Balada o sociální empatii

Pohodlím znaven, nikdy v nedostatku,
v skuhrání stálém, jak se vede špatně,
nuzáka potkám - a propadám zmatku:
on svoji bídu neodkládá v šatně.
Ona s ním bydlí - tvrdě, nevývratně.
On se jí bojí - a zčásti ji hájí.
Proti ní proces nikdy nezahájí.
Čeká ho posměch, přesycených řihot.
Já aspoň beknu, když ostatní lají:
Nechtěl bych v těchto podmínkách žít život.

V hospodě piju. Vždycky mám svou zlatku.
A když ne, na zdroj vzpomenu si matně.
Nemusím chodit svačit do odpadků.
Ve srovnání si vedu velmi zdatně -
mohu si dopřát jednat neúplatně.
Já nejsem ten, co s jedním pivem spájí
nezbytnost loudit. Nejsem na okraji.
V moci mám možnost připisovat si bod.
Slavnostně říkám, co všichni už znají:
Nechtěl bych v těchto podmínkách žít život.

Z řádných jsem lidí, co ctí otce, matku,
obživu svoji zajišťuji chvatně.
Pěstují pokoj, nehledají hádku
a sváří-li se, jenom nevydatně.
Zdánlivě bědní kradou víc než pádně.
Chtěli by žít jak ve ztraceném ráji.
To nelze trpět. Takhle nevyzrají.
Týká se lidí, zvěře, ptáků i vod.
Odpovím znovu, když se všichni ptají:
Nechtěl bych v těchto podmínkách žít život.

Poslání:

Nejeden dumá, zda se dneska nají,
když neví, jestli do kelímku dají.
Dost se chce křičet. Co však? Čehý či hot?
Něco je špatně. Snad všechno je v háji.
Nechtěl bych v těchto podmínkách žít život.

 

---

 

Poděkování neznámému chodci

Potkal jsem chodce. On mě nechal žít.
A neměl důvod. Hodně jsem mu vzal,
jda proti němu. Čas jsem nevybral,
však svojí chůzí sebral jsem mu klid,
a nejen to. On musel zaplatit
výhybnou daň - to aniž bych mu dal
byť zlomek sumy, kterou prodělal
tím, že já musel proti němu jít.
A já jsem zde a on je možná tam.
I když mu dlužím, tak ho nehledám.
Příběh tím končí. Nebo taky ne.
A byl-li chodec jenom ranní klam,
pak zůstávám tu se svým dluhem sám.
Nebude nikdo, kdo ho promine.