Na tomto místě jste si zvykli nacházet kázání. Budou se tu objevovat i nadále, ale ne v každém čísle Hroznu. Dnešním článkem bratra Urbana, presbytera našeho sboru, chceme zahájit volnou sérii biblických úvah psaných speciálně pro Hrozen. Možná se v nich o své myšlenky podělí někteří faráři, možná presbyteři, možná kdokoliv, kdo se cítí osloven nějakým oddílem z Písma a chce to sdílet s ostatními.

Nová evangelizace

Na cestě, když už byl blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: “Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?” Saul řekl: “Kdo jsi, Pane?” On odpověděl: “Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat.” Muži, kteří ho doprovázeli, zůstali stát a nebyli schopni slova; slyšeli sice hlas, ale nespatřili nikoho. Saul vstal ze země, otevřel oči, ale nic neviděl. Museli ho vzít za ruce a dovést do Damašku. Po tři dny nic neviděl, nic nejedl a nepil. …Ananináš šel, vstoupil do toho domu, vložil na Saula ruce a řekl: “Saule, můj bratře, posílá mě k tobě Pán – ten Ježíš, který se ti zjevil na tvé cestě; chce, abys opět viděl a byl naplněn Duchem svatým.” Tu jako by mu s očí spadly šupiny, zase viděl a hned se dal pokřtít. Pak přijal pokrm a síla se mu vrátila.

Jaká ponaučení si z těchto slov můžeme odvodit? Křesťanská církev od svých počátků žije ze svědectví o Ježíši Kristu. Právě Saul, později zvaný Pavel, byl proniknut příkazem evangelizovat. Jak z Písma víme, dělal Pavel všechno ve svém životě s plným nasazením. Nejprve velmi tvrdě a cílevědomě pronásledoval křesťany, po zjevení Ježíše Krista na cestě do Damašku však u něho nastal zlom ve víře a on se stal Božím služebníkem a svědkem toho, co spatřil a co pak ještě dále poznával. Od něho se můžeme učit, jaký význam má osobní svědectví při evangelizaci.

Boží milost se však může projevovat také v pozvolném procesu růstu. Svědectví z prvního listu Janova je založeno na konkrétních osobních zkušenostech z období, kdy Jan žil po boku Ježíše Krista jako jeho učedník. To jeho “vědění” je tedy založeno na tom, že byl přímým svědkem něčeho, co sám viděl a čeho se zúčastnil.

Křesťan v osobním svědectví mluví o jistotě převzaté od apoštolů: Ježíš opravdu vstal z mrtvých a žije. Mluví však také o účincích moci Ježíšova vzkříšení ve svém životě (Mt 28, 19 – 20).

Pravdy víry nemůžeme pochopit čistě rozumově, a přece jsme o nich na základě zjevení přesvědčeni. Vyznávat Ježíše Krista je tedy daleko víc než pouhá historická informace.

Jak postupovat při evangelizaci? Svědectví víry musí mít takovou podobu, aby adresáta v dané situaci zasáhlo. Přitom je třeba rozlišit, mluví-li se s věřícím křesťanem nebo s člověkem, který teprve víru hledá anebo který je ještě hodně daleko. Osobní svědectví nesmí druhého pokořit, zahanbit, nebo dokonce osobně napadat. Nová evangelizace může vhodně využívat i moderní prostředky propagace, např. rozhlas a televizi (třeba pořady Sváteční slovo, adventní koncerty, přenosy bohoslužeb atd.). Tyto pořady nenápadně působí na city člověka a můžou ukázat cestu v hledání.

Domnívám se však, že největší význam při evangelizaci má výchova dětí v rodině. Křesťanští rodiče nesmí promarnit šanci u svých potomků při předávání svědectví o Ježíši Kristu. Každý nově narozený člověk je Božím zázrakem a rodiče mají povinnost tento život střežit nejen po stránce materiální, ale i po stránce duchovního vývoje. Na stěně v našem sborovém sále si můžeme přečíst nápis: “Vcházejte těsnou branou” (Mt 7, 13). Ano, těsná brána je pro křesťana jedinou cestou za Ježíšem Kristem. A abychom touto branou prošli, musíme vcházet jednotlivě, jeden za druhým, v zástupu. Ať je tedy tento zástup co nejdelší!