Vinohradský sbor ČCE

Díky Bohu nemám vždycky pravdu

Kázání Zdeňka Šorma

foto: kostel

Sestry a bratři,

Konečně je to tady. I když se zdálo, že je neplodnost věřících osudová, pokračování je tu, narodil se syn. Cesta víry není bez budoucnosti. S naší generací to neskončí. Důvěra přes všechny pochybnosti není marná. Bůh své sliby plní. Chce tu mít svůj lid, chce, aby v něm došly požehnání všechny čeledi země. A nic na tom nemůže změnit ani fakt, že tomu ani ti povolaní nedokážou vždycky věřit a selhávají. Bůh je navštěvuje svým milosrdenstvím, probouzí nový život, otvírá budoucnost. I když se to zdálo neuvěřitelné, i když pro to neexistovaly žádné předpoklady, narodil se ten, kdo převezme štafetu zaslíbeného života.

Má-li to být ovšem skutečně radostná zpráva, pak je třeba nepřehlédnout, že to není naše zásluha. Proto jsme tu četli o Božím navštívení: Hospodin navštívil Sáru… A tak se to v bibli ozývá stále znovu. Při narození Jákoba, Josefa, Samsona, Samuele, Jana Křtitele i Ježíše. Hospodin navštívil neplodnou, rozpomenul se na ni, otevřel její lůno, a tak porodila toho, kdo znamenal budoucnost, naději, vysvobození, novou šanci a svobodu. A to nejen osobní, ale v příběhu víry, záchrany a naděje.

Kdo chce, může se tu zabývat biologií, může se usmívat naivitě víry a dělat třeba lechtivé vtipy. Ale kdo má uši k slyšení, ten může zaslechnout vyznání o tom, že se naděje a budoucnost otvírají, třebaže je člověk v koncích, protože nejsou dílem naší potence, chlapáctví, průbojnosti a síly. Rodí se díky Bohu i navzdory naší bezmoci. To není výsměch vědě a medicíně, bratři a sestry, to je výsměch všem sebevědomým manažerům života a šťastné budoucnosti – i těm zbožným, kteří vás, když jste na dně, jenom ubíjejí údajně snadnými návody na štěstí, vzorovým úsměvem a dalšími a dalšími apely, a když se nedaří, tak dovedou okamžitě najít viníka. Je a každého, koho jejich dokonalé návody na úspěch a na štěstí uhranuly a fascinují, vyvádí bible z iluze: Nový život není výsledek vašeho úsilí a dokonalých strategií, to je dar a dílo boží. Nechcete-li skončit ve vyprahlém otroctví, věřte tomu. To není škodolibost, to je dobrá zpráva.

A tak se Abraham se Sárou po pětadvaceti letech dočkali. Sára otěhotněla a Abrahamovi, ačkoli byl stár, porodila syna v čase, který Bůh předpověděl. Po všech zkouškách, pochybnostech, selháních a všelijakých odbočkách, ale i po všech návratech, zápasech a odvážných činech víry se zaslíbení plní. Ta navýsost lidská, škobrtavá, omylná, a přece věčně zápasící víra má smysl, má budoucnost. Abraham ve svém stáří poznává, že vykročil správnou cestou, že to slovo, kterým se dal vést, platí a má cenu se ho držet. A tak se ho taky drží. Obřezal syna, jak mu Bůh přikázal, a dal mu jméno Izák, jak mu Bůh řekl, i když je to jméno hodně dvojznačné a možná nebylo vůbec lehké je přijmout. Připomínalo totiž nejen radost, ale i vlastní selhání.

Možná si ještě pamatujete, že znamená „Smíšek“. A Abraham ho od Boha poprvé slyšel, když se té možnosti, že se mu v pokročilém věku narodí syn, shovívavě smál. A vzápětí se tomu při ohlášení jeho narození smála i Sára. Smáli se té bláznivé naději, že by mohli ve svém stáří ještě něco čekat; že by se jim – jak si v duchu říká Sára – v jejich sešlosti mělo ještě dostat takové rozkoše. Byl to výraz nedůvěry, výsměch té z jejich pohledu bláznivé a naivní naději. Blahosklonný úsměšek zkušených, kteří považují řeči o nečekané budoucnosti a o Bohu, který činí nové věci, jenom za dobrý vtip. A jméno jejich syna jim teď bude tuhle nedůvěru a selhání neustále připomínat. Nikdy si díky němu nebudou moci hrát po bitvě na generály, jak to obvykle děláme, a tvrdit, že to přece říkali už dávno. To jméno pro ně bude už navždy mementem jejich slabosti a nedůvěry, kterou si tak těžko přiznáváme. A jen Bůh ví, jak je nám ho třeba, abychom se nepřipravili o vděčnost, o radost a o svobodu, které v tom jméně Sára až teď objeví: Bůh mi dopřál, že se mohu smát.

Teď už to není výsměch a zlá ironie. Díky Bohu se proměnily ve skutečný smích, plný radosti a úlevy, smích údivu a štěstí z nového života. Protože díky Boží věrnosti se ty nečekané a neuvěřitelné věci opravdu dějí. A kdo ví, co je víc neuvěřitelné, jestli porod devadesátileté, nebo proměna srdce člověka. Právě tehdy, když nám dojde, jak jsou naděje a všechny ty krásné věci, které nás potkávají, nečekané, jak se nás v nich dotýká darované odpuštění a milost, jak se v nich setkáváme s nezaslouženou láskou a věrností, padá z člověka tíseň a může se rozeznít vděčný a skutečně radostný smích.

V jedné písničce ze zpěvníku, která parafrázuje podobenství o ztraceném a nalezeném synu, se zpívá: „V království božím místa dost, dál kdo chce vejít vzácný host, místa je dost i pro hříšníky. Vstupným je smysl pro radost.“ Ta závěrečná větička některé zbožné lidi dráždí. Připadá jim to příliš levné a povrchní. Zdá se jim to příliš laciné. „Smysl pro radost“ – stačí to? Není to málo?

A jiní kvůli tomu mluví alespoň o hlubinném zdroji radosti, o radosti hluboko v srdci, která se navenek nemusí projevovat nijak halasně, aby ji odlišili od prázdných radovánek, bohapustého veselí nebo naučených reklamních úsměvů. A v lecčems mají jistě pravdu. Ale já si myslím, že je to celé trochu nepochopení, že ani tak nejde o povahu či míru té naší radosti a že to podezření, že je radost laciná, je veliký omyl. Vždyť právě to podobenství ukazuje, jak není vůbec samozřejmé veselit se, jak je smysl pro radost pro někoho děsně náročný.

Ono totiž v první řadě nejde jednoduše o naši radost, o radost v naší režii, kterou bychom měli pod kontrolou a měli určovat její podobu a míru. Tohle je radost z toho, co se stalo, je to reakce na věci nečekané, je to radost, ke které je člověk pozván a stržen tím, co ho potkalo a čeho se už ani nenadál. Tahle radost k nám přichází z vnějšku, bez vašeho přičinění. Možná bude tichá jako úžasem rozzářené oči. A možná vás zaplaví tak, že se o ni budete muset podělit – sezvete sousedy, zabijete tučné sele a budete se veselit a juchat, až vás bude slyšet až na ulici. Tuhle radost prostě není třeba nacvičit, natrénovat, vypiplat a její kvalita nezáleží na splnění náležitého scénáře. Je zkrátka proč se radovat a smát, protože se dějí nevídané věci. Jenom je třeba se jí neuzavřít, neodmítnout ji. Třeba tak jako starší syn v tom známém podobenství, totiž že nebudeme mít oči pro nic jiného než pro svou vlastní dokonalost a vzornost, že si ani nevšimneme, čeho se nám v ní dostává, a tak budeme lpět jen na svém ocenění a uznání. Smysl pro radost není otázkou veselé nátury, ale pokory, která nepřehlíží, že sama žije z cizí dobroty, z darovaného, a proto tu nezaslouženou radost nepovažuje za újmu, ale dovede ji i ostatním přát a s nimi sdílet. Smysl pro radost záleží na tom, zda nás Boží dobrota a věrnost osvobodí od neustálé potřeby trvat na svých zásluhách, na své bezúhonnosti a důstojnosti.

Právě o tom svědčí jméno Izák i ten radostný jásot Sáry. Lze ho totiž číst ještě jinak, než jsme zvyklí. Většina překladů se drží toho, co nám přijde pochopitelné, totiž že Sára zve ke své radosti i ostatní: „Se mnou ať se směje každý, kdo o tom uslyší.“ Ale překladatelé ekumenické verze zachovali původně paradox, který působí zvláštně, ale právě proto nejspíš odhaluje to nejpodstatnější. Sára podle nich říká: „Ať se mi směje každý, kdo o tom uslyší.“ To je ta obrovská změna. Dřív se Sára s Abrahamem smáli Hospodinu a té neuvěřitelné naději, nyní mají svobodu vysmát se otevřeně sami sobě a své přemoudřelé zkušenosti. „Já blázen, jen ať se mi všichni vysmějí!“ Sára se vlastní důstojnosti ráda vzdá a zahanbení se nebojí, protože poznala, že potvrzuje větší radost, než si vůbec dokázala představit. Tak to je. Kdo Boží věrnosti nenadřadí vlastní důstojnost, ten se může svobodně smát. A kdo poznal její dobrotu, tomu za to i ten výsměch stojí: „Ať se mi směje každý, kdo o tom uslyší.“ Ano, jsem kašpárek a trouba boží a díky Bohu nemám vždycky pravdu. Je lepší se smát, než stavět smutný pomník, který nám dá za pravdu. Amen.

číslo 207, leden 2021
předchozí   další

Obsah

Díky Bohu nemám vždycky pravdu
Překvapeni ránem
Připojte se ke sborové kolektivní matce
Naděje v dějinách
Kalandrova dcera
Evangelický kalendář 2021
Zprávy ze staršovstva 14.1.2021
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2021
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).