Kázání v neděli 14. 8. 2022 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Kazatel 11, 1–8

Jeremiáš 36,1–3; 9–16; 21–31

Bratři a sestry, říká se „Jablko nepadá daleko od stromu“. A asi jen člověk úplně slepý si může myslet, že je absolutně nepoznamenaný výchovou, prostředím, ve kterém vyrůstal, a společností, ve které žije; že si v sobě nenese nic ze svých rodičů, že na něho nemá vliv jeho okolí. Představa, že je každý z nás veskrze nezávislý originál a solitér, je nebezpečná iluze, která život ničí a znemožňuje svobodu. Proto říká páté přikázání: „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ To není výzva k absolutní poslušnosti, ale spíš k pozornosti: Buď pozorný ke kontinuitě a sounáležitosti života. Zajímej se a ber vážně to, co tu bylo před tebou. Jen tak to nebudeš jenom nevědomky opakovat. To je jeden ze základních předpokladů svobody. Nicméně to ještě neznamená – a v tom je ta lidová moudrost vedle – že by byl člověk automaticky nebo osudově pouze produktem rodové podmíněnosti nebo dědičnosti. A to ani ve zlém, ani v dobrém. Svědectví Písma potvrzuje možnost svobody a osobní odpovědnosti. Vypráví o nečekaných zvratech, o postojích synů, které se ani v nejmenším nedají odvodit z jednání jejich otců. Což může být důvod jak k naději, tak ke zklamání. Ačkoli král Jošijáš – otec krále Jójakíma, který v našem příběhu vystupuje – měl ve svém otci jenom příklad svévole a jeho děd se dopouštěl těch nejhorších ohavností v očích Hospodinových, on se kupodivu pustil do opravy chrámu a nález knihy zákona ho zasáhl tak mocně, že v jeho duchu provedl radikální reformu bohoslužby i celého života božího lidu. Navzdory všem předpokladům pro něho mělo zapomenuté svědectví rozhodující váhu. Jenomže obnova a náprava, ani znovunalezený respekt k božímu slovu také nepokračují automaticky – nedědí se spolu s genovou výbavou. Jošijášův syn Jojakím byl, jak jsme četli, přímo vzorovou ukázkou ignorance vůči božímu slovu. Nejen že s ním ani nehne, ale s bohorovným klidem ho ostentativně pálí. Rodinná tradice, příklad otce ani vliv společnosti, s jejímiž představiteli Jeremjášovo proroctví očividně otřáslo, nemusí nic znamenat. Člověk má svobodnou vůli a je to jeho výsada, naděje i prokletí. Ale především, je to otevřená možnost, která vylučuje všechny definitivní soudy, která opravňuje vždy znovu doufat a nedovolí vzdát se jednou provždy možnosti oslovení. O tom svědčí právě existence proroků. Jistěže často vyřizují soud, ale ne jako předem hotový scénář, nýbrž jako apel, jako výzvu ke změně. Připomínají závažnost lidského jednání, demaskují falešné naděje a opory, natvrdo odkrývají dosah nevěry, opakovaně líčí její zhoubné důsledky – ale to všechno má smysl právě jen proto, že se Bůh nikdy nevzdává možnosti, že to slovo s posluchači pohne, že nastane obrat, že existuje naděje, že soud není osud. Jinak by o něm nemělo cenu mluvit. A už vůbec ne opakovaně. To má význam právě jen tehdy, zůstává-li konec otevřený. Proto má smysl znovu vystoupit, znovu se ozvat, opakovaně připomínat důsledky zlé orientace, shrnout je a sepsat. Protože pak je možné, že to někomu dojde, že tu možnost otevřeného konce využije, že k tomu zlému dojít nemusí. Ale jaká je záruka, bratři a sestry, že se tak stane, že to varování dojde sluchu, když už ho lidé tolikrát slyšeli a nic? Řeknu to rovnou – žádná záruka není.

Ovšem naděje právě není otázkou záruk a jistoty. To je ten osudový omyl a také rozdíl mezi vírou a nevěrou. My lidé, máme-li doufat, chceme záruky, a máme-li věřit, chceme důkazy. A my křesťané se téhle lidské touze často snažíme vyjít vstříc, sami sebe i druhé se snažíme přesvědčit, že pro víru i pro naději stoprocentní důkazy existují a že jednání, ke kterému vedou, stoprocentně vyjde. Děláme to v dobré víře, ale je to medvědí služba. Je totiž snadné poukázat na křehkost takového tvrzení. Bible na takové jistotě nestaví. Klidně připustí, že i Bůh–přestože vyznává jeho vševědoucnost–předem stoprocentně neví, žádnou stoprocentní jistotu nemá. „ Snad“ … se odvrátí… – říká Hospodin na začátku Jeremjášovi. „Snad“ – to není jistota, to je možnost. A na té stojí boží víra a boží naděje. Kvůli tomu „snad“ má smysl něco dělat, zkoušet to znovu a znovu. Jak říká biblický Kazatel: „Nevíš, zda se zdaří to či ono“… a právě proto se do toho pusť a doufej.

Ta nejistota přece není jenom nejistota o úspěchu a o smysluplnosti, ale i o neúspěchu a o marnosti. Nevíš – opravdu nevíš, a proto je nesmysl a lež to vzdát nebo čekat, až budeš na sto procent vědět. „Snad – možná“ – to je pravdivý důvod pro naději, to je výzva k vytrvalé aktivitě, to je mocná a poctivá překážka, aby člověk nad někým nebo nad něčím definitivně zlomil hůl a svoje úsilí zabalil. / Přečtu vám jedno Chasidské vyprávění, které to hezky ilustruje – Chasidská vyprávění, str. 249, „Možná“ /. Jeden velmi vzdělaný osvícenec se doslechl o Berdičevském a vyhledal jej, aby s ním podle svého zvyku podiskutoval a vyvrátil mu zaostalé názory a pravdy víry. Když vstoupil do cadikovy světnice, spatřil jej, jak s knihou v ruce chodí sem a tam a horečně přemýšlí. Příchozího si rabi vůbec nevšiml. Najednou se zastavil, letmo na něj pohlédl a řekl: „Možná je to však pravda.“ Učenec mamě sbíral všechnu svou sílu, ale kolena se mu podlamovala hrůzou–tak strašný byl cadik na pohled, tak strašně zněla jediná věta, kterou vyřkl. Nyní se na něj ale rabi Lévi Jicchak obrátil úplně a řekl mu mírně: „Můj synu, velcí mužové Tóry, se kterými ses pohádal, plýtvali pro tebe slovy nadarmo. Šel jsi a smál ses jim. Nemohli Boha a jeho říši položit před tebe na stůl a ani já to nemohu. Ale, můj synu, zamysli se: možná je to pravda.“ Osvícenec se chtěl ještě jednou vzepnout k útoku; ale to strašné „možná“, které mu podruhé zaznělo vstříc z cadikových úst, zlomilo jeho odpor. Víra a naděje, alespoň podle bible, má daleko blíž k pokornému vědomí omezenosti našich obzorů než k suverénní vševědoucnosti. Jestliže i Hospodinu stačí ono „snad“ k tomu, aby měl za smysluplné znovu kázat a připomínat mnohokrát oslyšené slovo, není ten požadavek záruk, jenom bohapustou nevěrou? A tak Báruch předčítá lidu v den postu proroctví, která už tolikrát slyšel. Dává novou šanci, aby se půst opravdu naplnil, aby se osvědčila otevřenost srdcí, aby v nich lidé dali prostor ještě jinému pohledu na svůj život a svojí situaci, než jaký vychází z jejich přání a záměrů. To je obsah postu a pokání. Rituál sám je nezajistí. I to je jen možnost. Může se naplnit, jako v případě velmožů, kteří chtějí slyšet, a Jeremiášovo slovo s nimi otřese. Člověk jej ale může formálně zachovat, a přesto vnímat každý hlas, který se mu nehodí do krámu, jenom jako „pátou kolonu“, která maří jeho úsilí a demoralizuje, a který je proto třeba umlčet – tak jak to dělá král Jojakím. I při vnější zbožnosti si jeden může zachovat hroší kůži. Veškeré kázání a apely se tak mohou jevit jako naprosto marné. Jak se říká, jako když hrách na stěnu házíš. Jediný výsledek je ten, že se člověk musí před zlobou sebejistých ignorantů skrýt. Má to tedy cenu? Má to nějaký smysl?

Hospodin má za to, že ano: „Znovu si vezmi jiný svitek a napiš všechna ta slova“. Hodnota božího slova není závislá na jeho momentálním účinku. Ten nemůže zaručit a zajistit nikdo. Ani Bůh, který respektuje naši svobodu, ani jeho prorok. V tom jeho, ani naše, odpovědnost netkví. Na něm i nás je jen to, aby Hospodinovo slovo dál znělo, aby se uchovalo. Jeho význam ignorancí člověka nekončí. Pravda se umlčet nedá. I kdyby o ní nikdo slyšet nechtěl, není to její konec. Boží věc nestojí a nepadá s námi lidmi, naopak my stojíme a padáme s ní. Jestliže ji odmítneme, není ztracena ona, nýbrž my. Amen.