Budeme přemýšlet o otevřenosti ?

Protože se článek Martina Mandlera týká práce hospodářské komise, dovoluji si připojit krátkou reakci. Nejdříve pro přesnost – o zveřejňování výše salárů (nikoliv seznamů neplatičů) jsme mluvili již na listopadovém staršovstvu. Zval jsem všechny presbytery k diskusi nad tímto tématem na prosincovou schůzku hospodářské komise. Na prosincovém staršovstvu jsem pouze vyjádřil přání takovouto diskusi vyvolat, protože první pozvání nebylo příliš účinné, a zároveň jsem vyjádřil názor, že rozhodnutí o zveřejnění takovýchto informací je pouze na vůli sboru, neboť zřejmě není žádná zákonná norma, která by to zakazovala. Rozhodně jsem neinformoval (ani nikdo jiný) o tom, že se hospodářská komise usnesla na tom, že již nic nestojí v cestě zveřejnění seznamu neplatičů saláru, ani o tom, že by hospodářská komise chtěla dávat návrh na zveřejňování tohoto seznamu sborovému shromáždění. Žádal jsem presbytery na základě rozhovoru, který jsme vedli na schůzi hospodářské komise, zda by se nezamysleli nad tím, jestli by návrh na zveřejnění seznamu salárníků s výší odvedeného saláru nechtěli jménem staršovstva sborovému shromáždění předložit. V tomto ohledu však ještě neproběhla žádná diskuse, ani nebylo přijato žádné rozhodnutí.

K tématu samotnému – nejde o zavádění nějaké nové věci, tedy nejedná se o žádný “vinohradský objev”. V naší církvi bylo otevřené informování o sborových příjmech obvyklé až do doby nástupu komunismu. Až poté, co komunisté začali pronásledovat ty, kteří se otevřeně hlásili k víře, přestaly být informace o tom, kdo a jak církev podporuje, přístupné a začaly se “tajit”. Přístupnost informací o výši a složení sborových příjmů není podle mého názoru represivní nástroj, jak to vidí Martin, ani nejde o nástroj k utužení mravnosti. Martinovy analogie mi připadají nepřesné. Kdyby byl někdo ze sboru jat obsesí sledování bližních, pak by již dnes mohl vést evidenci o tom, kdo přistupuje k Večeři Páně. Kdybychom této možnosti měli důsledně zabránit, museli bychom dát před stůl Páně plentu, za plentu vysluhujícího - a nutit všechny přítomné přijít za plentu a teprve tam se rozhodnout, zda přistoupí či nikoli. Samozřejmě, že jde o očividnou hloupost. Jenomže když přijde na příjmy do sborové pokladny, je právě tato plenta rozprostřena. Podle mého soudu je tajemno, které se okolo sborových příjmů vytváří, jedním z posledních “výdobytků komunismu”, který je v naší církvi praktikován, a je dobré přemýšlet o tom, co by se stalo, kdybychom se tohoto “výdobytku” vzdali. Nejde o vytvoření nějakého sledování ani o snahu někoho zostudit, ale jde o to, zda umíme odložit obavu. Za pozůstatek strachů vkládaných na nás nedávnou minulostí považuji právě obavu, že by se mohl zase najít někdo, kdo by chtěl takových informací zneužívat k zastrašování. Věřím však, že doba takových strachů již opravdu minula.

Jde skutečně o úhel pohledu. Pokud někdo vidí ve zveřejnění skladby a výše salárů nástroj daný do rukou jakési neurčité temné moci k tomu, aby nás perzekuovala, nemá smysl k němu přistupovat. Právě tehdy je však o tom třeba mluvit.

Matěj Cháb