Rozvojový plán? Od minulého podzimu staršovstvo pracuje na přípravě rozvojového plánu sboru. Je to úkol, který vyplývá z celocírkevního strategického plánu. Je to také dobrá příležitost k sebereflexi a k vědomému přemýšlení nad tím, kam bychom chtěli směřovat. Nejdřív jsme se proto snažili dotazníkem mezi presbytery zmapovat, jak kdo z nás sbor a všechny jeho aktivity vidí a co by považoval za dobré změnit nebo rozvinout. Poté jsme se nad výsledky dotazníků třikrát sešli k rozhovorům, při kterých jsme se pokoušeli formulovat silné stránky a slabiny našeho sboru a hledat náměty a návrhy, které by vedly k rozvoji sboru. Výsledkem by měl být stručný materiál, který chceme předložit celému sboru k otevřenému rozhovoru, připomínkám a doplnění. Chceme tak přispět k tomu, aby byl náš sbor živý, otevřený a sociálně činný, aby oslovoval navenek a byl také hospodářsky odpovědný. Námětů a nápadů se objevilo celkem dost: partnerství pro přicházející, rozdělení oblastí sborové práce mezi presbytery, rozhovor o křesťanské službě, obnova redakční rady Hroznu, pořádání „Křesla pro hosta“, snaha o ekumenické bohoslužby, obnovení třicátníků, úsilí o změnu financování tak, aby jejím hlavním zdrojem byly saláry a dary… apod. I když tento rozhovor považuji za potřebný a dobrý a sám se na něm podílím, přiznám se, že z něho mám zároveň divný pocit a hlodá ve mně červík pochybností. Plán můžeme jistě přijmout a může být opravdu inspirativní, ale nevím, jestli se tím skutečně něco změní, jestli naopak jenom nepodporuje nějakou iluzi, a to podstatné nám přitom uniká. Přiznali jsme si opravdu poctivě, jak na tom jsme? Jakou má vlastně naše rozhodnutí váhu – je naše „ano“ opravdu „ano“? Přemýšlíme skutečně o tom, co život mění, nebo jenom vytváříme ideální konstrukce, které jsou ale bez dalšího bezmocné a skutečnosti se vlastně netýkají? Rozhodli jsme se například před časem, že chceme jako sbor soustavně podporovat dvě neziskové organizace. Každý člen sboru je mohl navrhnout. Uspořádali jsme pro ně několik benefičních koncertů a do programu Noci kostelů jsme zařadili rozhovor s jejich zástupci, aby měl každý možnost se s nimi blíže seznámit a na jejich práci se vyptat. Několik aktivních členů sboru koncerty a rozhovory domluvilo a všechno nachystalo. Muzika to byla nádherná, rozhovory zajímavé a jedinečné, ale počet účastníků ze sboru by se dal spočítat na prstech jedné ruky. Zapojujeme se také jako sbor každoročně do Noci kostelů. Celé staršovstvo je pro, abychom se jí účastnili, a myslím, že většina členů sboru by s tím souhlasila. Ale když Jana Šarounová připravuje program a prosí o spolupráci, skoro nikdo se jí nepřihlásí, na bohatém programu, který dá nakonec dohromady, se kromě několika stálých aktivistů ukáže ze sboru jen pár jednotlivců, i když celkově se jí účastní na tři stovky návštěvníků, a noční úklid je z velké části jen na Jarmile. A podobné je to i se sborovými vycházkami nebo s ekumenickými bohoslužbami. Přání a souhlas sboru nechybí, ale když se na nich sejde deset účastníků ze sboru, je to hodně a na ekumenická shromáždění jich zavítá ještě méně. Tak se v duchu ptám, co to přání a souhlas sboru vlastně znamená? A jde opravdu o aktivitu, kterou si může přičíst sbor, nebo je to věc těch několika jednotlivců, kterým na tom záleží? A změní tohle jakékoli plánovaní, anebo je třeba dotknout se něčeho mnohem podstatnějšího a základnějšího? Jistěže je možné diskutovat o otázkách propagace, komunikace a organizace. Nedokonalosti by se určitě našly. Chyby děláme všichni. Ale závisí to opravdu na nich? Když o tom přemýšlím, vybavuje se mi spíš jedna ze základních charakteristik, kterou kniha Skutků opakovaně připomíná při daru Ducha a vzniku církve: „Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné,… pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem“. Ta chuť být spolu a radost ze společenství jsou na té prvotní víře nepřehlédnutelné. Jak tohle vědomí, které spontánně přijímá věci druhého za své a společenství nevnímá jako ochuzující konkurenci vlastních záměrů, vzniká a sílí? Na čem to závisí? Nechci být moralista. Sám zápasím s časem a vím, že člověk nikdy nestojí jen v jedné odpovědnosti a jediném vztahu. Nechci přispívat k pocitu viny. Jenom si myslím, že je třeba přemýšlet o tom, co vnímáme jako povinnost a co jako radost a jakému duchu to odpovídá. A také, co znamená naše slovo a náš souhlas, zda jen uznání, že je něco správné, nebo něco, čeho jsme nedílnou součástí. Možná by bylo dobré, kdybychom místo o rozvojovém plánu sboru mluvili o našem rozvojovém plánu – tedy ne, co by měl dělat sbor, ale co chceme dělat my, tedy já. Budu rád, když se o tomhle rozvine rozhovor, třeba tady na stránkách Hroznu. Neváhejte, nebojte se a pište. Právě na tom asi záleží, jestli bude rozvojový plán jenom ideální konstrukcí nebo něčím, co se nás opravdu týká. Zdeněk Šorm |
číslo 222, září 2022 Obsah Kázání 14. 8. 2022Přímluvná modlitba Zprávy ze staršovstva Pravidelná shromáždění Diskuse o rozvojovém plánu Rozvojový plán? Otec a bratři BOOKLUB znovu začíná Z letošního tábora v Čími Stručné odpovědi na velké otázky Rozhovor o nedělce Na tento den neděli 18. září Sborové akce Archiv Výběr z Hroznůročník 2024 Ke stažení Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 (122 kB) Bohemská kuchařka (899 kB) Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině ( 387 kB) |