Evangelický kalendář 2021: takoví jsme – a budeme?

Uspořádala Lýdie Mamulová

Letošní Evangelický kalendář je trochu jiný než předešlé. Nejedná se o sbírku úvah, článků, povídek a básniček z evangelické provenience, ale spíš o sociologickou sondu, která se pokouší nastavit naší církvi zrcadlo a inspirovat k sebereflexi. Lýdie Mamulová oslovila velice pestrý – jak věkem, tak z hlediska obecné známosti – okruh členů i nečlenů naší církve, aby napsali a zhodnotili, čím pro ně církev byla, jaká podle nich je a jak vidí její budoucnost. Málokdo se, tak jako Antonín Plachý, drží přesně otázek, které položila. Některé příspěvky sklouznou jenom ke vzpomínkám na vlastní angažmá v církvi jako u Zdeňka Susy. Většina se ale pokouší o širší pohled a skutečnou reflexi, a protože jsou nebývale osobní, jsou skutečně pestré. Poskytují, myslím, opravdu věrný obrázek naší církve. Je zajímavé sledovat, jak rozmanité pohledy a přístupy zahrnuje. Velkou část asi charakterizuje úvod příspěvku Jana Balcara, který vysvětluje, jak došel k jeho nadpisu. Inspirací mu byl název přednášky jednoho pražského katolického faráře o jeho vztahu k církvi, který zněl: „Mám ji rád, ale se.ou mě“, kterému se pak dlouho a srdečně smál. Nicméně svůj příspěvek nazval pouze „Mám ji rád“. Ta osvobodivá schopnost mluvit na rovinu, otevřeně a s humorem i o vlastních nedostatcích nám trochu chybí. Ne že bychom o nich úplně pomlčeli, ale opatrnost a vážnost, s kterou o nich mluvíme, působí, že pak vyznívají spíš smutně a unaříkaně. Existují ovšem i výjimky. Například příspěvek Bohumily Baštecké. Potěšující naopak může být, jak často se v příspěvcích ozývá vděčnost za svobodu a dobrovolnost v naší církvi. A to nejen od mladých, ale i od těch nejstarších přispěvatelů. Ta se ostatně projevuje i v různorodosti příspěvků. Zkrátka zajímavé čtení, které vám vřele doporučuji včetně příspěvku naší kurátorky.

Zdeněk Šorm

Pozn. redakce: Kalendář lze zakoupit u sborové sestry nebo v nakladatelství Kalich