Ke kořenům našeho evropanství III.

Josef Dobrovský (1753 - 1829)

Barokní Praha se pyšnila mimořádně znamenitou relikvií: zlomkem evangelia sv. Marka, ve vlastnoručním sepsání jeho svatým autorem! Byl to dar patriarchy Akvilejského císaři Karlu IV. A tu, o 420 let později, přijde mladý filolog a bezpečně prokáže, že šlo o kodex z 9. století! Josefu Dobrovskému bylo tehdy dvacet pět let. Věděl, že narazí na tvrdý odpor církve, a taky narazil. Jeho přesvědčením však bylo, že pravda nemůže být skrývána z žádných důvodů, ať zbožných, ať taktických. Takové počínání je vždy škodlivé a vytváří ovzduší, ve kterém se daří pověře, a ne víře.

Nevzpomeneme si při tom hned na Masarykův boj proti falešným Rukopisům? Jako theolog se Dobrovský věnoval především zkoumání Písma a získal si úctu a přátelství tehdejších evropských mistrů tohoto oboru — byli to ovšem němečtí protestanté. V rozdílech vyznání neviděl Dobrovský význam, záleželo mu na upřímnosti víry a na hledání pravdy. Velmi kriticky zasáhl do diskuse o Janu Nepomuckém a dokonce v jednom svém spisku kritizoval i kněžský celibát. Církevní hierarchie proto brzdila jeho postup a odmítala mu i kněžské svěcení, až nástup vlády Josefa II. mu pomohl. Na krátkou dobu Josefova panování byla tehdy otevřena cesta k novým směrům výchovy kněží. Tak mohl Dobrovský přednášet mladým klerikům v Hradišti u Olomouce.

Dobrovského vztah k českému jazyku vyplynul z jeho zásadního názoru: nejvyšší mravní hodnotou nesmí být národ, ale hledání pravdy, hledání čistoty a upřímnosti ve víře. Z jeho korespondence víme, že český jazyk ovládal bezvadně, měl ho rád. Ale dorozumívacím jazykem ve vědě i ve společnosti byla němčina. Tehdy to byl dokonce pokrok, když se podařilo odstranit z univerzit zastaralé latinské přednášky. Dobrovský chtěl, aby jeho vliv byl co nejširší, jak v naší zemi, tak i za hranicemi. Pracoval pro oba národy v naší zemi. Myslel světově.

Své přesvědčení čerpal už z klasické helenistické filosofie. Zejména si vážil Cicerona pro jeho odpor k pověře a zvláště pro jeho boj o vnitřní svobodu vědeckého bádání. Ve své práci filosofické i theologické se však zabýval aktuálními problémy své současnosti. A i když s plným zápalem a s přísnou věcností stál při čistě odborném vědeckém díle, uchoval si vědomí, že poslední a rozhodné věci člověka jsou na rovině víry, ne vědy.

Bernard Bolzano (1781-1848)

Alois Jirásek v kronice svého rodného Hronova “U nás“ líčí životní praxi dvou farářů starého typu. Hlavním zájmem jednoho byly včeličky, starost o jeho úly — druhý farář byl milovníkem zpěvných ptáčků. Osudy svých farníků, které byly na začátku devatenáctého století velice bídné, brali jako něco, co bylo dáno a nemůže se měnit. A tu přichází nový mladý farář a začne bojovat proti pověře, učí lidi správnému hospodaření, rozdává knížky a časopisy, a dokonce se má přátelsky k evangelíkům! Tento mladý kněz byl žákem pražského theologa Bernarda Bolzana.

V dusných rakouských poměrech, když se vláda snažila potlačit vliv francouzské revoluce, zapůsobilo vystoupení profesora Bolzana jako světlo a příval čerstvého vzduchu. Studenti jím byli nadšeni od jeho prvního vystoupení. I on ve svém mládí tápal a hledal. Pro katolickou theologii se nadchl, když přijal tezi, že nauka je tehdy ospravedlnitelná, když přináší mravní dobro. V etice tedy viděl jádro theologie a etiku pojímal jako službu lidem, zvláště těm nejbídnějším. Neviděl skutečnost kolem sebe jako něco daného Boží prozřetelností, ale rozlišoval na jedné straně Boží podněty směřující k absolutnímu dobru a na straně druhé činy despotického člověka. Učil studenty uvažovat logicky a bojovat proti jakékoli pověře nebo nepravdě, a to i náboženské. Musel se v této souvislosti zabývat i výkladem biblických zázraků. Hledal však jen takové vysvětlení, které by nesnižovalo mimořádnou svatost divotvorce.

Přes velkou nepřízeň vídeňských úřadů i pražského arcibiskupství Bolzano si téměř vybojoval, že mohl přednášet na univerzitě od roku 1805 do 1819. I pražská veřejnost naslouchala s nadšením jeho nedělním kázáním. Když musel opustit své profesorské místo, pustil se s velikou chutí do studia matematiky a logiky, v nichž byl vynikajícím odborníkem. Rád filozofoval. V utopii “O nejlepším státě“ vylíčil společnost, v níž vládne volnost a rovnost, a jako nejvyšší mravní princip platí zájem obecného blaha.

Bolzano byl Pražan s italským otcem a německou matkou. Dával svým studentům živou víru v dobrotu Boží a učil je úctě k pravdě. Jeho žáci pak rozsévali toto dobré semínko po českém venkově.

(Bližší informace o Dobrovském a Bolzanovi získáte v knize, kterou máme ve sborové knihovně: “Duchovní odkaz obrození“ od prof. J.M. Lochmana)

Vojtěch Zikmund