Kázání v neděli 20. října (Zdeněk Šorm)

Čtení: Lukáš 15,11 – 32

Text: Matouš 20,1 – 16

Bratři a sestry,
dneska chceme především vyjádřit svůj úžas a vděčnost za všechno, čeho se nám k životu dostává. A tak se výběr toho podobenství, které jsem četl, může zdát dost nešťastný. To se přece naopak týká naší práce a odměny za ni. Ale možná to právě souvisí víc, než si myslíme.

Odměna za práci je dodnes mimořádně citlivá záležitost. Jakmile jde o plat, každý zpozorní. Když media zveřejní průměrnou mzdu, růst platů nebo odměny vrcholných manažerů, mají sledovanost zajištěnou. Je to také jedna z mála věcí, která dovede lidi spolehlivě aktivizovat bez rozdílu politického přesvědčení nebo vzdělání. I z těch nejmírumilovnějších se najednou stanou bojovníci. Protestují a stávkují lékaři, učitelé, soudci, horníci i zemědělci. A nevyhne se to ani lidumilným neziskovkám. Málokdo má pocit, že je opravdu spravedlivě a dostatečně ohodnocen.

Na jednu stranu si sice uvědomujeme, jak je přitom porovnávání ožehavé – proto se konkrétní výše odměn a platů jednotlivých zaměstnanců běžně nezveřejňuje; na druhou stranu ovšem také tušíme, jak důležitá je to věc pro spravedlnost a poctivost společnosti – a proto naopak ve státní sféře mají instituce povinnost je zveřejnit. Přiměřenost odměny odvedené práci rozhoduje o tom, zda ji považujeme za spravedlivou.

A tak není divu, že novozákonník František Žilka ve výkladu tohoto podobenství napsal, že končí naprosto absurdní a nesmyslnou zásadou, totiž „že poslední budou první a první poslední“. Nás možná její absurdita tolik nezaráží a neprovokuje. Jednak jsme si na ní zvykli – v evangeliu se objevuje opakovaně. Jednak bibli často vnímáme jaksi duchovně, obecně a symbolicky, a tak si ji s konkrétním životem ani nespojíme. Ale představte si, že by tuhle zásadu někdo uplatnil u vás v práci – že by právě nastupující kolega dostal stejný plat jako vy, i když jste ve firmě třeba už deset, patnáct let. Nebo že by dostal stejné peníze někdo, kdo pracuje na půl nebo na čtvrt úvazku. Nechalo by vás to v klidu? Přišlo by vám to spravedlivé?

A i když připustíme, že Ježíš ten příběh nevykládá jako návod pro mzdovou politiku, ale má asi hlubší význam, zdá se vám jednání toho hospodáře rozumné a moudré? Pokud už chtěl být štědrý, mohl přece alespoň dělníky vyplácet obráceně – od prvních k posledním. První by tak dostali, co měli smluveno, a nemuseli být svědky výplaty posledních, a ta by je nedráždila. Hospodář ale výslovně přikáže správci, aby to udělal opačně, a tak tu provokaci vlastně záměrně zinscenuje.

Ježíš zkrátka to podobenství vypráví jako vědomou a promyšlenou provokaci. Nepopisuje prostě jenom nějakou hádku dělníků na vinici, ale celý ten příběh koncipuje tak, aby se „pohádal“ či polemizoval se svými posluchači o tom, co považují za spravedlivé.

Hospodář hned na začátku jasně definuje smluvenou mzdu: jeden denár na den. V dalších případech už ale mzdu přesně nevyčísluje. Řekne prostě jenom: „a já vám dám, co bude spravedlivé“. Posluchače nebo čtenáře přitom samozřejmě napadne, že půjde o díl z toho denáru, který bude přiměřený době, kterou odpracovali. S tím pak automaticky počítá i u dalších najatých v poledne, ve tři i v pět. Jenomže závěr – nejen pro ty nejdříve najaté dělníky, ale i pro posluchače – překvapivě odhalí, že hospodář tím, „co bude spravedlivé“, mínil něco úplně jiného. Rozumějte, to není jenom rozmar jeho dobroty, to je úplně jiné pojetí spravedlnosti, které se s tím naším běžným diametrálně rozchází. Množství vykonané práce v ní totiž nehraje žádnou roli.

V podobenství se o ní také vlastně vůbec nemluví. Nevíme ani, o jakou práci šlo – zda o okopávání, o štípení, o sběr ořezaných výhonků nebo o sklizeň. Nevíme ani, kdo toho kolik a jak kvalitně udělal. I ti první mluví vlastně jenom o náročných podmínkách, které museli snášet. Neznáme také důvody, proč hospodář ty pozdější dělníky nenajal hned ráno nebo proč je do té doby nenajal někdo jiný. – Nestáli snad ráno na trhu? A proč? Byli z daleka, a tak jim cesta na trh trvala déle? Nebo si ráno rádi přispali? Nebo si mysleli, že jim stačí, co si vydělají později? Nebo tam stáli a nebyl o ně zájem? A zase: proč? Nebyla práce? Nebo o ně nebyl zájem, protože na práci moc nevypadali? Nebo se o ni dostatečně nehlásili a nezajímali?

Možné je všechno, ale podobenství se o tom prostě nezmiňuje. Jako by tím jenom podtrhovalo, že tohle poměřování a posuzování není v souvislosti s odměnou relevantní.

Pokud někdo přijal pozvání na vinici, vyplácí mu hospodář celou ohlášenou mzdu bez ohledu na jeho kvality nebo výsledky. Smyslem jeho jednání není vyhlašování zasloužilých pracovníků, nebo vyznamenání nejschopnějších úderníků. Spravedlivé je podle něho jediné, totiž že každý, kdo se dal do jeho podniku, našel v něm svoji obživu. Jeden denár byl prý právě tím, co tehdy rodině na jeden den stačilo.

Už Jan Chrysostomos – konstantinopolský arcibiskup ve 4. století – poukazoval na to, že tohle podobenství je vlastně obdobou mnohem známějšího Lukášova podobenství, které jsme slyšeli na začátku od stolu Páně. Pobouření a pocit křivdy staršího bratra je v něm úplně stejný, jako v případě těch dělníků, kteří pracovali od rána. Bratr marnotratného syna má dokonce pocit, že se tomu pozdnímu navrátilci dostalo víc než jemu.

A argumentace otce je také v lecčems podobná odpovědi hospodáře. Oba nejdřív ujišťují rozhněvané o tom, že se jim neděje žádná křivda, protože to vstřícné jednání vůči posledním nejde ani v nejmenším na jejich úkor. Otec potvrzuje staršímu bratrovi, že všechno, co má, je přece jeho. Hospodář zase jednomu z těch prvních připomíná, že dostal právě takovou mzdu, jakou si smluvil. Ani jeden nebyl o nic ukrácen. Mladší bratr ani pozdě najatí dělníci nejsou jejich konkurenti, kteří by je jakkoli ohrozili.

Vzápětí ale oba – jak otec, tak hospodář – odhalují rozhořčeným, jak je ten pohled, který se na všechno dívá jenom skrze porovnávání a hodnocení výsledků, nepřiměřený, protože život má ještě jiné roviny.

Vždycky přece nemusí jít, a nejde, jen o zhodnocení práce. Může jít také o záchranu nebo o dobrou vůli. A operovat pak s kritériem rovnosti nebo zásluh je přece úplně „mimo“. Dobrá vůle, štědrost nebo záchrana jsou přece o něčem úplně jiném než o ocenění zásluh. Kdo pro to nemá pochopení a na všechno přikládá jenom ta hodnotící měřítka, ten o sobě prozrazuje, že ho vede něco docela jiného než zájem o spravedlnost. Na povrch vyplouvá jeho nepřejícnost a závist.

Při tom srovnání s podobenstvím o marnotratném synu vychází ovšem najevo ještě jedna – možná nejdůležitější – věc.

Starší syn vnímal pobyt v otcově domě jenom jako povinnost, zátěž a omezení. Na rozdíl od mladšího syna vůbec nedospěl k tomu, že je pro něho otcovský dům dobrodiním, na kterém jeho život vlastně závisí. Proto za ten pobyt očekával nějakou další odměnu. I v tom jsou si s těmi dělníky, kteří si stěžují, podobní. Také oni vidí pouze tíhu dne a vedro. Podobenství ale na příkladu dalších dělníků ukazuje, že ta příležitost vydělat si a mít z čeho žít vůbec nebyla samozřejmá. Všichni námezdní dělníci na ní záviseli. Mít práci, dostat možnost vydělat si – a mohli bychom pokračovat dál: třeba dělat v životě něco smysluplného – to není jen povinnost a břemeno, ale nesamozřejmý dar a dobrodiní. Ježíš také toto podobenství vypráví jako ilustraci nebo potvrzení svojí odpovědi Petrovi, který se ho ptá, co budou mít z toho, že oni, jeho učedníci, všechno opustili a šli za ním. A Ježíš mu odpovídá, že každý, kdo pro něho něco opustil, dostává stokrát víc a bude mít podíl na věčném životě. V evangeliu podle Marka je ještě víc zdůrazněno, že přitom nejde o „něco za něco“, ale že je člověk obdarován právě tehdy, když se něčeho vzdává, že právě přitom se mu zároveň dostává mnohem většího bohatství. Ta cesta za Ježíšem nepředstavuje žádnou oběť, ale veliké obdarování, otevírá se v ní život nové kvality. Pocit ošizení a nedostatek pochopení pro dobrotu a štědrost vznikají tehdy, když je víra odcizená – když ji vnímáme jenom jako povinnost a oběť, když jsme jako ten starší syn nebo ti dříve najatí dělníci neobjevili její hodnotu a dobrodiní, a proto ji považujeme jenom za vlastní zásluhu, která má být odměněna. Jsme slepí k tomu, čeho se nám díky ní a v ní dostává. Pokud to, co z víry děláme, vnímáme jenom jako úkol, oběť a záslužnou činnost, tak nám asi to nejpodstatnější uniká, a i jinak kladné věci jako je píle, poslušnost nebo pracovitost, se pak stávají zdrojem tvrdosti, nepřejícnosti, závisti a nepochopení pro boží dobrotu.

„Poslední budou první a první poslední“ to asi není pravidlo pro rozdělování mezd, ale provokace, abychom celý život, a hlavně svoji víru, neviděli jenom optikou „co za to“, abychom je nezdeformovali svojí slepotou a upřímně se radovali z boží štědrosti.

Amen.