Kázání

MUDr. V. Zikmunda z neděle 22.června 2003

Lukáš 5, 1–11: Stalo se pak, když se zástup na něj valil, aby slyšeli slovo Boží, že on stál podle jezera Genezaretského. I uzřel dvě lodi any stojí u jezera, rybáři pak, sstoupivše z nich, vypírali síti. I vstoupiv na jednu z těch lodí, kteráž byla Šimonova, prosil ho, aby od země odvezl maličko. A posadiv se, učil z lodi zástupy. A když přestal mluviti, dí k Šimonovi: Vez na hlubinu a rozestřete síti své k lovení. I odpověděv Šimon, řekl jemu: Mistře, přes celou noc pracovavše, nic jsme nepopadli, ale k slovu tvému rozestru sít. A když to učinili, zahrnuli množství veliké ryb, takže se trhala sít jejich. I ponukli tovaryšů, kteříž byli na druhé lodi, aby přišli a pomohli jim. I přišli a naplnili obě lodí, takže se pohřižovaly. To uzřev Šimon Petr, padl k nohám Ježíšovým, řka: Odejdi ode mne, Pane, neboť jsem člověk hříšný. Hrůza zajisté byla jej obklíčila i všecky, kteříž s ním byli, nad tím lovením ryb, kteréž byli popadli, a též Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteříž byli tovaryši Šimonovi. I dí Šimonovi Ježíš: Nebojž se. Již od tohoto času lidi budeš loviti. A přivezše k břehu lodí a všecko opustivše, šli za ním.

Milé sestry a milí bratři,

1. Zástupy se na něj valily, aby slyšely slovo Boží. To, co se dálo tehdy na březích Genezaretského jezera, děje se i dnes, znovu a znovu, na tomto místě i na celém světě. A je docela jedno, jestli se tehdy zástupy valily na Ježíše, aby ho slyšely, anebo jestli dnes za ním přicházejí lidé na Vinohradech, na Moravě, ve Španělsku nebo v Austrálii. Ti lidé – to jsme my všichni, přicházíme za Ježíšem, abychom slyšeli jeho slovo o království Božím. Nic na tom nemění, že my jsme už více informováni, než byli tenkrát ti zvědavci, které přilákal Ježíšův věhlas a pověst o něm jako o zázračném léčiteli. My už víme, že přicházíme za tím, který z lásky k nám zemřel, aby z nás byla sňata vina. Přesto nás cosi nutí, abychom to slovo odpuštění a smíření slyšeli znovu a znovu. To cosi, to nutkání, ta touha po opětovném ujištění Boží láskou, to je moc Ducha svatého. On rozhoupává zvony kapliček i katedrál po celém světě, on přivádí zástupy znovu a znovu pod kazatelnu i ke stolu Páně. Skrze Ducha svatého se d ě j e víra, jeho moc působila tehdy na zástupy lidí, kteří se tlačili na Ježíše, aby mu byli co nejblíže, dokonce se ho mohli i dotknout – co kdyby z něho vyšla uzdravující síla – ale tatáž moc působí i na nás a bude působit i na další pokolení.

Zkušenost nedávných desetiletí ukázala, že ani lidská zloba, ani perzekuce, ani rafinovaná snaha po vytvoření vlastní lidské spravedlnosti nedovedla vyprázdnit kostely a odtrhnout lidi od četby Bible. Není na škodu si to připomenout, kdykoli se nám zdá, že je nás málo a že dnes lidé na slovo Boží přestávají dbát -  je to moc Ducha svatého, skrze niž i náš sbor žije a bude žít tak dlouho, pokud si to bude Pán Bůh přát.

2. Bezmoc lidí. Dnešní příběh nás přivádí do situace, kterou všichni známe –lidská bezmoc. Rybáři pracovali celou noc, a nic nechytili. Úlovek by pro každého z nich znamenal obživu rodiny na celý den. Kdybychom chtěli vyjádřit jejich pocity našimi slovy, řekli bychom: ti museli být pořádně otrávení! A kdyby se tak špatný lov opakoval několik nocí po sobě, to už by je přivádělo k zoufalství! Noc po noci takhle čekat, jestli ty ryby zaberou, sžírat se starostí o rodinu, - být sám se svým strachem, úzkostmi – kde tu ještě zbyl prostor pro naději? Vždyť se zdá, že i Bůh mlčí, že nedbá našeho trápení, ba ani našich proseb. Myslím, že téměř každý z nás zažil někdy období, kdy nás naše lidské síly zradily, náš důvtip nám nebyl nic platný – a poznali jsme, že člověk je ve své bezmoci hrozně závislý na pomoci někoho silnějšího, že potřebuje podporu od autority vyšší. Poznali jsme, že za lidskou bezmocí může být skryta odvrácenost od Boha – jinými slovy hřích. Snad to je právě na  naší bezmoci to cenné, že poznáváme prázdnotu svého srdce, začne nám být jasné, že to sami nezvládneme.

Přichází Ježíš a usedá do Šimonovy lodičky, aby učil zástupy. Mluví stejně tak k těm zklamaným rybářům jako k zástupu unavených, žíznivých a asi hladových lidí – ale ti všichni toužili slyšet jeho slovo. Podle evangelisty Lukáše měl už Ježíš v té době autoritu vykladače Zákona –  lidé však nejvíce toužili naslouchat jeho slovům o přicházejícím království Božím. I po jejich kraji, Galileji, se roznesla ta zvěst – lidé však nerozuměli, co tím Ježíš myslí a kdy to království má přijít – bylo na tom mnoho špatně pochopitelného, ale zároveň něco, co strašně přitahovalo. A nyní k nim Ježíš začal mluvit. Všimněte si, že usedl do lodičky. Ten sám fakt, že usedl a učil lid vsedě, znamená, že to byl hovor mírný, jako rozprávka – že to bylo pozvání do království, které nám je slíbeno, ale které už je zároveň mezi námi, totiž tehdy, když chováme Ježíše ve svém srdci. Za jiných okolností dovedl Ježíš svým posluchačům sdělit i slova těžká, o vině a trestu, o Božím soudu. Nyní však tomu tak nebylo. Vždyť hovořil ke všem vsedě, z lodičky. Byl to uklidňující, zaslibující hovor.

3. Zajeď na hlubinu! Ježíš dává Šimonovi příkaz, který se zdá nesmyslný, absurdní. Příkaz k lovení ryb za dne tam, kde ani v noci žádné ryby nebyly. V Šimonovi se vzepře jeho profesionální zkušenost, nedůvěřuje tomu příkazu, ale Ježíšova autorita je u něho rozhodující. Mistře, přes celou noc pracovavše, nic jsme nepopadli, ale k slovu tvému rozestru sít. Již to oslovení Mistře - v řeckém originále Epistata – Přikazateli, Veliteli - vyjadřuje Šimonovu otevřenost pro Ježíše jako Pána, který vydává příkazy. V obdobných vyprávěních u Matouše a Marka najdeme slovo učitel, ale Lukáš chce vyjádřením „Veliteli“ ukázat plnou moc Ježíšova povzbuzujícího slova. Šimon uposlechne – na rozdíl od zaslepených zatvrzelců v Nazaretu, kde Ježíšovo slovo nebylo přijato. A přece to bylo totéž slovo. Mysleme na to, sestry a bratři – na jedné straně Šimonovo: na tvé slovo, Pane, rozestru síť - a na druhé straně ti, od jejichž uší a srdcí se i Boží slovo odráží jako hrách od stěny. Žalm 25 říká: On pokorné učí svým cestám- a Šimon se rozhodl v pokoře srdce svého.

4.  A když to učinili, zahrnuli množství veliké ryb, takže se trhala sít jejich. Po Ježíšových slovech přichází čin. Neuvěřitelný, ohromující. V Písmu však nečteme ani slovo o radosti z úspěšného lovu, právě naopak - hrůza zajisté byla jej obklíčila i všecky, kteříž s ním byli.

Hrůza z Boží moci, která se tak viditelně projevila v tomto člověku, který se od nich svou fyziognomií vůbec nelišil – hrůza ze svatosti Boží, manifestované v Ježíši. Šimon mluví za všecky ostatní, které ta hrůza popadla, protože konfrontace se svatostí Boží v něm odhaluje samou podstatu člověka, odvrácenost od Boha – hříšnost. Právě tu odvrácenost od Boha, kterou rybáři zakoušeli při svém neúspěšném celonočním lovu. Věřící Izraelec nemohl, a ani nesměl pohledět tváří v tvář svatosti Boží – proto ta hrůza a prosba: Odejdi ode mne, Pane, neboť jsem člověk hříšný.

Už tedy ne Mistře, Veliteli – ale mesiášské oslovení Pane – Kyrie, Spasiteli!

Ježíš skutečně přinesl a přináší svatost Boží na zem. Nikdo není svatý, jen sám Bůh.

Holandský teolog Miskotte píše: Otec našeho Pána Ježíše Krista, Panovník Hospodin, je na věky a v každé vteřině času připraven se prosadit ve prospěch lidí – právě tohle je ctnost, kterou nazýváme svatostí. Ne tedy mravní čistota ani jakákoli nadřazenost– tak tomu není. Když se v Bibli hovoří o svatosti, pak slyšíme o tom, jak Bůh jedná: slyšíme o jeho zjevení, o jeho mocných činech, slyšíme, jak Bůh vyvoluje svůj lid a uzavírá s ním smlouvu.

Svatost – to je ta úžasná skutečnost, že Bůh si zamiloval nás, lidi.

Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů,

tedy ten, který ovládá všechny moci, řídí dějiny, proráží cestu ke Království. A jako by tím ještě nebyla jeho blízkost vyjádřena dost jasně, pokračuje andělský chvalozpěv podle proroka Izajáše:

plná je země jeho slávy.

Tak to alespoň vidí andělé, kteří pozorují i to, co je lidskému zraku utajeno. Oni vidí celý záměr Boží s touto zemí a s námi všemi- vidí tu úžasnou cestu, kterou Hospodin koná svým slovem a skrze své proroky, cestu spojenou se zápasem proti silám zla, cestu, kterou v Ježíši Nazaretském spojil s cestami lidskými. V jeho těle šel ten úsek cesty s námi - Bůh a člověk na téže cestě, za týmž cílem! - a potvrdil nám tak, že on,  Bůh Otec, nás neopouští, ale zůstane s námi a svoji přítomnost nám bude kdykoli ochoten potvrdit.

Ten zázračný rybolov byl jistě velkým projevem Boží moci a potvrzením Ježíše jako vykonavatele Boží moci. Přesto však nám nesmí jít především o zázrak. Evangelisté Matouš a Marek líčí povolání rybářů od Genezaretského jezera týmiž slovy, ale bez zázračného rybolovu. Jestliže evangelista Lukáš sáhl do bohatého zdroje ústní tradice o Ježíšových skutcích, učinil tak proto, aby ukázal, že povolání Šimona Petra a jeho druhů za učedníky bylo začátkem utváření církve a ruku v ruce s tím i utváření misie – šíření Ježíšovy cesty ke království Božímu. Jinými slovy, misie je spjata s církví od prvopočátku, je její součástí - od té chvíle, od onoho okamžiku na břehu Genezaretského jezera církev misií žije a bude jí žít i nadále. Šlo o dílo, které se tenkrát mohlo zdát lidem stejně neuskutečnitelné, jako byl neúspěšný ten jejich noční lov - ale byl to začátek nastoupené cesty, kde se rozhodující silou stal Duch svatý. Zázrak je znamením zaslíbení, že Petr a jeho druhové budou konat dílo misie v síle Ducha svatého, a proto bude toto dílo úspěšné.

5. Neboj se, od této chvíle lidi budeš loviti.

Milé sestry a milí bratři, vžijme se do hrůzy, která pojala Šimona. Před jeho očima se v Ježíši Nazaretském projevila Boží moc - Boží svatost přišla na pomoc nešťastným, bezmocným rybářům, jako by ta nejvyšší láska usvědčila  zoufalce, že Boží pomoc je třeba vždy očekávat, arci v plné pokoře a s prosbou: Buď vůle tvá!

Tedy opakuji: konfrontace člověka s Boží svatostí. Hříšnost - ta lidská přirozenost - je snad tím, co nám brání postavit se před tvář Boží?

Slyšíme však Ježíšova slova: Neboj se! Neboj se toho, čím jsi žil, dokud jsi mě nepoznal!

Neboj se toho, co je v tobě tak skrz naskrz lidské, nestyď se za to, že jsi člověk! Vždyť já jsem proto přišel na svět, abych tobě a ostatním, kteří jsou pokorného srdce, podal ruku a přivedl vás na cestu do království, kde vládne láska, naděje a víra.

Ježíš neplýtvá slovy. On prostě oznamuje Šimonovi novou skutečnost - od této chvíle lidi budeš loviti. A je to skutečnost oznámená tak mocnou autoritou, že nejen Šimon, ale i Jan s Jakubem, přivezše k břehu lodí a všecko opustivše, šli za ním.

Milé sestry a milí bratři, i my jsme ve víře přijali skutečnost, že Pán Ježíš přišel na svět, aby nám potvrdil Boží lásku a jeho stálou přítomnost. A uslyšeli jsme slova jeho pozvání, abychom byli dobrými svědky na cestě k jeho Království.

Nechť nám k tomu pomáhá Duch svatý. Amen.