí bát – i kdyby se mu celý dosavadní život při tom setkání zhroutil, má naději. Vždyť mírou jeho života je Boží láska. A v ní se mu chvály dostane od Boha, darem.

Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž byl od lidí zavržen, ale před Bohem je vyvolený a vzácný. I vy buďte živými kameny. Amen.

Pane Ježíši Kriste,

ty nám svojí milostí dáváš svobodu, abychom v tom, co děláme, nehledali jen svoje ospravedlnění a potvrzení svojí dobroty a hodnoty. Díky tomu můžeme poznávat, přijímat a žít mnohem víc. Děkujeme ti za to a prosíme, drž nás v této svobodě. Amen.