Velkopáteční kázáni

Kázáni Josefa Smolíka z 18.dubna 2003

Přednímu zpěváku k času jitřnímu, žalm Davidův.

V postní době upíráme svůj pohled ke kříži na Golgotě. Přes vzdálenost dvou tisíciletí slyšíme z kříže Ježíšova poslední slova : "Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil". Je to slovo Božího Syna z hlubin ponížení a utrpení. Evangelista Marek, jehož evangelium je pokládáno za nejstarší, zachoval tato Ježíšova slova v aramejštině, jíž se v jeho době mluvilo: "Eloi, Eloi, lema zabachtani." Matouš, jehož evangelium bylo napsáno později, uvádí Ježíšovu modlitbu v hebrejštině "Eli, Eli…". Hebrejština je jazyk Starého zákona a žalmů.

Výkřik "Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil" je hořkým výkřikem nářku. Je mnoho žalmů, které vykladači označují jako žalmy nářků. V Starém zákoně je i celá kniha nářků, Pláč Jeremiášův, která obsahuje nářek nad pádem Jeruzaléma. Žalmista v žalmech nářků líčí, jak je pronásledován, jak trpí od nepřátel, kteří ho ponižují. V 22. žalmu je žalmista, trpící služebník Boží, obklopen těmi, kteří se na něho šklebí a potřásají hlavou: "Spustiltě se na Hospodina", ekumenický překlad má "Svěř to Hospodinu!" "Ať mu dá vyváznout,ať ho vysvobodí, když si ho oblíbil."

Navzdory tomu, že žalmista podává řadu podrobností o trpícím služebníku, nejsme s to ujasnit a popsat konkrétní žalmistovu situaci. Jde o nemoc, o věznění, o situaci před popravou? Nevíme. Žalmy mají sloužit věřícím v  nejrůznějších situacích. Žalmy jsou liturgickými modlitbami, ve kterých jednotliví věřící rozpoznávají svoji situaci a nacházejí sami sebe. Žalmy se nesnaží vylíčit jeden zvláštní případ. Jsou spíše jakousi šablonou, do které se mají modlitebníci se svou situací vejít. To je také naše zkušenost, že v žalmech nacházíme sami sebe, své trápení i svoji naději.

Tak náš Pán Ježíš Kristus nachází v žalmu 22 sama sebe, ztotožňuje se s utrpením žalmisty a pokládá tento žalm za proroctví o sobě. Ježíš ve svém vlastním utrpení zakouší trápení všech, kdo byli vystaveni útlaku, nespravedlnosti a násilí. Když volá "Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil", ztotožňuje se s nimi. Tím dal podnět k tomu, že církev chápe tento žalm jako proroctví o jeho utrpení.

Tato slova vyjadřují hloubku utrpení opuštěnosti před Bohem. Jak jsem již zmínil, byla tato slova podle evangelisty Marka a Matouše posledními Ježíšovými slovy před jeho smrtí. Ohromná agresivní nicota opuštěnosti, která naléhala na Ježíše, je patrna ze slov, že "v poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin. Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: Eli, Eli, lema zabachtani."Tento výkřik se rodí ze zkušenosti temnoty a pekla. Bůh skryl svou tvář. Ježíš přijal za nás utrpení, které by nikdo z lidí nedokázal unést. Tak nás vysvobodil z moci smrti, z moci nicoty.

Opustil Bůh Ježíše na kříži? Opustil žalmistu? Opustil smlouvu s lidem Izraele? Opustil plány spásy světa? Zapomněl na chudé a trpící? Hospodin je svatý a nemůže se dívat na bezpráví, nevěru a hřích, kterým jeho lid propadal a jimž propadáme i my. V Hospodinově srdci je boj mezi svatostí a spravedlností na straně jedné a láskou, milostí a milosrdenstvím na straně druhé. "Což bych se tě, Efrajime, mohl vzdát, mohl bych tě, Izraeli, jen tak vydat? Cožpak bych tě mohl vydat jako Admu, naložit s tebou jak se Semojimem? Mé vlastní srdce se proti mně vzepřelo, jsem pohnut hlubokou lítostí. Nedám průchod svému planoucímu hněvu, nezničím Efrajima, protože jsem Bůh, a ne člověk. Jsem Svatý uprostřed tebe, nepřijdu s hněvivostí." (Oz 11,8-9) U proroka Izaiáše čteme: "Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu." (Iz 49,15) V 54. kapitole Izaiáše čteme: "Na maličký okamžik jsem tě opustil, avšak shromáždím tě v převelikém slitování. V návalu rozlícení skryl jsem před tebou na okamžik svoji tvář, avšak ve věčném milosrdenství jsem se nad tebou slitoval." (v.7-8) Boží milosrdenství, Boží slitování a odpuštění je silnější než naše hříchy i než všecky síly temnoty a zkázy, které vyvoláváme svými hříchy.

V evangeliu podle Lukáše nacházíme perspektivu, ve které máme interpretovat Ježíšovo zvolání: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil". To nejsou slova zoufalství. Ani v hlubině pekla Ježíš neztrácí vědomí poslání, ke kterému byl vyvolen a ustanoven. Vyznání "proč" znamená v hebrejštině "k čemu", tedy co je smyslem mé smrti, co je záměrem, cílem mé opuštěnosti. Smyslem, záměrem, cílem je spása světa. Jako by se Ježíš ve výkřiku "Proč" rozpomínal na cíl svého utrpení. V evangeliu podle Lukáše jsou poslední Ježíšova slova: "Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha", slova žalmu 31. Když Ježíš zemřel, "chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů" ( M15,38). Bůh Ježíšovu oběť přijal, nastal nový věk. Evangelium dosáhlo až k pohanům, jak to dosvědčuje centurio, který vyznává: "Ten člověk byl opravdu Syn Boží." (M 15,39)

"Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá." (Ř 8,11) Kristovo vzkříšení je centrální událostí našich dějin. Protože Kristus vstal, jsme tu shromážděni, čteme 22. žalm, obracíme svůj zrak ke kříži, rozjímáme nad posledními Ježíšovými slovy. To vše by nebylo, kdyby Ježíš nebyl vzkříšen z mrtvých. Nebyla by evangelia, nebyla by křesťanská shromáždění, příběh o kříži by zmizel v zapomenutí jako mnoho jiných příběhů o popravách. Hospodin Krista vzkřísil, Vzkříšený zvítězil nad smrtí a chaosem, jeho moc je mocí vítěznou. Tak to vyznáváme ve shromáždění, tak o tom zpíváme.

Můžete se však zeptat: Je tomu skutečně tak? Vyhrál Ježíš na kříži, anebo prohrál? Židé říkají, že prohrál, království pokoje a spravedlnosti definitivně přece nenastolil, a proto Kristem, Mesiášem není. My věříme a vyznáváme, že zvítězil. Toto vítězství však je vítězstvím, na kterém máme účast pouze ve víře. Ve víře v Ukřižovaného a Vzkříšeného vyznáváme, že už je rozhodnuto, smrt je přemožena, "kníže světa", ten Zlý, už je přemožen. Avšak bez víry to vypadá, jako by rozhodnuto nebylo, nebo jako by moc dokonce patřila tomu Zlému. Teprve při Kristově příchodu bude vítězství Kristovo zřejmé všem.

Ukřižování a vzkříšení patří dohromady. Bez vzkříšení bychom propadali pocitu beznaděje a marnosti, bez kříže všelijakým bludičkám iluzí.

Kde je nyní vzkříšený Kristus, kde se s ním můžeme setkat, kde je Hospodinova moc, která jej vzkřísila, kde je Hospodin v  tomto světě plném útlaku, nespravedlnosti, tam, kde zuří válka? Nevidíme vzkříšeného Pána při díle, nevidíme Pána dějin. Je ještě na svém trůnu?

Duch Boží, který vzkřísil Krista z mrtvých, nám pomáhá najít orientaci v této situaci. Duch má svoji vlastní metodu. Vede nás do tajemství modlitby. Žalmy jsou modlitbami. V modlitbě se mnohé věci, které nevidíme, stávají skutečnými, skutečnějšími než to, co vidíme. V modlitbě se dějí veliké věci, které rozhodují o naší životní cestě. V modlitbě se setkáváme se svým vzkříšeným Pánem, slyšíme jeho hlas a nacházíme v něm své potěšení. On dává pokoj, který zpečetil svou smrtí: " Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám. Ne jak dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí." ( J 14,27)

Bůh naše modlitby slyší a odpovídá na ně. Když On odpoví, mění se všecko. Kříž a smrt nezmizí, avšak ztrácejí svoji moc.

To je radostné poselství druhé části žalmu od verše 23, kde čteme "A tys mi odpověděl". Žalmista v předchozích verších vzpomínal, jak jeho otcové doufali v Hospodina, který je vysvobozoval. Ty vzpomínky však nestačily, aby mu daly naději. Vzpomínal vděčně na své narození, na dar života. Avšak ani to jej nemohlo potěšit. Na to stačilo teprve to, že se Hospodin k němu sklonil, vyslyšel jeho modlitbu a odpověděl mu. "Nepohrdl poníženým, v opovržení ho neměl. Když trpěl příkoří, neukryl před ním svou tvář, slyšel, když k němu o pomoc volal." (v.25) To změnilo žalmistovu situaci, aby chválil Boha "ve shromáždění a o jménu Hospodinovu, mocných Božích skutcích vyprávěl svým bratřím". Najednou se mu svět objeví v perspektivě Božího kralování. Vyznává, že "pokorní budou jíst dosyta, budou chválit Hospodina ti, kdo se na jeho vůli dotazují… rozpomenou se na Hospodina všechny dálavy země… Vždyť Hospodinu náleží kralovat i nad pronárody vládnout." (v.28-29) On také kraluje a vládne nad národy.

To se může zdát nepravdivé, když pomyslíme na to, co se děje ve světě. Zdá se, že velké mocnosti, vojenské síly a peníze vládnou nad národy. To však není pravda. Ve svých modlitbách objevujeme zcela jinou perspektivu: když čteme v Písmu a meditujeme v modlitbě nad jeho slovy, že velké říše se kácejí, a Boží kralování a Boží slovo zůstává, pak se nám věci začnou jevit jinak. V eschatologické perspektivě Božího království je všecko jinak. Jan ve Zjevení zakouší ve víře poslední vítězství : "Učiněna jsou království světa království Pána našeho a Krista jeho a kralovati bude na věky věků." (Zj 11,15) Chvalte Hospodina, oslavujme jeho Jméno. Halelujah. Amen.

Josef Smolík