Rozhovor o vysluhování Večeře Páně dětem – úvod

Během podzimu vzneslo několik členů sboru dotaz ohledně vysluhování Večeře Páně dětem. Podnět k vyjasnění této otázky přišel i na staršovstvo. I když je kompetence v této věci podle řádů naší církve svěřena právě jemu, staršovstvo si dobře uvědomuje, že nejde jenom o záležitost správního rozhodnutí. Považuje za dobré a důležité, aby se k této otázce mohli vyjádřit a hovořit o ní všichni, kdo mají zájem. Proto vás zve k otevřenému rozhovoru, který se bude konat v neděli 12. ledna po bohoslužbách ve sborovém sále.

Abychom se mohli na rozhovor připravit a o vysluhování Večeře Páně dětem předem přemýšlet, pokusím se zde toto téma trochu uvést. Otázka vysluhování dětem je v církvi živá. V posledních desetiletích byla hojně diskutována. Několikrát se k ní vyjadřoval synod naší církve (1981, 1998, 2006) i synodní rada. Praktické řešení se v jednotlivých sborech liší. Někde přijímají děti pod obojí, někde pod jednou (jenom chléb), někde se o dary dělí rodiče s dětmi, někde dostávají pouze požehnání, někde přetrvává zvyk, že děti přistupují až po konfirmaci. Pokud rodiny mění sbor nebo navštíví jiný, vytváří to nedorozumění a pnutí. Je těžké vysvětlit dětem, proč někde mohou a jinde nemohou přistupovat nebo přijímat.

Je asi třeba říct, že nejde o otázku teoretickou, která by vyrostla z teologických úvah. Je spíš důsledkem duchovního pohybu a praxe církve. Rodiny s dětmi by se rády účastnily společenství Večeře Páně celé. Děti po této účasti touží a rodiče si význam této touhy uvědomují. V dospívání se naopak může vytrácet a vyřazení dětí může přispívat k pozdějšímu odcizení společenství sboru.

Pro nás evangelíky by ale neměla být nejdůležitější naše touha. Měli bychom hledat, co o této věci říká Písmo. Nový zákon však žádnou věkovou hranici pro účast na Večeři Páně nestanovuje. Nelze ji odvodit ani z jednání Ježíše v evangeliích, ani z praxe prvotní církve. V bibli nenajdeme oporu dokonce ani pro to, že by se Večeře Páně mohli účastnit pouze pokřtění. Přijal-li někdo z učedníků, kteří s Ježíšem večeřeli, křest, pak asi pouze křest Janův.

Pokud budeme hledat obecnější souvislosti biblického přístupu k dětem, nabízí se několik míst: Večeře Páně navazuje na velikonoční Hod beránka. Při něm byly děti nejen přítomné, ale aktivně se ho účastnily. Slavnost začínala otázkou nejmladšího syna. Ptal se otce na smysl tohoto obřadu a otec mu odpovídal příběhem o vysvobození z otroctví. Podobné schéma se ve Starém zákoně opakuje při rituálech často. Počítá s přítomností dětí, s tím, že dění vyvolá jejich otázky, a to je nejlepší příležitost, jak uvést děti do tradice víry. Prvek předávání víry (pedagogický prvek) měl v rituálu svoje pevné místo. Rituál nebyl až pro ty, kdo mu plně rozuměli. Nešlo ale pouze o pedagogický význam. Právě v příběhu o vyvedení lidu z Egypta najdeme doklad toho, jak důležitou roli hrály děti při bohoslužbě. Mojžíš odmítá konat slavnost Hospodinovu bez nich (Ex 10,9).

V Novém zákoně se nám jistě vybaví Ježíšovo ostré napomenutí učedníkům, kteří zástupům zakazovali, aby k němu přinášeli děti: „Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří království boží.“ (Mk 10,14) Obdobně Ježíš reaguje na spor učedníků o to, kdo je největší v království nebeském. Obojí popírá představu, že by účast na společenství s Kristem byla závislá na úrovni rozvoje naší osobnosti. Naopak dětskost je v jistém smyslu dokonce její podmínkou. Rozumím-li jí dobře, nejde v ní o pomyslnou dětskou nevinnost, ale právě o to, že si dítě nevystačí samo a je odkázáno na lásku druhých.

S odkazem na apoštolovo varování „Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě k odsouzení“ (1.Kor 11,29) bývá kladena otázka, zda mohou děti plně porozumět významu Večeře Páně. Ze souvislosti však vyplývá, že zde nejde o rozumové pochopení podstaty darů, nýbrž o vědomí společenství, do kterého nás spojuje boží láska. Kdo ho nectí solidaritou s ostatními a ohledem na ně, ten se proviňuje proti Kristově oběti. Společenství a vztahy, myslím, naopak děti vnímají často citlivěji než dospělí. V tomto úryvku apoštolova dopisu je pro naše přemýšlení také důležitá výzva k sebezkoumání – „Nechť každý sám sebe zkoumá…“. Posuzování víry druhých – včetně dětí – není svěřeno žádné vnější autoritě. Každý má zkoumat sám sebe.

Tolik tedy Písmo. Církve z něho došly k různé praxi. Zhruba ji lze rozdělit do dvou skupin: 1/ na ty, u kterých je jedinou postačující podmínkou křest a vysluhují i malým dětem – např. pravoslavné církve, ale v historii i třeba husité, ke kterým se hlásíme; a 2/ na ty, které účast na Večeři Páně různým způsobem odkládají – římskokatolická do doby, než jsou děti schopné rozlišit svátost od obyčejného jídla; klasické reformační do doby, kdy budou děti dostatečně uvedeny do obsahu zvěsti (přičemž ani naše církev nestanoví, že by to muselo mít formu konfirmace); probuzenecká tradice – do doby, až budou děti samy schopné vyznat Ježíše Krista svým Pánem.

Řády naší církve výslovně žádnou věkovou hranici pro přijímání Večeře Páně neřešily. Pokud byla dříve vázána na konfirmaci, bylo to dílem nepsaného zvyku. Poslední usnesení synodu z roku 2006 stanoví v Řádu sborového života toto: „Večeři Páně mohou přijímat také pokřtěné děti, které samy nebo prostřednictvím rodičů vyjádří svou víru a touhu po obecenství Kristova stolu. Pokud Večeři Páně nepřijímají, je vhodné, aby děti byly v obecenství Kristova stolu alespoň přítomny. Staršovstvo seznámí členy sboru s konkrétním postupem, podle kterého mohou děti přijímat Večeři Páně.“

V našem sboru se o této otázce diskutovalo naposledy v roce 2017, kdy sestra farářka Ester Čašková požádala o úvod k rozhovoru Tabitu Landovou. Následně staršovstvo přijalo toto:

Staršovstvo souhlasí, aby večeře Páně byla vysluhována pod obojí i pokřtěným dětem, které o to požádají a vědomě vyznají svou víru před shromážděním (tomu bude předcházet rozhovor farářky s dítětem i jeho rodiči a souhlas staršovstva). Podle rozhodnutí staršovstva 6/2011 mohou také rodiče sdílet s dětmi svůj chléb.

Snažil jsem se o věcnost. Abyste si mohli udělat vlastní názor i na tento úvod, přijde mi poctivé, abych nezamlčel svůj vlastní pohled:

Mám za to, že pro přijímání dětí mluví jak svědectví Písma, tak logické důvody. Děti poznávají dílo Boží milosti a vrůstají do víry nikoli teprve a především učením, ale účastí. Biblické svědectví o Hodu beránka nám pro to otevírá oči a pozoruhodně se přitom shoduje s poznatky novodobé pedagogiky. V mnoha ohledech to také tak přirozeně děláme – modlitbu neodkládáme až do doby, kdy ji budou děti plně chápat; požehnání udělujeme, i když je i pro nás samotné obtížné ho vysvětlit; křest dětem udělujeme, třebaže právě u něj v Písmu výklad, učení i vyznání předcházejí výslovněji než u Večeře Páně. Možná, že právě účast na Večeři Páně je součástí procesu vzdělávání a utvrzování ve víře, které se neděje jenom na racionální rovině, ale na mnohem hlubší rovině naší bytosti, na rovině vzájemných vztahů a symbolického dění.

Pokud bychom účast na Večeři Páně podmiňovali úrovní intelektuálních schopností a uvědomělého vyznání, nevyřazovali bychom z ní také jenom děti, ale třeba i mentálně postižené nebo staré lidi, kteří mnohdy ztrácejí intelektuální schopnosti. Právě k těmto lidem, stejně jako k dětem, ale neverbální a neracionální formy svátosti většinou promlouvají mnohem silněji. Taková je má zkušenost jak ze stacionáře Diakonie, tak z návštěv v domovech důchodců.

Uvědomuji si, že přijímání dětí může mít svoje úskalí, ale mám jednak za to, že je má i přijímání dospělých, jednak mi přijde, že v touze po odpovědnosti často nedovedeme domyslet důsledky svých „opatření“ a popíráme jimi často samu podstatu víry i svátostí.

Proto vám nabízím k uvážení a přemýšlení tyto otázky: jednak jestli bychom my dospělí chtěli (a byli všichni schopni) osobně před shromážděním vyznat svou víru jinak než při společném vyznání a zda nenakládáme toho na děti víc než na sebe; jednak jestli je opravdu přiměřené, aby staršovstvo svým souhlasem de facto posuzovalo úroveň víry kohokoli a dělalo tak mezi dětmi ve sboru rozdíly; a jednak jestli není absurdní, aby církev, která se hrdě hlásí k sounáležitosti s církví pod obojí a má kalich ve svém znaku, ustanovovala, byť v určitých případech, přijímání pod jednou – pokud se tak rozhodnou rodiče z výchovných důvodů, je to něco jiného, než když to rozhodne správní orgán sboru.

Zdeněk Šorm