Poválečný odsun Němců jako hřích

Zahrádkáři s globální agendou

Považuji za dobré, že se na stránkách Hroznu i ve vinohradském sboru hovoří o tématech tak “nepraktických” a “necírkevních”, jako je poválečné vyhnání československých Němců, i o tom, co k němu vedlo a co z něho plyne. Křesťanský sbor má jistě mnoho společného se spolkem zahrádkářů nebo filatelistů. Má určitý dílčí program, který se snaží naplňovat. K tomu vykazuje jisté množství spolkových rysů. Zároveň však je křesťanský sbor i v té nejmenší pohraniční či polabské vesnici společenstvím, které minimálně jednou týdně, když čte Bibli, když se modlí modlitbu Otče náš nebo apoštolské vyznání víry (takže je to v týdnu většinou častěji), přemýšlí o tom, jak vznikl svět a vesmír, které zákonitosti a síly mu vládnou a jak to s ním nakonec dopadne. Někde na půl cesty mezi otázkami každodenního života (osobního i sborového) a otázkami po smyslu a cíli všeho stvoření je přítomna také otázka související s naší národní přináležitostí: co to pro nás jako křesťany znamená, že jsme Češi, Moravané, Němci, Korejci nebo Ukrajinci.

Myslím si, že křesťané mají vstupovat do politických diskusí a dát přitom zaznít svému zvláštnímu úhlu pohledu. To ani v nejmenším neznamená, že by jejich hlas měl mít v diskusi zaručenou neomylnost jen proto, že je křesťanský. Může se samozřejmě mýlit jako kterýkoli jiný kvůli špatným východiskům nebo chybné úvaze. Od necírkevních hlasů se však bude lišit tím, že v oné diskusi zohlední jaksi navíc i to, co dosvědčuje křesťanská tradice. Ani zde jistě ona křesťanskost nevede všechny ke stejným závěrům – jak ostatně dokládá i vnitrocírkevní diskuse o poválečném vývoji v Československu, mj. i na stránkách Hroznu.

Osobně mám zato, že události bezprostředně po skončení 2. světové války, nazývané jedněmi odsun, druhými vyhnání Němců z Československa, mohu jako křesťan nejlépe uchopit slovem hřích. Hřích, kterého se na poražených německých krajanech dopustili Češi. Hřích, který se neměl stát – o němž ale nevím, zda se mohl nestát, čímž ovšem hříchem být nepřestává.

Za hřích považuji tyto události proto, že byly násilím vedoucím ke smrti desetitisíců a vyhnání milionů těch, jejichž předkové zde po staletí budovali svůj domov. Vyhnáni byli jistě se souhlasem –  tu rozhodnějším, tu váhavějším – vítězných světových velmocí, nicméně především přičiněním české politické reprezentace a exekutivy. Vyhnání se nedělo na základě individuálních soudů, ale jako akt msty či alespoň neschopnosti vidět další možnosti společné cesty.

Jistě lze poukázat na nesmírné utrpení našich lidí, zejména Židů, ale také mnoha českých vlastenců a odbojářů i širokých vrstev obyvatelstva, postižených německou okupací. Toto utrpení je živou součástí naší národní paměti. Toto utrpení mohou nazvat (a vyznat) jako hřích ti, kteří se na něm jako jeho strůjci podíleli, tedy Němci. Mnozí němečtí křesťané tak učinili. Naší českou odpovědí na okupaci však bylo vyhnání domácích Němců. Dovedu pochopit, že bezprostředně po válce ledacos mluvilo pro tuto odpověď. Přesto mám zato, že jedno, byť i větší zlo, snad vysvětluje kroky vedoucí k dalšímu zlu, neospravedlňuje ho však. Vyhnání Němců nebylo osudovou nezbytností. Provedla ho, jak v předminulém čísle Hroznu ukázal Peter Morée – za většinového souhlasu českých obyvatel poválečného Československa – československá vláda, když k tomu opět po osvobození ČSR měla moc.

Hovořit o hříchu lze ovšem pouze  z perspektivy biblické víry. Historici, politici a novináři tohoto slova příliš nepoužívají. Židovsko-křesťanská tradice tohoto slova používá tam, kde popisuje stav porušení božského řádu, ale i dílčí projevy tohoto porušení. Z obecného hlediska jde samozřejmě o model vztahu ke skutečnosti. K dějinám se lidé vždy vztahují pomocí modelů, které se navzájem liší tím, co všechno zahrnou do svého zorného pole. Liší se i tím, do jaké míry přiléhají na skutečnost tak, jak ji zakoušeli přímí účastníci. Liší se svou schopností integrovat nově zjišťovaná fakta. Liší se však také tím, nakolik otevírají cestu ke vzájemnému usmíření. I když slovo hřích nepatří mezi nejpoužívanější, přece se i v sekulárním prostředí tu a tam objeví jako označení pro obzvlášť pikantní či pohoršlivé vybočení z normy. Slovo implikuje, že překročená norma byla nadosobní povahy.

Tragédii války a následného odsunu lze jistě vyjádřit např. v pojmech ekonomické ztráty – a proti požadavkům na finanční odškodnění vyhnanců žádat odškodnění za přervaný vývoj první republiky (jako by celek skutečnosti byl přepočitatelný na peníze!). Lze ji také vyjádřit v pojmech práva – a bušit do stolu a tvrdit, že o dekretech prezidenta republiky se s nikým bavit nebudeme (jako by svatořečení Benešových dekretů bylo vše, co lze o tragickém a spletitém rozchodu dvou po staletí vedle sebe žijících národních společenství ústy našeho parlamentu povědět!).

Slovo hřích neškrtá ekonomické a právní aspekty celého problému, v perspektivě víry ale zároveň ukazuje, že každý lidský čin má více rovin a tou nejhlubší rovinou je, že se děje před Boží tváří. Před Boží tváří má člověk úkol žít spravedlivě. Z Bible však zároveň ví, že proti tomuto úkolu působí cosi – a Bible tomu říká hřích, co tento úkol hatí. Hřích je víc než pouhý součet špatných skutků (podle širokého pojetí listu do Říma z pera Pavla z Tarsu 14,23 je hříchem všechno, co není z víry). Hřích není jen něco, co člověk buď dělá nebo nedělá, nýbrž mnohem spíše něco, v čem vězí, do čeho se narodil (takže již Tertullián ve 3.stol. hovoří o dědičném hříchu – který ovšem v žádném případě neznamená, že by byl člověk hříšný proto, že se rodí díky sexu, nýbrž ve zkratce vyjadřuje, že hřích podmiňuje budoucí “já” každého z nás od okamžiku početí, což souvisí s naší společenskou podmíněností a zařazeností rodinnou, národní, civilizační i obecně lidskou). Velikost i naděje člověka spočívá v tom, že svůj hřích může pojmenovat, jako příčetný si ho přičíst – a prosit za jeho odpuštění. Odpuštění pak není návratem před událost hříchu, je něčím novým.

Myslím si, že by dnes křesťané mohli do silácky znějící, ale často bezradné či v zakleslé diskuse o válce a vyhnání Němců vnést některé z příběhů Bible, které o hříchu hovoří. Tyto příběhy by se mohly stát přiléhavějším obrazem (a jsem přesvědčen, že nakonec i reálně politicky slibnějším) než dosavadní odrůdy kompenzačních a satisfakčních výčitek a obav. Myslím především na příběh Adama a Evy (Gn 2), trapně šermujících rukama, že on ani ona za nic nemohou, to had je svedl. Nebo na příběh Kajina (Gn 4), který zavraždil bratra, ale svou vinu nakonec příčetně přiznává. Nebo na příběhy proroků (Iz 30; Jr 3; Jr 4 aj.) či samotného Ježíše Krista (Lk 15 aj.), kteří volali k pokání jako jediné možnosti záchrany před nadcházejícím soudem.

Samozřejmě, že přemýšlet o vyhnání Němců v kategorii hříchu nepovažuji za nic příjemného. Jsem však přesvědčen, že pojímá problém v takové hloubce, v níž se otevírá naděje na uzdravení.

Petr Sláma