Hrátky s ohněm

Oba prezidenti Bushové, senior i junior, nalezli svého úhlavního nepřítele v Saddámu Husajnovi. Oba dva také vedli či vedou ohromné vojenské tažení proti jeho diktátorskému režimu. Zatímco první akce byla výsledkem konsensu světového společenství, v druhém případě je slyšet daleko více pochyb. Předně: ani Husajnova smrt není zárukou zásadní proměny politické situace v Iráku. Lze naopak předpokládat, že protiamerická animozita bude spíše růst. Za druhé: terorismus, který jako rakovina prorostl řadu zemí, tím vymýcen nebude. Tato vojenská akce jen teroristy vyhecuje k co nejkrvavějším odvetným operacím. Za třetí: případnou válkou utrpí nesrovnatelně více nevinných lidí než skutečných padouchů. Dobře organizované teroristické skupiny se na válku (i na únik z jejího ohniska) připraví lépe než většina řadového obyvatelstva. Za čtvrté: rozpoutání války dále vychýlí už tak rozkolísanou ekologickou rovnováhu Země. Shrňme to jednou větou: důvody pro okamžitou válku proti Iráku nejsou racionální.

Skutečná nebezpečnost prezidenta Husajna je přitom mimo diskusi. Válka proti němu je však ještě nebezpečnější. Dnes více než sporných, jednostranných hrátek s ohněm je třeba posilování společné vůle k budování systému světové bezpečnosti a obrany před terorismem. To však předpokládá, že v rámci OSN bude trpělivě vytvářen jak politický konsensus, tak i schopnost operativního vojenského opatření (pro případ nutnosti). Tato dlouhodechá drobná práce není ani příliš mediálně efektivní, ani příliš politicky vděčná (výsledky nejsou okamžité). Ale není jiné cesty, jež by vedla k cíli. Společné posilování role OSN by mohlo přinést své plody i v zápase proti dalším způsobům ohrožení planety vedle terorismu. Je příznačné, že Spojené státy v jiných oblastech (např. v ekologické problematice) tento společný postup nejen nepodněcují, ale samy ho spíše komplikují. Hra na jedinou světovou velmoc, která si může dovolit co chce, není zrovna tím nejšťastnějším vkladem pro světovou stabilitu. Češi samozřejmě válce s Irákem nemohou zabránit. Ale mohou odmítnou se na ní podílet. A toto své “ne” mohou také hlasitě zdůvodnit. Byla by to větší pomoc Americe i světovému míru než poslušné sražení bot a bezduché plnění povelů. Naše politická reprezentace se zatím nehodlá řídit vlastní úvahou, nechť tedy promluví veřejnost.

Martin T.Zikmund