Malé ohlédnutí za letním táborem

Tři jindy soupeřící židovské klany, takto v Babylonském zajetí, stály tento den při sobě. Vždyť, co na tom záleží, jste–li Danielovec, Chananjášovec, či Michaeášovec, když stojíte tváří v tvář setnině vojáků? Komu z vás se podaří prorazit obklíčení, kdo z vás unikne a přežije? “Teď!”, zazní velitelův rozkaz a Židé běží, běží o život. Rány jen prší, lidé padají k zemi, ale přesto se tou vřavou prodralo několik odvážných do bezpečí. Bitva skončila.

Padlí se zvedají: “Tak co, kolik nás doběhlo? Vyhráli jsme?” Krátká byla chvíle solidarity na letním táboře vinohradského sboru, neboť, nedejte se mýlit, jsme to vskutku my, jen trochu jinde. 2 000 let zpátky, v roli zajatých Židů, v Babylonu. My jsme si tu užili! Nejedli jsme maso, vykládali sny, byli jsme mocnými muži říše, ohřáli se v ohnivé peci, přátelili se s králem, který se na chvíli zbláznil, luštili nápis na stěně muži, který ještě tu noc zemřel, a poznali jsme lví jámu zevnitř. Jak vidíte, na nudu jsme si stěžovat nemohli. Běhali jsme, skákali, malovali, modelovali, skládali básně, hráli scénky, prostě, program byl nabitý. Duchovní stránku rozvíjely zvláště ranní a večerní pobožnosti Evy Šormové, Kláry Krupičkové a pana faráře.

Tento tábor byl pro mě neobvyklý: poprvé jsem na sobě nesla určitou zodpovědnost, stála jsem spolu s Lenkou Zelenou v čele rodu Míšaelovců. Nešlo ani tak o to, kdo bude první (ale přiznávám, že jsme prohráli a tak docela jedno mi to nebylo), ale především o to, že jsme vytvořili společenství a poznali se i z jiných stránek.

Děkuji Evě Šormové, panu faráři, Pavlu Coufalovi, Ireně Šebestové, Kláře Krupičkové, Zdeně Novotné, Filipu Krupičkovi, Alence Potměšilové, Lucce Rozmánkové a Benu Šormovi za jejich  trpělivost, laskavost a práci, bez které by tenhle báječný tábor nemohl být.

Blanka Uličná