Proč vlastně v kostele zní hudba a zpěv?

Čtení o církevní hudbě, 1. část

Samozřejmost odpovědi na uvedenou otázku není tak jednoznačná, pokud se důkladněji zamyslíme nad výklady pojmů a dávnou historií, nedávnou minulostí a také současností církevní (nebo také duchovní či kostelní) hudby a zpěvu.

Pojem církevní hudba může totiž sám o sobě mít několik různých, i když ne zcela si protiřečících významů, například z hlediska funkce:

1. Hudba, která zní v církvi (církví přitom rozumíme prostor kostela nebo další sborové prostory, aniž bychom měli přímo na mysli druh pořádané akce).
2. Hudba církve (hudba, kterou církev tvoří a praktikuje, uváděna může být přitom i mimo církevní prostory, jde asi o nejpřesnější ekvivalent pojmu církevní hudba).
3. Hudba pro církev (pojem, který v první řadě myslí na daná díla, kompozice, repertoár, spojení hudby s texty a hlavně její určení).

Z hlediska kvalitativního, ve smyslu povahy této hudby se spíše můžeme ptát, které kompozice jsou církevní hudbou a které již ne. Zde je rozhodující spojení s texty (tradičně se orientují na bibli, např. žalmy, ale může se jednat i o slova s výraznou poetickou interpretací nebo aplikací). Odlišení od ostatní vokální hudby je dáno právě nejvíce povahou textů, přitom kritéria pro bohoslužebnou hudbu jsou jistě přísnější než pro hudební díla určená k jiným účelům.

Vedle vokální hudby existuje i oblast církevní instrumentální hudby. Ta může buď interpretovat pomocí nástrojů melodii tak, že si posluchač uvědomuje text původně s ní spojený (např. varhanní chorál), nebo jenom podle inspiračního tématu autora navozovat příslušnou atmosféru, kterou posluchač může vnímat. Jako vyloženě církevní hudba bez textů bylo vždy vnímáno vyzvánění zvonů a dále předehry, mezihry a dohry textových skladeb a speciální skladby autorů, například oratoria apod.

Z hlediska stylistických definicí bývá církevní hudba mnohdy ztotožňována se „starou hudbou“ nebo „klasickou hudbou“, ale to nemusí vždy platit, a dokonce by to mohlo vést k jakési izolaci církevní hudby a posléze se stát i jedním z aspektů celkového izolování církví v současné době.

Je tedy zřejmé, že pod termínem církevní (nebo duchovní, kostelní apod.) hudba si můžeme představovat mnohdy poněkud rozdílné výklady tohoto pojmu.

Krátce z historie

Nějaké hudební projevy byly lidem vlastní již od nepaměti a většinou byly vázány na duchovní stav daného člověka nebo společenství.

V předkřesťanské době se setkáváme v hudbě chrámů a synagog se zpěvem žalmů (jak jednotlivým zpěvákem nebo sborem levitů, tak i za účasti všeho lidu). Hojně se užívaly i hudební nástroje (bicí, strunné, dechové), vždy však doprovázené zpěvem (kromě fanfár). V helénistickém prostředí 1. století jsou známy již také varhany, pokud šlo o zpěv, jednalo se o hymny a ódy, vytušit jde i ceremoniální pozadí náboženského kultu panovníka apod. (Mt 21) Hudba se provozovala jak při náboženských kultovních slavnostech, tak i při soukromých příležitostech (Kol 3,16).

Raná církev používala žaltář, vytvářela nové zpěvy a adaptovala formy hymnu a ódy. Zpráva o poslední večeři se zmiňuje o tom, že Ježíš se svými učedníky zpíval obvyklé žalmy, zpěv obce je popsán ve Skutcích apoštolů (2,47) a nazván plesáním. V první řadě byla nositelem zpěvu samotná obec věřících, tedy celek shromážděných členů obce. Ve zpěvu se střídali předzpěvák a celá skupina. Řecké označení obce „chóros“ se jako raně-křesťanský význam slova - chór - udrželo v podstatě dodnes (znamená sbor, čímž se myslí všichni přítomní).

O užívání hudebních nástrojů při shromážděních obce nevíme prakticky nic a nejsou přesné doklady o tom, že by se zpěv žalmů, hymnů a ód doprovázel třeba lyrou nebo ručními tympány. Exegeté zaujímají většinou odmítavý prostoj k tomu, že by se v Novém zákoně daly nalézt doklady o tom, že křesťané využívali v liturgii hudební nástroje. Dokonce jsou k dispozici nálezy dokazující, že naopak právě exekuce křesťanů v arénách se děly za zvuků varhan, fanfár a rohů.

Odmítavý postoj k hudebním nástrojům v liturgii se dodnes udržuje v církvích Východu.

Až „konstantinovský obrat“ přinesl spolu s celým dvorním ceremoniálem i dvorní hudbu do církve. Lze to ovšem interpretovat i tak, že se církev se svým velebením Boha zamíchala do dvorního a státního ceremoniálu a výrazně ho ovlivnila. Takto vzniklé smísení (legování), tehdy souhlasně chápané jako „symfonie“, znamenalo mj. užívání nástrojů, přičemž významné místo připadlo varhanám, začalo se užívat více hlasů („diaphonia basilica“) a docházelo k většímu rozdělení úkolů mezi více chórů a sólistů.

Právě ve formě „diaphonia basilica“ se pak nachází kořen západní vícehlasé hudební formy, kterou známe až dodnes.

Nutno podotknout, že uvedený rozvoj církevní hudby do poloviny 1. tisíciletí se odehrával především na císařském dvoře v Konstantinopoli, avšak jinde se prosazoval mnohem pomaleji a v samotném Římě ještě několik století poté není žádná řeč o varhanách a jiných nástrojích. (Záporné stanovisko k hudebním nástrojům v hudbě církve zastával dokonce i mnohem později také reformátor Kalvín, jak svědčí jeho komentář k žalmům).

Příště: Od raného středověku přes reformaci až po nedávnou minulost

(V textu byly použity překlady některých citací z hesla Kirchenmusik, D. Schuberth, Theologische Realenzyklopädie, Berlin/New York, 1976)