Létající stroje

Kdo by se toho nadál. Elektrická „Veritaska“, která šila před léty podle Burdy ty nejvíce „in“ modely, co pozdní komunismus viděl, se po letech rozhodne zvednout kotvy. Prostě ji nebaví, že na ni padá prach.

Sedne na letadlo a rozletí se do světa – do Afghánistánu, do Kábulu. Na letišti se tváří trochu překvapeně, když tam potká obstarožní „Singrovku“, která ani neví, co je to elektrický proud, a možná pamatuje ještě Vojtu Náprstka (i když to asi ne, ten do Prahy nechal přivézt Wheeler and Wilson" v době, kdy si Singrovka mohla nechat jen zdát, že Wheelera a Wilsona jednou koupí). Nakonec se skamarádí, v letadle stojí vedle sebe. Po příletu si každý stroj vybere novou paní a dá se zase do práce.

Krátký příběh se šťastným koncem. Hodně podobně probíhá spolupráce našeho vinohradského sboru s Berkatem v takovém malém projektu létajících šicích strojů pro Afghánistán. Projekt je sice malý, ale je náš. Opravdu. V tomhle jsme se nepřidali k něčemu, co už běželo. Ale vymysleli jsme (tady) něco, co pomáhá (tam) lidem, kteří to potřebují.

V prosinci doletělo do Afghánistánu dalších pět strojů – dva mechanické a tři elektrické. Našly tam své nové majitelky a už pracují. Cesta každého z nich začala tak, když jeho původní majitel zaslechl, že stroje sháníme, a vzpomněl si, že nějaký (nebo nějaké) doma má a že už je nebude potřebovat. Pak se ozval – nejčastěji Jarmile, naší sborové sestře, nebo někomu dalšímu ze sboru, Zdeňkovi, našemu faráři, Jakubovi Šilarovi a dalším.

Když se domluvíme, nastává fáze svozu – stroje dovezeme do sboru, ze sboru je odvezeme k panu opraváři, aby je prohlédl, seřídil, promazal a opravil, pokud bude třeba (přece nebudeme tak daleko posílat nějaké šunty …). V tomhle kolečku už jsou zapojeni lidé ze sboru, mladí (jen věkem), starší (věkem i funkcí).

Když víme, že stroje jsou „živé“ a opravené, začneme domlouvat s Berkatem – konkrétně s paní Jarmilou Mullerovou (která nám spolu s paní Petrou Procházkovou hezky povídala na předcovidové Noci kostelů) – datum odletu. Logistiku jsme už zdokonalili, a tak stroje dovezeme (už sami, jako velcí kluci a holky) do Kbel na letiště, kde je odbaví, naloží do letadla a tradá směr Kábul. Před tím „tradá“ je potřeba ještě stroje zabalit a polepit nápisem, že to jsou šicí stroje, a i když mají vysokou kadenci, jsou zcela jen k mírovému užití.

Tam, v té Asii, je to už v režii jiných lidí. Stroje se potkají se dvěma organizacemi. První je Operation Mercy – mezinárodní organizace se sídlem ve Švédsku. Humanitárními, rozvojovými programy pomáhá chudým lidem ve světě, hlavně v centrální Asii, severní Africe a středním Východě. Paní Khalida Hafizi, která je koordinátorkou pro Afghánistán, na stroje čeká na letišti, aby je představila v druhé společnosti. Tou jsou SHG (Self Help Groups), tzv. svépomocné skupiny. V nich se potkávají lidé, kteří si společně pomáhají. Poskytnuté vzájemné půjčky jim umožňují zvýšit životní standard, zlepšují si znalosti o zdravotnické péči, o lidských právech, obchodování, odstraňování negramotnosti. Svépomocné skupiny si kladou za cíl pomoci těm nejchudším. Paní Khalida dohlíží na to, aby stroje našly své nové majitelky, kterým pomohou. Společným jmenovatelem žen, ke kterým se stroje stěhují, je to, že jim Bůh požehnal nejméně třemi dětmi, a na druhou stranu žijí ve vztazích, které jsou mírně řečeno, složité.

Lednová zásilka dorazila k těmto ženám:

K paní Khadiji – má šest dětí, manžel se léčí ze závislosti, šít ji naučila švagrová, šití je teď jediný zdroj obživy pro celou rodinu.

„Dá li Bůh, přijde den, kdy se manžel vyléčí a můj život bude bez problémů. Se šicím strojem zvládnu práci rychleji, moje výrobky budou lepší. Moc děkuji, že mně Operation Mercy dala šicí stroj.“

K paní Samiře – ta má tři děti, manžel nemůže najít práci, jedna z dcer je nemocná a rodina za léčbu každý měsíc platí. Naučila se šít a s podporou SHG získala klientelu. Neměla vlastní stroj. Chce naučit šít i manžela. K paní Asmě, která se shodou okolností ocitla s manželem na pokraji krachu (manžel se živil šitím, ale neměl dost prostředků na to, aby v práci sám pokračoval, a rodina se zadlužila).

„Svěřila jsem se se svými problémy na skupině (tzv. svépomocná skupina) a členové mně poradili, abych se od manžela naučila šít a pomáhala mu zlepšit finanční situaci. Po několika měsících jsem byla schopná ušít šaty a další oblečení. Začala jsem šít pro členy naší komunity. Když jsem dostala šicí stroj, manžel byl velmi šťastný, začal nosit práci domů a šijeme po nocích. Jsme teď spokojení, se šicím strojem jde práce od ruky a jsme schopní včas splácet půjčku“.

K paní Suray, která má čtyři děti a dnes je živí sama.

„Než jsem dostala šicí stroj, moc jsem toho ušít nestíhala. Ale nyní udělám víc, protože v noci máme elektřinu a šaty snadněji ušiji. Děkuji za stroj, moc mně pomohl“.

A ten pátý stroj se zatoulal někde na letišti a svou majitelku našel později, a tak ještě nevím, jak se jmenuje.

A tak s díky všem, kdo slyšeli a vzpomněli si, že mají stroj, co nepotřebují, všem, kdo jsou „namočeni“ v přepravě strojů sem na Vinohrady, tam k panu opraváři, zpátky sem na Vinohrady a pak tam na letiště, všem, kdo je pomáhají balit, a s velkými díky Berkatu, se chci závěrem zeptat – nevíte náhodu o nějakém šicím stroji, na který tiše padá prach a už si asi nikdy ani kolečkem nezatočí? Pokud ano, dejte mi vědět. Další letadlo letí na konci února, ale to už má své pasažéry, v březnu asi nic nepoletí, duben je však také hezký měsíc na cestování. Hlavně pro šicí stroje.

Matěj Cháb