Byli jsme tam (6)

Ž 84,6 - Blaze člověku, jenž sílu hledá v tobě,
těm, kteří se vydávají na pouť

Svanetie – pravoslaví, turismus, polévky a báječně si popovídáte

(dokončení)

V časti Čvibiani stojí na malém návrší obranný kostel Lamaria (Nanebevzetí Panny Marie). Za ním je široké údolí končící nejvyšší horou kavkazského masivu Šchara. Kostel byl postaven v 9. století a jsou v něm trochu omšelé fresky ze století desátého. Zajímavý je portrét královny Támar. Ostatně, říká se, že hrob Támar je v Ušguli, kde měla gruzínská královna letní sídlo. Hrob se sice nenašel, ale už pro tu krásu, starobylost a výjimečnost místa bych tomuto sídlu na konci světa moc přál.

Pod kostelem je volně přístupná jeskyně s několika starodávnými ikonami. Pravoslaví je zde stejně živé jako v celé Gruzii. Ženy přicházejí, vlasy mají zahalené šátkem, obraz políbí a pomodlí se. Živost a samozřejmost víry se mi v Gruzii moc líbila.

Gruzie má i stinné stránky. Především to je vztah k ekologii a k čistotě životního prostředí. Po ulicích vesnic se potuluji krávy, ovce, vepříci. Všude přítomné výkaly se mísí s bahnem uliček. Nazval bych to ekologickou špínou a při troše opatrnosti, vysokých botách a nepřílišné upjatosti se dá docela pohodlně po místních cestách chodit. Horší jsou odpadky podél silnic či zasypané rokle neřízenými, divokými skládkami. Již dříve jsem napsal, že situace se ve vesnici mění. K lepšímu v tom, že všude si můžete objednat čistý pokoj s pohodlnou postelí, záchodem a sprchou. Najdete zde hodně kaváren a hospůdek. Neprůjezdný terén silničáři prokopali a prostříleli až do městečka. Staví se hotely, které do původní vesnice moc nepasují, ale poskytují služby na velmi dobré úrovni. Představte si to jako rozvoj Pece pod Sněžkou. Do Pece i do Ušguli přicházejí investoři. Místo je moc nezajímá, ale umí vydělávat peníze. A tak staví. Bohužel.

S novými možnostmi se vesnice plní i novým druhem turistů. Setkal jsem se s nimi u ledovce hory Ušby. Dojeli malými mikrobusy až tam, kam se dojet dá. K patě ledovce nešli, byly to ještě dva kilometry. Vyhrnuli se z těch busů, každý na sobě žluťoučkou jednorázovou pláštěnku, aby je nepocákala tříšť z prudké ledovcové řeky a v ruce zelenou taštičku s obědem. Vyfotili se, posedali, kam se dalo, snědli obídek. Taštičky spořádaně naházeli do rezavého sudu na odpadky a odjeli. Prozatím spíše roztomilý zážitek, ale zesmutněl jsem, když jsem ten sud viděl vysypaný dole pod vesnicí v jedné strži. Poznal jsem ty taštičky na dálku. Turistika předběhla ekologii.

Ještě bych se zmínil o stravování. Na vesnici je kuchyně úžasná tím, že všechny potraviny jsou opravdu místní. Zelenina ze zahrádky a vše krásně voňavé, čerstvé. Koření se v Gruzii využívá po staletí a dodává pokrmům výjimečně pestrou chuť. Jídlo se servíruje na talířky a prostřený stůl nabídne spoustu dobrot. Základem jsou sýrové placky chačapuri. Každá hospodyně je dělá trochu jinak a předpokládá, že ty její jsou nejlepší. Já jsem si pochutnal na všech. Rajčata výrazně voní, protože je kuchařka před chvílí utrhla z keříku. Pestré zeleninové saláty jsou posypané čerstvým sýrem. Moc mi chutnaly plněné papriky nebo zapečený lilek. Maso není hlavním chodem, spíše jednou z nabídek, a to mi vzhledem k celkové rozmanitosti vyhovovalo. Vynikající jsou polévky.

Na závěr par slov o tom jak se v Gruzii domluvíte. Gruzínsky pravděpodobně ne. A Svansky určitě ne. Gruzínské písmo je sice malebné, ale pro začátečníka nečitelné. Leč nezoufejte. S mladšími ročníky se domluvíte anglicky. Když ani to nejde, můžete použít ruštinu. Všichni, kteří jsme žili za socialismu jsme se ji povinně učili ve škole. Vůbec nevadí, že jste ji dost zapomněli a nahrazujete některá slovíčka slovenštinou. Obyvatelé Svanetie zase svoji školní ruštinu doplňují gruzínštinou, takže si báječně popovídáte. A budete se cítit jako na návštěvě u přátel.

Mirek Cejnar