Radost i smutek

Sola Fide a Blaženka Kotrbáčková

Existuje malá krásná země v Evropě, jejíž líbezná příroda oplývá nádhernými lesy, vodami a stráněmi. A horami. Horami vysokými i nižšími, hřebeny i kopci. V jednom koutku této země, pod Černou horou, stojí moderně upravený dům. Má krásné jméno Sola Fide (latinsky “pouhou vírou”). Sem se koncem února sjeli na prázdniny a na dovolenou lidé z vinohradského evangelického sboru. Pan vedoucí nás všechny pěkně ubytoval a zanedlouho zněl dům veselým štěbetáním dětí i moudrými hlasy dospělých. Rychle se vybalit a hurá ven. Sněhu bylo přes metr, děti se na něm pěkně vyřádily a s nimi i dospělí: na lyžích, na sáňkách a lopatách, ale třeba také z kopce dolů po břiše. Stavěla se iglú, objevilo se pár sněhuláčků – panáčků. Krásná podívaná to byla na svahy plné malých i velkých lyžařů!

Tentokrát tam chyběla čtyřletá Věruška i malá Martička. Zato se objevily jiné děti, Diana se svou sestřičkou, Daníček a Pavlíček, malý moudrý Samuel a Daniel s Dášenkou. To děvčátko má děti rádo, ale je plaché, neodváží se mezi ně. Pozdě odpoledne ale přepadla jejich pokoj horda malých i větších děcek. Hučelo to tam jako v úle. Po večeři se všechny děti sesedly se sestrou katechetkou na chodbě na koberci a zpívalo se ostošest. Dospělí se s bratrem farářem scházeli v jídelně k modlitbám, písním i vyprávění. Zvlášť velebná chvíle nastala, když jsme se jednou zašli podívat do kostela, prostého stánku Páně s pěkně znějícími varhanami. Do ticha náhle zazněl stříbrný soprán Irenky, která si tam zpívala.

O stav pokojů se staraly pečlivé pracovnice domu, stav našich žaludků hýčkaly báječné výrobky skvělých kuchařů a kuchařinek. I počasí přálo; občas chumelilo nebo bylo zamračeno, ale také svítilo sluníčko a sníh se třpytil jako diamanty. Inu, zemský ráj to napohled.

V Janských Lázních nás 2. března zastihla zpráva o skonu sestry Blaženky Kotrbáčkové. Do Sola Fide jezdívala ráda. Blaženka, jméno jako každé jiné. Jak milou a usměvavou, věrnou a opravdovou jsme ji však znali!

Byla dlouholetou členkou vinohradského sboru. Svou rodinu měla ráda a poslední roky jí prosvětlovala život bratislavská pravnoučátka. Rodačka z Vysočiny, nejdelší část života strávila však v Praze. V mládeži tehdy poznala svého manžela, krejčího, s nímž pak prožila dlouhé roky. Měli dva syny, Jana a Václava. V roce 1999 se rozhodla odejít do Domova odpočinku ve stáří v Krabčicích. Velmi se jí tam líbilo. To, co jiní považují za pochmurný konec života, ona hodnotila slovy “nikdy jsem takhle krásně nebydlela”. V Krabčicích chodívala na dlouhé procházky, při nichž obdivovala pěkně upravené zahrádky. V patrnosti vedla všechny rozkvetlé kytičky, když objevila novou, upřímně se z ní radovala. Chyběla nám zde v Praze, takže jsme ji často navštěvovali.

Svou vlídností a pracovitostí si v Krabčicích brzy získala náklonnost zaměstnanců i obyvatel. Kdo by si nevzpomněl na stovky bílých andělíčků, které uháčkovala pro vánoční prodejní výstavy. Později, když už ji zlobil zrak, pletla po paměti, téměř se zavřenýma očima, “šášluky”. Před těmito Vánocemi však začala postonávat, několikrát podstoupila nemocniční léčbu. Vše přijímala odevzdaně a trpělivě. Z poslední hospitalizace v Litoměřicích se už nevrátila. Pán ji povolal v úterý 2. března 2004 k sobě. Odešla stejně tiše, jak žila, smířena se všemi, s nimiž trávila poslední roky.

Rozloučili jsme se s ní v Krabčicích 11. března. Slavnostní rozloučení vedl bratr farář Bob Haleki Ogola, k němuž přilnula jako ke svému synu.