Otevřená náves

1) Sborové vzdělávání dětí se potýká jako každý rok s problémem času a jeho uspořádání. Děti mají spoustu aktivit a do těch je třeba ještě vklínit biblické hodiny, takže vždy chvíli trvá, než se najde vhodná doba, která by vyhovovala největšímu počtu dětí. U mě však platí to slovo, že sejdou-li se dva neb tři (nesmíme ale zapomenout v jakém jménu), nezůstanou sami. Jeden jsem vždycky já a potom už zbývá ještě jeden a věřím, že Ten třetí se k nám přiznává.

2) Hlídání sborových a nesborových dětí se v minulém školním roce ustálilo na počtu pěti až osmi dětí a čtyř či pěti matek. Pro děti je důležité, že zde neprobíhá jen hlídání stejně starých dětí. Věková paleta byla od roku a půl do pěti let. Toto prostředí učí děti reagovat na nestejně zralé a mentálně vyspělé děti, přijímat je a někdy jim i vyjít vstříc, je to škola, kde se děti učí rozlišovat, třídit a zařazovat. Pro maminky je to příležitost k zařizování věcí bez křičících a věčně se vyptávajících dětí. Ještě jedna zkušenost, které si velice vážím a do budoucna bych chtěla, aby se ještě více rozvinula, je prostor pro tzv. Otevřenou náves.

3) Otevřenou návsí doktorka Šiklová nazývá prostor, kde se lidé setkávají a vyměňují si zkušenosti ze svého vlastního života. Maminky vždycky potěší, když zjistí, že jejich děti jsou ve svých reakcích podobné ostatním, a zajímá je, jak se různé problémy řeší v jiných rodinách. Jsou zde matky, které mají více dětí (i starších), a přetrpěly nejednu domácí vichřici. Matky na mateřské dovolené zase zažívají pocit osamocenosti, vyřazenosti, odstrčenosti na vedlejší kolej. Zde se dozvědí, že to není jen jejich problém, ale problém všech, kteří se rozhodli vsadit na sféru lidských vztahů, jež nevytvářejí hmotné statky. Především jde totiž o problém společnosti, která uznává jen to, co je na papíře a co má hmotu. Existují sice psychologické knihy, které by mohly pomoci, ale ty čte matka většinou sama, kdežto zde vstupuje do rozhovoru a vidí skutečné živé reakce druhých dětí i maminek.

Ideální otevírací doba takového prostoru by byla od rána do večera. To je však příliš vysoký cíl, který nebude hned tak naplněn. Projekty tohoto typu vznikají pomalu a mají několik fází. Na počátku je prvotní nadšení, kdy člověka nese vlna toho, že něco vzniká. To jde většinou samo. Druhou fází je únava, kdy jde hlavně o to udržet standard, a dokonce k němu přidávat. V třetí fázi je již zaběhnutý projekt, který má vytyčené jasné kompetence, má spolupracovníky a lidi, kteří se podílejí i na duchovní a modlitební podpoře. Počítám, že je to práce na dlouhý dech. Abychom se nezadýchali, bude otevírací doba vznikat postupně v horizontu pěti až šesti let a bude se upravovat podle potřeby klientů i spolupracovníků. Skupina spolupracovníků bude nejspíš složena z matek a popřípadě i otců na mateřské dovolené nebo těch, kteří se rozhodli pro alternativní způsob života.

Když přeskočím možný přínos misijní (i když si myslím, že v tomto směru bychom si neměli vytvářet zbytečné naděje), vidím přínos v následujících oblastech. Zaprvé spokojená matka znamená spokojené dítě, a tím i celá rodina. Zadruhé jde o vytvoření prostoru pro normální lidi, se kterými “kromě” placení daní v této společnosti skoro nikdo nepočítá. I oni však potřebují radu a pomoc, protože mateřská dovolená není dovolená, ale dřina jako každá jiná práce.

Propagace, které věřím nad všechny reklamy a letáky, je poctivost práce, radostný přístup a hlavně šíření zpráv jak říkám “per pusam”. Vím, o místě, kam bys mohla zajít……Každý zná nějakou mladou rodinu a ta zná jinou mladou rodinu, jak že to je v té pohádce s ovečkami, nebo to není pohádka?

Eva Šormová