Putování okolo … (8)

Eliška Novotná

Vidnava - Opava (září 2022)

Kostel v Pelhřimovech

Prodloužili jsme si trochu zářijový svatováclavský víkend a vydali se opět do Slezska, abychom pokročili v severní větvi našeho putování. Odteď až do konce celé cesty „okolo“ půjdeme už jenom sami dva a většinu času při chůzi promlčíme. Sice to možná pomaleji utíká, ale člověk tak plně vnímá přírodu a má čas si ledacos v hlavě probrat a utřídit. Z Vidnavy podél hranic vedou po naší straně jen silnice, po kterých se nám nechtělo, a tak jsme část cesty šli Polskem do Glucholaz, kde jsme i přespali, a druhý den přešli přes kopce zase na naše území. Nad Zlatými Horami pak cesta stoupala přes Biskupskou kupu do Opavských hor, kde jsem nikdy předtím nebyla. Kopce to jsou sice docela nízké, ale přesto má krajina trochu charakter té krkonošské. Další den docházíme už do osoblažského výběžku, nejsevernější části Slezska, turismem málo dotčeného kraje (nepočítáme-li pasažéry úzkokolejky). Osoblaha sama je hodně staré město, žila zde také početná židovská komunita a najdeme tu velký židovský hřbitov. Na konci druhé světové války se městem přehnaly boje, které ho téměř zničily, a tak historické budovy tu téměř nenajdeme, centrum města je tvořeno domy ve stylu socialistického realismu. A je tu tak nějak smutno. Zámek Slezské Rudoltice o pár kilometrů dál je ale opravený a vše působí o něco živěji. Magickým místem jsou Pelhřimovy – česko-polská vesnice s ruinami kostelů na obou stranách hranice, o které se zase někdo po dlouhých letech začíná starat.

Spíme v krásném Krnově a pak nás čeká poslední úsek do Opavy. Úsek, který mám v paměti jako jeden z nejúnavnějších z celé pouti. 28 kilometrů po rovině a většinou po asfaltu unaví člověka daleko více než stoupání do vysokých kopců. Vzpomínám si, jak jsem poslední kilometry Opavou po navigaci stejnojmenné řeky zastavovala snad každý kilometr, odpočívala a sledovala mapu na mobilu, kolik nám ještě zbývá. Střípky z cesty: krásná pěšina s patníky v Opavských horách, stará budka trafiky s vycpaným hranostajem ve výloze na předměstí Opavy, snídaně v krámku u Vietnamce ve Slezských Rudolticích, špinavý a neútulný průmyslový okraj Opavy, prvorepublikový obchodní dům Breda v Opavě naproti socialistickému hotelu, kde jsme poslední noc spali.

Opava - Český Těšín (podzim 2023)

Soutok Odry s Olší

Na tenhle úsek jsem se vůbec netěšila. Představa, že budeme procházet krajem s tak velkou hustotou průmyslu i městských aglomerací, rozhodně nebyla lákavá a působilo až trochu absurdně se do takového kraje vydávat na vandr. Ovšem když „okolo“, pak opravdu okolo a poctivě v blízkosti hranic, byť třeba nově vyznačená stezka Českem to tak přísně nebere a tomuto kraji se vyhýbá. Přesto to byl nakonec úsek velmi zajímavý a přinesl nám nový pohled na tuto část naší republiky.

Novým objevem pro mě bylo zejména Hlučínsko. Ještě než jsem si historii kraje přečetla, pořád jsem si říkala, co je tady jiné než jinde v Sudetech. Hlučínsko vzniklo uměle až v roce 1920 a představovalo největší územní zisk Československa na Německé říši.

Šikmý kostel sv. Petra z Alkantary, Karviná-Doly

Hlučíňané byli považování za germanizované Čechy, oni sami se se však cítili spíše Němci, a to se záhy plně projevilo i v jejich sympatiích k SdP a nacistickému Německu. Když došlo k obsazení Československa Hitlerem, Hlučínsko se nestalo součástí protektorátu, ale bylo plnoprávně připojeno k německé říši, které ho považovala za své původní území. Hlučíňané byli proto považováni za rodilé Němce a převýšili tak svou „kvalitou němectví“ Němce ze Sudet. Po válce bylo Hlučínsko opět připojeno k ČSR, ale dělo se zde zase něco jiného než v Sudetech – vysídleno bylo odsud jen minimum Němců, snad proto, aby původní tvrzení, že Hlučíňané jsou Češi, nebylo popřeno. Dodnes je zde ale znát, že historie nebyla odsunem přeťata. Nevím, jak to je možné, ale člověk tu necítí vykořeněnost, jakou jinde v Sudetech ano.

Dále jsme šli přes Starý a Nový Bohumín, viděli meandry Odry a soutok Odry s Olší, takže kousky přírody jsme si přece jen užili. Pak už nás čekal průchod zastavěnou aglomerací Karviné, přes lázně Darkov do Českého Těšína. Pořád na dohled různých těžních věží, s podvečerním výjezdem autobusem k šikmému kostelu, jenž stál kdysi ve staré Karviné, která po poddolování zcela zanikla.

Důl Gabriela v Karviné

Tento kraj je známý z knihy Karin Lednické Šikmý kostel. Před setměním jsme si proběhli místa, kde dříve stály stavby, o nichž se v knize píše, dnes tu najdeme jejich fotografie a jinak jen náletové stromky a křoví. Dosud stojí budova dolu Barbora, o kterém v knížce také často čteme. Vzpomínám i na jiný poddolovaný kostel na trochu neutěšené cestě kolem frekventované silnice mezi Karvinou a Českým Těšínem – zdálky má člověk pocit, že vidí krásný bílý kostel, kolem něhož musí být živá vesnice, kostel tam ale stojí opuštěný, oprýskaný a kolem něj najdeme zase jen křoví, haldy nepořádku a náletové dřeviny. Jde o v roce 1995 odsvěcený kostel svaté Barbory, důlní činností ohrožená ves kolem něj zanikla. Hodně zvláštní a smutné místo …

Končíme v Českém Těšíně, který jsem už dávno chtěla navštívit a vidět hraniční most do Polského Těšína, po němž kdysi jezdila tramvaj, i slavnou kavárnu Avion.

Jana Šarounová