Konfirmace

V neděli 26. listopadu jsme při bohoslužbách slavili konfirmační slavnost. Ke svému křtu se při ní přiznávali Mariana Chábová, Nikola Kramešová, Michal Janeček a Jan Zikmund. Radujeme se z toho, že je můžeme mít mezi sebou, a přejeme jim, aby mohli ve své víře nadále růst.

Co také zaznělo ke konfirmadům?

Milý Michale, Janku, Marjánko a Nikolo,

prý vám mám říci něco pěkného. Nevím, jestli to budu umět — tak alespoň něco poučného. Jsem rád, že jste našli odvahu vykročit na cestu radostnou, přestože (protože?) úzkou. Konfirmací jste přijímáni za dospělé členy sboru. Asi se dospělými necítíte, většina z vás je právě uprostřed osamostatňování se v menších i větších věcech, své pojetí samostatnosti dospělosti si teprve ujasňujete a občas asi i trochu vyvzdorováváte. Být dospělým křesťanem v dnešním světě není samozřejmé ani jednoduché. Znáte církev a její sbory „zevnitř“, takže víte, že ani evangelické sbory nejsou místem, kde se milost a bratrské spolužití dějí automaticky. Přesto bychom vás od neděle měli o mnoho více respektovat, jako dospělé členy sboru. To je úkol jak pro nás, tak pro vás.

Vy byste pak tuto dospělost měli projevovat také, a to především odpovědností za to, co se ve sboru děje, a službou. Nejen takovou, ke které vás budou ostatní zvát a pobízet, ale i takovou, kterou budete sami vymýšlet a nacházet.K tomu jistě budete potřebovat mnoho darů od našeho Pána a také podporu těch kteří jsou kolem vás. Máte ji. Radujme se spolu.

Jakub Šilar

Milá Nikolo a Mariánko, Janku a Michale,

jsme shromážděni v modlitebně, která byla svědky této slavnosti už mockrát. Stovky mladých lidí se tu za existenci kostela přiznávaly ke křtu, někteří s plným vědomím toho, co to znamená, jiní proto, že se to tak dělalo nebo že rodiče to tak chtěli. Stávaly tady velké zástupy konfirmandů, ale byly i roky, kdy ke konfirmaci nešel nikdo. Vy jste tady čtyři. Ve čtvrtek jsme se bavili o tom, že někdy si však můžete připadat, že jste na světě mezi svými vrstevníky se svou vírou úplně sami. Nesetkáváte se asi s otevřeným nepřátelstvím, spíše často s nepochopením, že můžete věřit takovému nesmyslu a být tak nemoderní. Věřte, že byly doby, kdy se mnozí před vámi cítili podobně osamělí ve své víře (Elijáš, který na poušti volal — Zbývám už jen já sám a i mně ukládají o život — nebo třeba lidé, kteří za svou víru zaplatili životem v různých obdobích dějin). Přesto to ale neznamenalo, že se mýlili ve své víře, že by Bůh nebyl, nebo na ně zapomněl. Neznamená to ani dnes, že pravdu má většina, která nevěří, ta moderní, vědecká, rozumná. Co bych si tedy přála, buďte poctiví i ve svém dalším křesťanském životě, sami se ptejte po Bohu, sami ho hledejte, usilujte sami přijít věcem na kloub a nenechte se od víry odradit svým okolím ani sebou samými. Vždyť je v Bibli zaslíbení, že Hospodin je blízko těm, kteří ho hledají opravdově.

Stojíte v tomto věku na prahu delšího období, ve kterém budete postupně dělat řadu velmi důležitých rozhodnutí. Jakou školu studovat, jaké zaměstnání si vybrat, jakého životního partnera zvolit, kde bydlet, kde pracovat…. Těmito rozhodnutími může vejít do vašeho života veliké požehnání, a zároveň si ho můžete zpackat. Jistě za vámi bude stát řada lidí, kteří se za vaše rozhodnutí budou modlit, a věřím, že se budete rozhodovat moudře. Věřím ale také, že jediným rozhodnutím si svůj život nikdy zpackat nemůžete — rozhodnutím držet se v životě Pána Boha, věřit mu a hledat jeho vůli za každých okolností. Přeju vám k tomu hodně sil.

Jana Šarounová