Díky Bohu nemám vždycky pravdu

Kázání Zdeňka Šorma

Sestry a bratři,

Konečně je to tady. I když se zdálo, že je neplodnost věřících osudová, pokračování je tu, narodil se syn. Cesta víry není bez budoucnosti. S naší generací to neskončí. Důvěra přes všechny pochybnosti není marná. Bůh své sliby plní. Chce tu mít svůj lid, chce, aby v něm došly požehnání všechny čeledi země. A nic na tom nemůže změnit ani fakt, že tomu ani ti povolaní nedokážou vždycky věřit a selhávají. Bůh je navštěvuje svým milosrdenstvím, probouzí nový život, otvírá budoucnost. I když se to zdálo neuvěřitelné, i když pro to neexistovaly žádné předpoklady, narodil se ten, kdo převezme štafetu zaslíbeného života.

Má-li to být ovšem skutečně radostná zpráva, pak je třeba nepřehlédnout, že to není naše zásluha. Proto jsme tu četli o Božím navštívení: Hospodin navštívil Sáru… A tak se to v bibli ozývá stále znovu. Při narození Jákoba, Josefa, Samsona, Samuele, Jana Křtitele i Ježíše. Hospodin navštívil neplodnou, rozpomenul se na ni, otevřel její lůno, a tak porodila toho, kdo znamenal budoucnost, naději, vysvobození, novou šanci a svobodu. A to nejen osobní, ale v příběhu víry, záchrany a naděje.

Kdo chce, může se tu zabývat biologií, může se usmívat naivitě víry a dělat třeba lechtivé vtipy. Ale kdo má uši k slyšení, ten může zaslechnout vyznání o tom, že se naděje a budoucnost otvírají, třebaže je člověk v koncích, protože nejsou dílem naší potence, chlapáctví, průbojnosti a síly. Rodí se díky Bohu i navzdory naší bezmoci. To není výsměch vědě a medicíně, bratři a sestry, to je výsměch všem sebevědomým manažerům života a šťastné budoucnosti – i těm zbožným, kteří vás, když jste na dně, jenom ubíjejí údajně snadnými návody na štěstí, vzorovým úsměvem a dalšími a dalšími apely, a když se nedaří, tak dovedou okamžitě najít viníka. Je a každého, koho jejich dokonalé návody na úspěch a na štěstí uhranuly a fascinují, vyvádí bible z iluze: Nový život není výsledek vašeho úsilí a dokonalých strategií, to je dar a dílo boží. Nechcete-li skončit ve vyprahlém otroctví, věřte tomu. To není škodolibost, to je dobrá zpráva.

A tak se Abraham se Sárou po pětadvaceti letech dočkali. Sára otěhotněla a Abrahamovi, ačkoli byl stár, porodila syna v čase, který Bůh předpověděl. Po všech zkouškách, pochybnostech, selháních a všelijakých odbočkách, ale i po všech návratech, zápasech a odvážných činech víry se zaslíbení plní. Ta navýsost lidská, škobrtavá, omylná, a přece věčně zápasící víra má smysl, má budoucnost. Abraham ve svém stáří poznává, že vykročil správnou cestou, že to slovo, kterým se dal vést, platí a má cenu se ho držet. A tak se ho taky drží. Obřezal syna, jak mu Bůh přikázal, a dal mu jméno Izák, jak mu Bůh řekl, i když je to jméno hodně dvojznačné a možná nebylo vůbec lehké je přijmout. Připomínalo totiž nejen radost, ale i vlastní selhání.

Možná si ještě pamatujete, že znamená „Smíšek“. A Abraham ho od Boha poprvé slyšel, když se té možnosti, že se mu v pokročilém věku narodí syn, shovívavě smál. A vzápětí se tomu při ohlášení jeho narození smála i Sára. Smáli se té bláznivé naději, že by mohli ve svém stáří ještě něco čekat; že by se jim – jak si v duchu říká Sára – v jejich sešlosti mělo ještě dostat takové rozkoše. Byl to výraz nedůvěry, výsměch té z jejich pohledu bláznivé a naivní naději. Blahosklonný úsměšek zkušených, kteří považují řeči o nečekané budoucnosti a o Bohu, který činí nové věci, jenom za dobrý vtip. A jméno jejich syna jim teď bude tuhle nedůvěru a selhání neustále připomínat. Nikdy si díky němu nebudou moci hrát po bitvě na generály, jak to obvykle děláme, a tvrdit, že to přece říkali už dávno. To jméno pro ně bude už navždy mementem jejich slabosti a nedůvěry, kterou si tak těžko přiznáváme. A jen Bůh ví, jak je nám ho třeba, abychom se nepřipravili o vděčnost, o radost a o svobodu, které v tom jméně Sára až teď objeví: Bůh mi dopřál, že se mohu smát.

Teď už to není výsměch a zlá ironie. Díky Bohu se proměnily ve skutečný smích, plný radosti a úlevy, smích údivu a štěstí z nového života. Protože díky Boží věrnosti se ty nečekané a neuvěřitelné věci opravdu dějí. A kdo ví, co je víc neuvěřitelné, jestli porod devadesátileté, nebo proměna srdce člověka. Právě tehdy, když nám dojde, jak jsou naděje a všechny ty krásné věci, které nás potkávají, nečekané, jak se nás v nich dotýká darované odpuštění a milost, jak se v nich setkáváme s nezaslouženou láskou a věrností, padá z člověka tíseň a může se rozeznít vděčný a skutečně radostný smích.

V jedné písničce ze zpěvníku, která parafrázuje podobenství o ztraceném a nalezeném synu, se zpívá: „V království božím místa dost, dál kdo chce vejít vzácný host, místa je dost i pro hříšníky. Vstupným je smysl pro radost.“ Ta závěrečná větička některé zbožné lidi dráždí. Připadá jim to příliš levné a povrchní. Zdá se jim to příliš laciné. „Smysl pro radost“ – stačí to? Není to málo?

A jiní kvůli tomu mluví alespoň o hlubinném zdroji radosti, o radosti hluboko v srdci, která se navenek nemusí projevovat nijak halasně, aby ji odlišili od prázdných radovánek, bohapustého veselí nebo naučených reklamních úsměvů. A v lecčems mají jistě pravdu. Ale já si myslím, že je to celé trochu nepochopení, že ani tak nejde o povahu či míru té naší radosti a že to podezření, že je radost laciná, je veliký omyl. Vždyť právě to podobenství ukazuje, jak není vůbec samozřejmé veselit se, jak je smysl pro radost pro někoho děsně náročný.

Ono totiž v první řadě nejde jednoduše o naši radost, o radost v naší režii, kterou bychom měli pod kontrolou a měli určovat její podobu a míru. Tohle je radost z toho, co se stalo, je to reakce na věci nečekané, je to radost, ke které je člověk pozván a stržen tím, co ho potkalo a čeho se už ani nenadál. Tahle radost k nám přichází z vnějšku, bez vašeho přičinění. Možná bude tichá jako úžasem rozzářené oči. A možná vás zaplaví tak, že se o ni budete muset podělit – sezvete sousedy, zabijete tučné sele a budete se veselit a juchat, až vás bude slyšet až na ulici. Tuhle radost prostě není třeba nacvičit, natrénovat, vypiplat a její kvalita nezáleží na splnění náležitého scénáře. Je zkrátka proč se radovat a smát, protože se dějí nevídané věci. Jenom je třeba se jí neuzavřít, neodmítnout ji. Třeba tak jako starší syn v tom známém podobenství, totiž že nebudeme mít oči pro nic jiného než pro svou vlastní dokonalost a vzornost, že si ani nevšimneme, čeho se nám v ní dostává, a tak budeme lpět jen na svém ocenění a uznání. Smysl pro radost není otázkou veselé nátury, ale pokory, která nepřehlíží, že sama žije z cizí dobroty, z darovaného, a proto tu nezaslouženou radost nepovažuje za újmu, ale dovede ji i ostatním přát a s nimi sdílet. Smysl pro radost záleží na tom, zda nás Boží dobrota a věrnost osvobodí od neustálé potřeby trvat na svých zásluhách, na své bezúhonnosti a důstojnosti.

Právě o tom svědčí jméno Izák i ten radostný jásot Sáry. Lze ho totiž číst ještě jinak, než jsme zvyklí. Většina překladů se drží toho, co nám přijde pochopitelné, totiž že Sára zve ke své radosti i ostatní: „Se mnou ať se směje každý, kdo o tom uslyší.“ Ale překladatelé ekumenické verze zachovali původně paradox, který působí zvláštně, ale právě proto nejspíš odhaluje to nejpodstatnější. Sára podle nich říká: „Ať se mi směje každý, kdo o tom uslyší.“ To je ta obrovská změna. Dřív se Sára s Abrahamem smáli Hospodinu a té neuvěřitelné naději, nyní mají svobodu vysmát se otevřeně sami sobě a své přemoudřelé zkušenosti. „Já blázen, jen ať se mi všichni vysmějí!“ Sára se vlastní důstojnosti ráda vzdá a zahanbení se nebojí, protože poznala, že potvrzuje větší radost, než si vůbec dokázala představit. Tak to je. Kdo Boží věrnosti nenadřadí vlastní důstojnost, ten se může svobodně smát. A kdo poznal její dobrotu, tomu za to i ten výsměch stojí: „Ať se mi směje každý, kdo o tom uslyší.“ Ano, jsem kašpárek a trouba boží a díky Bohu nemám vždycky pravdu. Je lepší se smát, než stavět smutný pomník, který nám dá za pravdu. Amen.