Mučedník Štěpán

(kázání na 2. svátek vánoční)

Na příběhu mučedníka Štěpána se lámou naše obvyklé představy. Ta tam je představa o pohodě vánoc. První úder dostávají vánoční svátky již vyprávěním o narození Ježíše. Neodehrává se ani na královském dvoře ani v slušném příbytku, kde je vytopeno, kde mají všichni dostatek jídla, kde vládne lidská vzájemnost. Ježíš, nejvěrnější Boží svědek a Boží syn, jak ho nazývají evangelia, leží ve žlabu. Josef a Marie se vlastně o prvních vánocích chlapce zacvičují na útěk, který bude záhy následovat, až Herodes udeří proti všem novorozeným synkům v zemi. Nepřívětivost, lidský chlad, nehostinnost prostředí první noci po narození Ježíše Nazaretského. A teď konec Štěpánova života. Je jako vystřižen z thrilleru, je to scéna z akčního filmu: také tady propuká nenávist, také tady roste touha po krvi. Soud jeruzalémské rady se proměňuje v lynč. Svědkové si odkládají šaty, aby si uvolnili ruce k vraždě. Osobní vina zasutá v  kolektivní anonymitě. Proti vánocům jako kýči, který je produktem tržní mentality našeho věku, stojí ponurost a děsivost těchto dvou příběhů. Boží Syn nemá v tomto světě ustláno na růžích, ale na slámě. A Kristův svědek Štěpán? Obyčejný muž z lidu vybraný ke službě při stolech, u nichž křesťané slaví hody lásky, slyší místo slov díků slova zuřivosti a zlosti, je vyhnán za město, je ukamenován.

V posledních dnech před těmito vánocemi zalehly oblohu temné mraky, slunce jsme zahlédli jen zřídka. K tomu v tento čas dlouhá noc, krátký den. Něco z té ponurosti nám přichystala i příroda. A teď ještě ponurost obou příběhů, které jsme si připomněli a s nimiž vánoce spojujeme. Skoro se v nás zvedá protest: temnoty bylo až dost. Když k tomu přičteme i vlastní strázně a trable, jichž nejsme ušetřeni, chceme slyšet slovo povzbuzení – a právem. Máme na to nárok. A pozornému čtenáři ani posluchači jistě neušlo, že oba příběhy jsou neseny ohromnou nadějí.

V obou příbězích, v Ježíšově narození i Štěpánově smrti, zazní poselství naděje daleko silněji než to, co je v nich temné až hrůzné. V známém oddíle z Lukášova evangelia – a Lukáš je autorem i našeho oddílu – čteme přece o tom, že Boží posel řekne: Nebojte se, hle, zvěstuji vám radost velikou, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán. A v nejtěžší chvíli svého života, kdy je povalen sprškou kamení, přitlačen k zemi, obklopen ze všech stran nenávistným křikem, řekne Štěpán: Pane, odpusť jim tento hřích. Řetěz nenávisti je přerušen, obruče zloby praskají, vylitá krev nevolá k nebesům po pomstě, ale vyprošuje odpuštění. A ještě něco navíc: Štěpán, sluha při stolech, žádný mystik, liturg, kněz, ale obyčejný muž z ulice, je plný Ducha svatého. A ještě něco navíc: z prachu a z bolesti, jež se ho zmocňuje, pohledí k nebi. A ještě něco navíc: uzří je otevřená, svým pohledem proráží příkrov tmy a zahalenosti. Ani teď ještě nejsme u konce: Štěpán uzří v otevřeném nebi nebo přesněji skrze ně, za ním, nad ním – teprve tam jeho pohled skončí – Boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici Boží. Nebe není prázdné. Otvírá své tajemství.Ukazuje nad sebe a za sebe. Jak to, že to nevidí ti, kdo vraždí, jak to, že to vidí jen jejich oběť? Pohled oběti, pohled bezejmenných, trpících, zapomenutých, pronásledovaných, těch, kdo jsou na kolenou, kdo klesají do prachu, kdo jsou tlačeni k zemi, aby nepovstali – pohled zdola je jiný než pohled těch, kdo shora určují běh událostí, kdo mají otěže moci, kdo rozhodují o osudech jednotlivců i národů, kdo se neslitují, kdo zabíjejí, vraždí. Ti vidí zemi plnou krve, trosek, temnoty a hrůzy. Štěpán vidí otevřené nebe. Pohled zdola nahoru je pohledem přinášejícím výhled a naději. Je to nekonečný výhled, kterému nestojí v cestě žádná lidská překážka.Vidí až v nejzazší končiny, je svobodný, uvolněný. Štěpán i ve chvíli smrti je pln svobody, jeho vrahové plni zloby.

Takovému pohledu dorostl Štěpán z Ducha svatého. Byl ovocem jeho víry. Svobody, kterou mu svěřil Ježíš, jehož svědkem se stal.

K tomuto postoji víry, svobody a naděje jsme voláni i my. To je nejhlubší poselství vánoc: Uměj si osvojit pohled na sebe, na druhé, na události, jichž jsme svědky. Takový pohled tě nevede k rezignaci. Náš lidský příběh, do něhož jsme byli postaveni Boží milostí, je otevřeným příběhem. Nad námi ani před námi se neklene temná hrozba prázdnoty, zlý osud. Bůh svědky svého díla neopouští. Dává nám sílu překonávat i zlé chvíle, do kterých upadáme vlastním selháním anebo vinou druhých. Nejsme naivní a víme, že mnohé chvíle hořkosti jsou před námi, nebyli jsme jich ušetřeni ani v minulosti. Nebudeme s největší pravděpodobností kamenováni, nebudou na nás lidé syčet zlobou, nezahltí nás vlna nenávisti. Ale obavy z hrůz stále brutálnějšího světa nás provázejí. Někdy my nejstarší podléháme nepřiznanému strachu: lekáme se toho, co přijde na naše děti a vnuky, až zavřeme oči. Strach lze zahnat jen silou víry, že pohled kupředu a vzhůru smí být svobodný a plný naděje. Stane se jím, když si osvojíme onu statečnost ducha, která byla dána Štěpánovi. Navzdory tísním a úzkostem pohlédněme kupředu: nebe je otevřené, odtud smíme v naději očekávat příchod toho, kdo je Syn Boží, Syn člověka, narozený Ježíš Nazaretský, Ukřižovaný a Vzkříšený. Ten, jehož evangelista Matouš nazve při líčení jeho narození: Immanuel – Bůh s námi. A když Bůh s námi, - kdo proti nám? Apoštol Pavel to vyjádřil slovy: Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. Všimněme si: cituji slova toho muže, který stál – ještě pod jménem Saul – u skupiny těch, kteří Štěpána kamenovali, a střežil jejich oděv. I on se stal svědkem Kristových, i v něm vyvolala Štěpánova naděje odezvu: uvěřil této zvěsti o otevřeném nebi, neboť i jemu z něho zazářilo světlo Vzkříšeného.

Praha, 19. prosince 2002 Jakub S.Trojan