Jak to s Hroznem začalo a bylo (3)

Navážu tam, kde Matěj skončil minulé povídání. Roky se mi v hlavě tak stírají, že si nedokážu vše přesně zařadit, ale vím, že redakční rada měla postupně stále méně času se scházet, porady o dalších číslech Hroznu se většinou už uskutečňovaly po mailech, což není ideální. Myslím, že proběhlo několik pokusů obnovit pravidelné scházení, ale povedlo se to vždy jen na chvíli, navíc Matěj Cháb začal studovat při zaměstnání teologii a společně s prací a úkoly v církvi již mu na Hrozen nezbývalo mnoho prostoru. V té době se do práce na časopisu začali zapojovat ve větší míře Petr Kubánek a Bára Uličná. Každý z nich měl jiné důrazy – Petr byl pamětí tohoto sboru a měl zájem o historii, vnášel tedy do Hroznu historická témata, psal články o bývalých členech sboru nebo obecně o evangelících, kteří byli zajímavými osobnostmi, o některých jiných sborech naší církve. Bára se hodně věnovala oblasti literární, v čemž navázala na seriál Miloše Lešikara Knihy k užitku a potěšení – zajímala se o knihy, divadlo, udělala si čas na to, aby o nich vedla rozhovory s dospělými, dětmi i mládeží, což inspirovalo ostatní, upozorňovala na přírůstky ve sborové knihovničce. Petr a Bára vždy velmi ochotně přiložili ruku k dílu a zamýšleli se společně se mnou nad tím, co by čtenáře zajímalo, ale oba se později ze zdravotních důvodů z redakční práce museli stáhnout, a tak to zůstalo hodně na mně. Musím se přiznat, že to v určité době bylo pro mě už břemeno, nedařilo se mi najít spolupracovníky, neměla jsem čas na shánění článků ani na jejich psaní, kvalita časopisu upadala. Uvažovala jsem o tom, že pokud se nikdo nenajde, Hrozen zkrátka přestane vycházet. Vždycky mě ale zarazil pocit odpovědnosti, myslela jsem na ty roky, kdy se časopis díky mnohým pravidelně věnoval dění v našem sboru, a nechtělo se mi být tím, kdo „zhasíná“. Když jsem byla v roce 2021 zvolena do synodní rady, věděla jsem, že teď už definitivně redakci Hroznu zvládat nebudu. Jenže v té době jsem díky Bohu objevila obdarování Elišky Novotné a požádala ji, zda by se toho neujala. Byla to dobrá volba. Eliška navazuje přesně tam, kde my ostatní jsme skončili, dělá to kvalitně a to mě těší.

Za dobu fungování Hroznu přispělo a dále přispívá svými články mnoho členů našeho sboru, včetně našich kazatelů a kazatelek, a za to jim patří dík. Pomáhali a pomáhají tak psát „kroniku“ našeho sboru.

Největší radost mám z řady rozhovorů se členy sboru, které se nám všem za tu dobu povedlo nastřádat. Je to pozoruhodné svědectví o lidech, kteří se sborem měli nebo mají pevné pouto, odráží jejich víru, jejich životní zápasy i radosti. S rozhovory pokračuje i Eliška, a byť je to velmi časově náročná práce, má velký smysl a vedle toho buduje i vztahy mezi členy sboru. Věřím, že se k nim budoucí generace třeba někdy vrátí. Napadlo mě, že by možná stálo za to rozhovory i svázat do knihy, tak jako to Miloš Lešikar udělal s většinou čísel časopisu zhruba do roku 2017. Zatím jsou shromážděny na webu sboru pod názvem Výběr z Hroznů. Stejně tak by bylo zajímavé udělat rejstřík článků dle autorů. Ale nebudu jiným vymýšlet práci a popřeju Hroznu, aby se mu dařilo a jeho redaktorka měla dostatek sil.

Jana Šarounová